„Byl pozd­ní večer – prv­ní máj –

večer­ní máj – byl lás­ky čas.

Hrdliččin zval ku lás­ce hlas,

kde boro­vý zavá­něl háj.

O lás­ce šep­tal tichý mech;

kvě­tou­cí strom lhal lás­ky žel,

svou lás­ku sla­vík růži pěl,

růži­nu jevil von­ný vzdech.

Jezero hlad­ké v křo­vích stin­ných

zvu­če­lo tem­ně taj­ný bol,

břeh je objí­mal kol a kol;

a slun­ce jas­ná svě­tů jiných

blou­di­la blan­kyt­ný­mi pás­ky,

pla­nou­cí tam co slzy lás­ky.“

Odkud Mácha bral inspiraci pro děj a postavy své básně?

Někteří lite­rár­ní his­to­ri­ko­vé sou­dí, že bás­ník epic­ký základ díla pře­vzal – od auto­rů jako je např. Krasinski, Byron či Bulwer. Jan Voborník viděl sho­dy Máje s povíd­kou Teodoro, král lesů od Zygmunta Krasinského, kde hrdi­nou je kor­sic­ký lou­pež­ník, jenž zabil soka v lás­ce. F. X. Šalda psal o spří­z­ně­nos­ti lát­ky s rytíř­ským lou­pež­nic­kým romá­nem ve své lite­rár­ně­kri­tic­ké stu­dii O krás­né próze Máchově, kte­rá vyšla v roce 1938 v repre­zen­ta­tiv­ním sbor­ní­ku Torso a tajem­ství Máchova díla. Domněnku, že Mácha čer­pal inspi­ra­ci v lou­pež­nic­ké lite­ra­tu­ře, sdí­le­jí i Dějiny čes­ké lite­ra­tu­ry II.

Jiní bada­te­lé vidí vzor Máje v míst­ních pověs­tech nebo i zprá­vách o sku­teč­ných udá­los­tech, čemu nasvěd­ču­jí auto­ro­va vlast­ní slo­va v tzv. Výkladu Máje, kde sám autor říká: „Děj se koná u měs­ta Hiršberg mezi hora­mi, na nichž hra­dy Bezděz, Pernštejn, Houska a v dál­ce Roll k výcho­du, zápa­du, poled­ni a půl­no­ci oka­zu­jí“. Autorův pří­tel, Karel Sabina, ve své Upomínce na Karla Hynka Máchu v Almanachu Máj říká: „Mácha byl nasy­cen pověst­mi míst­ní­mi a v jed­not­li­vos­ti obra­zů a sce­ne­rie způ­so­bem doce­la zvlášt­ním zabrán. Znal kra­ji­ny a pro­nik­nul pova­hou jejich, nejda v tom ohle­du za kni­ha­mi, ale­brž za vlast­ním pozo­ro­vá­ním.“ K pozná­ní, že Mácha ztvár­ňu­je sku­teč­ný děj, dospěl i František Krčma, Karel Janský i Jaromír Wágner. Na sou­vis­lost děje Máje s reál­ným předob­ra­zem při­šel ama­tér­ský bada­tel a dlou­ho­le­tý zaměst­na­nec stát­ních drah Josef Panáček (1900–1973), kte­rý svá zjiš­tě­ní sepsal do kni­hy Karel Hynek Mácha v kra­ji své­ho Máje, kte­rá vyšla v roce 1970.

Později se Mácha při cestách z Prahy do Doks nepo­chyb­ně s pověst­mi sezná­mil, mohl číst nápis na kří­ži i hovo­řit se sta­rý­mi lid­mi, kte­ří děj legend pama­to­va­li. Podívejme se na ony míst­ní pověs­ti, kte­ré stá­ly za vzni­kem Máje.

„Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“

Otcovrah – místní pověst

Ignác (čes­ky Hynek) Schiffner z Dubé u Doks byl popi­so­ván jako pohled­ný, vycho­va­ný, sluš­ně vystu­pu­jí­cí, dob­rý hudeb­ník a jedi­ný syn své­ho otce Antonína Schiffnera. Hynek se zami­lo­val do dce­ry dub­ské­ho ková­ře, ale otec Antonín sňat­ku nepřál.

