Kubrick - Osvícení

...když pro­zra­dím, že se nejed­ná o vaší zná­mou Karolínu Klofáčovou z dru­hé­ho pat­ra, ani o sole­né oříš­ky KK, dvo­ji­ci zemí Kamerun, Kambodža, či spi­so­va­tel­ské duo Kafka, Kosmač. Ono vlast­ně jde o duo, ale úpl­ně jiné - spi­so­va­tel­sko fil­mař­ské, pro­to­že však čte­te Kinofil, kde všich­ni svor­ně milu­je­me, obdi­vu­je­me a někdy zatra­cu­je­me film, řek­ně­me, že jde o dvo­ji­ci fil­mař­sko spi­so­va­tel­skou. První „K“ je nám jas­né, stej­ně jako fakt, že jde o ini­ci­á­ly dvou veli­ká­nů své­ho obo­ru. Stanley Kubrick se nejme­nu­je Kubrick jenom pro­to, aby byl v mat­ri­ce pořá­dek. Dalším důvo­dem beze­spo­ru je ono dru­hé „K“. Osud tomu chtěl a sve­dl je dohro­ma­dy.
Je mi jas­né, že dále nemá cenu otá­let, a tak vylo­žím kar­ty a nechám vás do nich nahléd­nout. Ten srd­co­vý filek vpra­vo je Kubrick, ved­le to kulo­vé eso je Nicolson a zele­ná desít­ka, kte­rá nená­pad­ně vyku­ku­je, před­sta­vu­je Krále. Nemyslím Elvise, ale krá­le s vel­kým „K“, Stephena Kinga. Teď sto­jí­me jen krů­ček před jabl­kem pozná­ní a niko­ho už nepře­kva­pí, že oba veli­ká­ni mají stej­né ini­ci­á­ly. Vždyť výsled­kem jejich tvůr­čí­ho sna­že­ní není nic men­ší­ho, než Osvícení.

Úvodem je dále nut­no podotknout, že vzá­jem­ná spo­lu­prá­ce Kubricka s Kingem neby­la pro­cház­kou růžo­vím sadem a už vůbec ide­ál­ním tvůr­čím part­ner­stvím. Kubrick sice byl kniž­ní před­lo­hou zau­jat dosta­teč­ně, aby se pev­ně roz­ho­dl pře­nést pří­běh Osvícení na plát­na kin, ale jeho před­sta­va fil­mu se v mno­hém roz­chá­ze­la s názo­ry tvůr­ce kniž­ní před­lo­hy. King měl potře­bu ochra­ňo­vat své dílo a sna­žil se, aby bylo adap­to­vá­no co nej­strikt­ně­ji dle před­lo­hy. Dočkal se roku 1997, kdy pod tak­tov­kou Micka Garrise vzni­kl dvou­díl­ný tele­viz­ní film, kte­rý svá­za­ný osno­vou kni­hy vyšuměl do prázd­na. Kubrickova ver­ze není ani tak adap­ta­cí, jako spí­še inter­pre­ta­cí romá­nu.