V sobo­tu 7. květ­na 1774 pra­co­val Antonín na chmel­ni­ci, poblíž „Sviňského dolu“. Syn nic netu­ší­cí­ho otce zeza­du napa­dl a rana­mi chme­lo­vé tyče ubil k smr­ti. Mrtvolu vho­dil do blíz­ké skal­ní roz­sed­li­ny.

Po del­ším pát­rá­ní po Antonínovi bylo tělo nale­ze­no. Radní na magis­trát­ním sou­du vyslý­cha­li Hynka, kte­rý se k činu doznal a byl uvěz­něn v Mladé Boleslavi, kde byl přes dva měsí­ce v kob­ce urče­né pro vel­mi těž­ké delik­ty. Soudem byl odsou­zen k tres­tu smr­ti lámá­ním kolem. Poprava se kona­la 19. čer­ven­ce 1774 u Mladé Boleslavi. Na mís­tě trest­né­ho činu byl posta­ven kříž s uve­de­ním popi­su činu.

Řeč lidu vrha­la na mile­nec­ký pár svět­lo pří­z­ni­vé, kdež­to zavraž­dě­ný otec byl dle čer­no­bí­lé opti­ky líčen jako pra­pů­vod­ce toho vše­ho. Kromě latin­sky psa­né zprá­vy teh­dej­ší­ho dub­ské­ho fará­ře Ambrože Glasera, kte­rá poskyt­la nej­úpl­něj­ší záznam, exis­tu­je i struč­něj­ší zprá­va o dub­ské otco­vraž­dě z kro­ni­ky Antonína Lehmanna.

Z dub­ské­ho milost­né­ho kon­flik­tu obou Schiffnerů byl o šede­sát let poz­dě­ji pou­žit motiv, doba začát­ku máje a děs odsou­zen­ce. Tuto pověst by moh­ly zachy­co­vat ver­še tře­tí slo­ky Máchovy bás­ně:

„Na bře­hu jeze­ra malý paho­rek sto­jí,

na něm se dlou­hý kůl, na kůlu kolo zdví­há.

Blíž str­mí kol­mý vrch, na vrchu vrchol dvo­jí,

na vyš­ším vrcho­li bílá se kap­le míhá.

U vol­ném prů­vo­du ku kap­li při­šel sbor;

všickni teď ustou­pí – zlo­či­nec sto­jí sám.

Posledněť vyve­den v pří­ro­dy slav­ný chrám,

by ješ­tě popat­řil do lůna tem­ných hor,

kde druh­dy vese­lý dětin­ství trá­vil věk;

by ješ­tě jeden­krát v růžo­vý nebe klín

na horu vyve­den, před bílé kap­le stín,

nebe i svě­tů všech páno­vi svůj vzdal vděk.

Umlknul veš­ken hluk, nehnu­tý sto­jí lid,

a srd­ce kaž­dé­ho zají­má váž­ný cit.

V sou­ci­tu s nešťast­ným v hlu­bo­kém smut­ku plál

slzí­cí lidu zrak obrá­cen v hory výš,

kde nyní zlo­či­nec, v pří­ro­dy pat­ře říš,

před Bohem poko­řen v mod­lit­bě tiché stál.“

Loupežný rytíř Mikeš Pancíř ze Smojna

Zkazka o lou­pe­ži­vém rytí­ři Pancíři vznik­la v 15. sto­le­tí a nepo­chyb­ně měla za základ sku­teč­nou udá­lost. Traduje se, že po husit­ských vál­kách se v sever­ních Čechách roz­moh­lo lou­pež­nic­tví nato­lik, že muse­lo zakro­čit vojen­ské taže­ní pro­ti Pancířovi, kte­rý síd­lil v takřka nedo­byt­ném skal­ním hra­dě Sloup na Klučku, kte­rý byl do zákla­dů zni­čen. Pancíř, vůd­ce lou­pež­ní­ků, byl na popra­viš­ti u Čepelského tyb­ní­ka sťat a jeho dru­ho­vé pově­še­ni. Jeho uťa­tá hla­va byla nasa­ze­na na kůl a pro výstra­hu zůsta­la na popra­viš­ti do zetle­ní.

S pověs­tí o Pancířovi se Máj stý­ká kuli­sou popra­viš­tě a les­ní scé­nou shro­máž­dě­ných lou­pež­ní­ků, truchlí­cích po svém vůd­ci. Jedná se o scé­nu ne nepo­dob­nou té, jež je vylí­če­na v dru­hém inter­mez­zu Máje:

„V hlu­bo­kém ouva­lu klí­nu,

ve sto­vě­kých dubů stí­nu,

sbor u vel­kém kole sedí.

Zahalení v pláš­tě bílé

jsou to dru­zi noč­ní chví­le.

Každý před se v zemi hle­dí

beze slo­va, bez pohnu­tí,

jak by kvap­nou hrů­zou jmu­tí

v sochy byli pro­mě­ně­ní.

Večerních co kra­jin pění.

tichý šepot – tiché lká­ní –

nepo­hnu­tým kolem ply­nul,

tichý šepot bez pře­s­tá­ní:

„Vůdce zhy­nul! – vůd­ce zhy­nul!“ –

V kotou­či jak vítr sku­čí,

nepo­hnu­tým kolem zvu­čí:

„Vůdce zhy­nul! – vůd­ce zhy­nul!“ –

Jako lis­tů šepo­tá­ní

pode ská­lou při ozvě­ně,

zně­lo kolem bez pře­s­tá­ní,

jed­no­zvuč­ně, nepro­měn­ně:

„Vůdce zhy­nul! – vůd­ce zhy­nul!“ –

Zachvěly se lesy dal­né,

ozva­ly se nářky val­né:

„Pán náš zhy­nul! – zhy­nul!! – zhy­nul!!!“

Český Vašek – Václav Kumer či Webrův Vašek

Mohl snad být mode­lem Máchovi pro „straš­né­ho lesů pána“ prá­vě on? Václav Kumr se naro­dil 7. září 1767 ve Vísce u Bezdězu. Jeho vel­mi mla­dá mat­ka Johana se pro­vda­la za postar­ší­ho vdov­ce Václava Kumra, kte­rý však nebyl pra­vým otcem dítě­te – otcem byl jaký­si Weber, pan­ský muš­ke­týr. Chalupník Kumr Vaška suro­vě bil pro kaž­dou malič­kost a někdy i zce­la bez­dů­vod­ně, až jej z domu vyhnal. Mladý Vašek se živil vše­li­jak, kra­dl a pyt­la­čil, po smr­ti otčí­ma žil s mat­kou a brzy se stal vůd­cem obá­va­né lupič­ské tlu­py v sever­ních Čechách, ale pobyl i v oko­lí Vídně, v oko­lí Brna a v lesích Macochy, dostal se i do Slezska. Ke Kumrovu zatče­ní došlo v květ­nu 1798 v dokské hos­po­dě a po výsle­chu v Mladé Boleslavi byl eskor­to­ván do Prahy a poslán do pev­nost­ní­ho žalá­ře. Po mno­ha­le­tém žalá­řo­vá­ní se Vašek roku 1842 vrá­til do rod­né Vísky, kde byl dán „na obec“, tj. stra­vu a nocleh mu kaž­dý den musel poskyt­nout jiný sou­sed. Český Vašek zemřel ve Vísce 6. břez­na 1843 za pecí ve sta­ve­ní sed­lá­ka Šafránka čp. 3.

V lou­pež­nic­kých romá­nech o Václavu Babinském byl Český Vašek líčen jako spo­leč­ník a raubíř­ský náměs­tek, při­čemž oba lou­pež­ní­ci se údaj­ně potka­li na Špilberku, kde byli oba hoj­ně žalá­řo­vá­ni. Novější lát­ku o Václavu Kumrovi lite­rár­ně zpra­co­va­la Olga Votočková-Lauermannová v romá­ně o lou­pež­ní­ku Václavu Babinském.