Hlavní posta­vou pří­bě­hu je nedo­stat­kem inspi­ra­ce trpí­cí spi­so­va­tel Jack Torrance, kte­rý pozvol­na pro­pa­dá šílen­ství v opuš­tě­ném hote­lu Overlook, kde je zaměst­nán jako mimo sezón­ní správ­ce. Jeho tvůr­čí neschop­nost a spo­le­čen­ské poža­dav­ky, kte­rým není schop­ný vyho­vět ho sta­ví do role lout­ky, kte­rá přes vše­chen odpor čeká, až s ní někdo pohne. A prá­vě drob­né záchvěvy kon­če­tin a let­mé zdvih­nu­tí lan­ka pro­dlu­žu­je oče­ká­vá­ní toho, co má nastat. Jack Torrance je obě­tí, spi­so­va­te­lem, kte­rý musí vyko­ná­vat rutin­ní prá­ci správ­ce a dostát závaz­kům vůči zaměst­na­va­te­lům.
Jenomže ve chví­li, kdy se Jack o prá­ci uchá­zí, nic z toho nemů­že ani tušit. Stejně tak o ničem neví jeho žena a sed­mi­le­tý syn Danny. Být zaměst­nán v luxus­ním rekre­ač­ním hote­lu mimo sezó­nu není zase tako­vý odvaz, jak by se moh­lo na prv­ní pohled zdát. Místo apartmá­nu, máte jen malý poko­jík, po obslu­ze ani vidu (ba sle­chu), kýže­ný klid se stá­vá pří­tě­ží k čemuž při­spí­vá samo­zřej­má izo­la­ce od okol­ní­ho svě­ta a nako­nec se zdá, že hotel není úpl­ně opuš­tě­ný, ale spo­leč­nost, kte­rou ukrý­vá by neroz­ve­se­li­la ani Buffy, kro­ti­tel­ku, natož býva­lé­ho alko­ho­li­ka Jacka. Už vůbec dob­ře nedě­lá divo­ká his­to­rie toho­to mís­ta Jackovu syno­vi Dannymu, kte­rý má vzác­nou schop­nost vní­mat psy­chic­ké otis­ky udá­los­tí minu­lých, pro­bí­ha­jí­cích a budou­cích, je osví­ce­ný.

Jack je mani­pu­lo­va­ný mani­pu­lá­tor. Jeho veš­ke­rá sna­ha se poz­dě­ji zamě­ří jen na jeden cíl. Chce zkrát­ka vyho­vět poža­dav­kům, nepře­ce­ňu­je svo­je mož­nos­ti, jenom je špat­ně odha­du­je a v gra­du­jí­cím šílen­ství, kte­ré je mnoh­dy se sar­kas­mem paro­do­vá­no se stá­vá pou­hým nástro­jem něčí vůle. Na dru­hé stra­ně je man­žel­kou, rádo­by nevnu­ce­nou for­mou, vybí­zen až bičo­ván k tvůr­čí čin­nos­ti, kte­ré v tom­to obdo­bí není scho­pen. Jednou se kupří­kla­du Danny se svo­jí mat­kou pro­chá­ze­jí v při­lehlém blu­diš­ti. Jack si poslé­ze pro­hlí­ží jeho plán v hote­lo­vé hale, až dal­ší při­blí­že­ní nám uká­že, že se z výš­ky dívá­me na to samé mís­to, kde se Danny s mat­kou pro­chá­zí.
Vizuální strán­ka fil­mu je kapi­to­lou samou pro sebe a mož­nos­ti toho­to sloup­ku i čas toho­to nebo­hé­ho pisál­ka jsou ome­ze­ny. Řekněme jen, co kaž­dý ví, tím se vyva­ru­je­me mož­ných stře­tů. Kdokoli, kdo viděl nebo jen zahlé­dl někte­rý z Kubrickových fil­mů jis­tě uzná, že kaž­dá scé­na je pře­dem při­pra­ve­nou vizu­ál­ní kom­po­zi­cí, vyvá­že­nou nebo záměr­ně nevy­vá­že­nou obra­zo­vou kon­struk­cí, jíž je věno­vá­na oje­di­ně­lá péče.

Osvícení je dnes fil­mo­vá kla­si­ka kaž­dým cou­lem, podob­ně jako drti­vá vět­ši­na tvor­by Stanleyho Kubricka. Stějně tak se stá­vá z krá­le horro­rů kla­sik toho žán­ru. Tak zatajme dech a ponoř­me se do hlu­bin (ne študá­ko­vi) duše jehož hou­žev­na­tost neod­po­ví­dá jeho schop­nos­tem, projďe­me se hote­lem, kte­rý, zdá se, má svo­jí pokrou­ce­nou duši a v jeho stě­nách tepe krev, zastav­me se nako­nec v mra­zi­vém sně­hu, upro­střed neko­neč­né­ho blu­diš­tě vlast­ní mys­li.