S pověs­tí o Českém Vaškovi se Máchův Máj kry­je obra­zem těles­né­ho zje­vu lou­pež­ní­ka, Viléma.

Krajina Máchova Máje

Mácha nevy­tvo­řil děj Máje pou­ze ze své fan­ta­zie, ani jej nepře­vzal z jiné­ho lite­rár­ní­ho díla, ale dějiš­tě bás­ně sou­stře­dil do čes­ké kra­ji­ny, kte­rou milo­val, mezi obec Hiršberk (Doksy), hrad Bezděz, šibe­nič­ní paho­rek a Velký ryb­ník, jenž byl na počest bás­ní­ka pře­jme­no­ván na Máchovo jeze­ro (lido­vě „Mácháč“, slou­ží­cí dnes k rekre­a­ci). Máchův kraj má roman­tic­kou atmo­sfé­ru, lesk jezer­ní hla­di­ny i květ­no­vé bar­vy. Za časů Máchy byl hrad Bezděz, jehož návště­vu si zazna­me­nal ve svém dení­ku, jiné­ho vzhle­du než v dneš­ní době – byl více zchát­ra­lý, na hradbách rost­la buj­ná vege­ta­ce, chy­bě­la stře­cha a kryp­ta byla vylou­pe­na, tak­že Mácha při své návštěvě Bezdězu viděl pohá­ze­né kost­ry i leb­ky mni­chů.

Historie rukopisu

Rukopis Máje je po vět­ši­nu své dolo­že­né his­to­rie v drže­ní rodi­ny Krouských. Podle rodin­né tra­di­ce jej zís­kal Jan Nepomuk Krouský od Michala Máchy, bra­t­ra Karla Hynka Máchy, jako podě­ko­vá­ní za finanč­ní pod­po­ru vlas­te­nec­kých akti­vit. Po celé 19. sto­le­tí a část sto­le­tí násle­du­jí­cí­ho však rodi­na netu­ši­la, jak cen­ný doku­ment ucho­vá­vá. Teprve roku 1916 obje­vil při tří­dě­ní knihov­ny na stat­ku v Katusicích na Mladoboleslavsku stře­do­škol­ský uči­tel Jan Šafránek, kte­rý se do rodi­ny při­že­nil, sou­bor drob­ně popsa­ných lis­tů, jež byly poz­dě­ji ozna­če­ny jako původ­ní ruko­pis sklad­by. Jeho pra­vost násled­ně potvr­di­ly i odbor­né roz­bo­ry vyu­ží­va­jí­cí moder­ní meto­dy.

Rukopis zůstal v sou­kro­mém vlast­nic­tví i v 50. let 20. sto­le­tí, kdy byl rodi­ně Krouských zaba­ven maje­tek a její čle­no­vé muse­li sta­tek opus­tit. Samotný ruko­pis byl teh­dy uscho­ván u rodin­né­ho zná­mé­ho a po navrá­ce­ní stat­ku zůstal nadá­le majet­kem rodi­ny.

V sou­čas­nos­ti je ruko­pis ucho­vá­ván na zabez­pe­če­ném mís­tě v pod­mín­kách odpo­ví­da­jí­cích ochra­ně význam­né lite­rár­ní památ­ky. Rodina při­pouš­tí jeho pří­le­ži­tost­né veřej­né vysta­ve­ní. Majitelé záro­veň umož­ni­li Akademii věd poří­dit digi­tál­ní kopie pro bada­tel­ské úče­ly.

Jazyk

Čtenář musí větu sklá­dat z ver­še, pro­to­že Mácha vyu­ží­vá inver­zi – pře­ha­zu­je slo­vosled. Zatímco u Homérovy Odyssei je inver­ze pro­střed­kem archai­za­ce, zde v roman­tic­kém Máchově díle je pro­střed­kem: ryt­mu, lyric­ké hudeb­nos­ti, vytvá­ře­ní tajem­né atmo­sfé­ry, roman­tic­ké nejed­no­znač­nos­ti a obraz­nos­ti. Např. uží­vá ver­še „Hrdliččin zval ku lás­ce hlas“ namís­to pros­té­ho „Hlas hrd­lič­ky zval k lás­ce“.

Mácha uplat­ňu­je bás­nic­kou licen­ci a vytvá­ří vlast­ní oso­bi­tý poe­tic­ký jazyk (idi­o­lekt) tím, že pou­ží­vá vlast­ní neo­lo­gismy, neob­vyk­lé tva­ry slov, obno­vu­je star­ší tva­ry, vytvá­ří vlast­ní odvo­ze­ni­ny, pou­ží­vá slo­va způ­so­bem, kte­rý teh­dej­ší češ­ti­na běž­ně nezna­la. Uvedu napří­klad, kdy ve slo­vě luna si při­dal krou­žek a vznik­lo spo­je­ní „oupl­ná lůna“, což nezna­me­ná lůno ženy, ale úpl­něk.

Pro Máchu byla hudeb­nost slov jeho bás­ně důle­ži­těj­ší než běž­ná syn­ta­xe, čili usi­lo­val o dél­ku samohlá­sek (lůna namís­to luna), opa­ko­vá­ní hlá­sek a melo­dii. Psal v době, kdy čes­ký pra­vo­pis ješ­tě nebyl zce­la ustá­le­ný, ale sou­čas­ně vědo­mě vyu­ží­val gra­fi­ku slov, aby půso­bi­la sta­ro­by­le nebo zvu­ko­ma­leb­ně.

Námět

Námětem je tra­gic­ký osud lou­pež­ní­ka Viléma, jenž zabil svůd­ce své milé Jarmily, poz­dě­ji zjiš­ťu­je, že zabil vlast­ní­ho otce a je odsou­zen k smr­ti. Ve věze­ní pře­mýš­lí o živo­tě, vině, smr­ti a lid­ském osu­du, Jarmila mezi­tím ze zou­fal­ství spáchá sebe­vraž­du sko­kem do jeze­ra. Poté, co Vilém je popra­ven, po letech při­chá­zí na mís­to popra­vy pout­ník (zto­tož­ňo­va­ný s Máchou), kte­rý nad jeho osu­dem roz­jí­má.

Téma

Za téma lze pova­žo­vat tragé­dii lid­ské­ho živo­ta, vinu a trest, nevy­hnu­tel­nost osu­du, pomí­ji­vost exis­ten­ce, nena­pl­ně­nou lás­ku i krá­su Máchova kra­je.

Žánr

Máj je lyric­ko-epic­ká bás­nic­ká sklad­ba, v níž se pro­lí­ná vyprá­vě­ní tra­gic­ké­ho pří­bě­hu s lyric­ký­mi obra­zy pří­ro­dy a filo­zo­fic­ký­mi úva­ha­mi o živo­tě, lás­ce, vině, osu­du a smr­ti. Dílo nále­ží k vrcho­lům čes­ké­ho roman­tis­mu a spo­ju­je epic­ký děj s hlu­bo­kou sub­jek­tiv­ní reflexí lid­ské exis­ten­ce.

Skladba

Básnická sbír­ka Máj má 4 zpěvy a 2 inter­mez­za. Celé sklad­bě před­chá­zí věno­vá­ní. Základním met­rem Máje je jamb – způ­sob, jak se ve ver­ši stří­da­jí pří­zvuč­né a nepří­zvuč­né sla­bi­ky – kde Jamb = nepří­zvuč­ná sla­bi­ka + pří­zvuč­ná sla­bi­ka. U Máchova Máje jamb vytvá­ří dojem pohy­bu, prou­du, zpěv­nos­ti a napě­tí.

Dílo obsa­hu­je vel­ké množ­ství meta­for (ble­dá tvář luny), meto­ny­mie (hrd­lič­čin zval ku lás­ce hlas), čas­té řetěz­ce oxy­mór („…zbor­tě­né har­fy tón, ztr­ha­né strů­ny zvuk, zašlé­ho věku děj, umře­lé hvězdy svit, zašlé blu­di­ce pouť, mrt­vé milen­ky cit…“). Časté jsou bás­nic­ké pří­vlast­ky, spo­jo­vá­ní kon­trast­ních pro­ti­kla­dů (světlo/tma, život/smrt), kom­bi­na­ce barev („růžo­vé nebe, mod­ré mlhy“), vyjá­d­ře­ní pohy­bu a napě­tí dyna­mic­ký­mi slo­ve­sy (zasvít­nu­to), inver­ze (jak holou­bát­ko sně­ho­bí­lé), gra­da­ce (rych­lý to člu­nek, blí­že a blí­že), kako­fo­nie (věze­ní, 2. zpěv), eufo­nie a epi­ze­u­xis (3. zpěv).

Interpretace

Autor vydal báseň s poznám­kou, že hlav­ním úče­lem je osla­va jar­ní pří­ro­dy, což je však pou­ze jed­na rovi­na mno­ho­vrs­tev­na­té­ho díla. Důvodem pro toto uvo­ze­ní díla byla sna­ha zmást dobo­vou cen­zu­ru. Rovněž z toho­to důvo­du asi vzni­kl i úvod­ní zpěv, kte­rý vyční­vá z cel­ko­vé­ho ducha bás­ně Máj. Úvodní zpěv „Čechové jsou národ dob­rý“ zapa­dá do rázu národ­ní­ho obro­ze­ní a má vlas­te­nec­ký tón skr­ze zmín­ku pra­ot­ce Čecha, pra­vé­ho Čecha, náro­da čes­ké­ho a pobíd­ku k vlas­te­nec­tví, což pří­liš nela­dí s duchem bás­ně samot­né.

Dílo však není jed­no­vrst­vé a jeho smy­sl je hlub­ší – vykres­lu­je nejen krá­su Máchova kra­je s pahor­ky a jeze­ry, osla­vu­je jar­ní měsíc kvě­ten a jeho dary, líčí tra­gic­ký život a smrt, sou­čas­ně však má ero­tic­ký náboj, je roman­tic­kou úva­hou o lid­ském osu­du, vině, tres­tu, samo­tě a pomí­ji­vos­ti, ale sou­čas­ně je i mor­bid­ní při líče­ní mez­ních sta­vů. Opakované zvo­lá­ní „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“ vyja­dřu­je nejen bolest ze ztrá­ty milo­va­né bytos­ti, ale i zou­fa­lou sílu lid­ské váš­ně a půso­bí tak jako nářek, zaklí­nadlo nebo ozvě­na ztra­ce­né­ho ráje.

Tím vším vytvá­ří kon­trast­ní celek, kde se ved­le sebe stře­tá­va­jí krá­sa a zánik, lás­ka a smrt, pří­ro­da a lid­ská tragé­die. Právě spo­je­ní pro­ti­kla­dů je pro roman­tis­mus typic­ké.

Odkaz

Ačkoliv ve své době nebyl Máj kri­ti­kou při­jat, stal se jed­ním z nej­vý­znam­něj­ších děl čes­ké­ho roman­tis­mu a dodnes ovliv­ňu­je čes­kou lite­ra­tu­ru, umě­ní i kul­tu­ru. Máchův Máj byl také před­mě­tem mno­ha lite­rár­něvěd­ných stu­dií a mono­gra­fií, kte­ré se zabý­va­jí jeho vzni­kem, inspi­rač­ní­mi zdro­ji, jazy­kem, sym­bo­li­kou i filo­zo­fic­kým význa­mem. K význam­ným moder­ním adap­ta­cím pat­ří napří­klad fil­mo­vé zpra­co­vá­ní reži­sé­ra F. A. Brabce z roku 2008, kte­ré pře­ved­lo Máchovu bás­nic­kou sklad­bu do obra­zo­vé podo­by. Rovněž star­ší sní­mek Mág od Františka Vláčila z roku 1987 nebo film Karel Hynek Mácha od Zeta Molase. Za zmín­ku také sto­jí ope­ra Lesů pán od Váši Suka. Ještě bych doda­la, že nej­vět­ším odka­zem Máje je asi to, že se z něj stal arche­typ čes­ké roman­tic­ké poezie.

Klady a zápory

Máj je vrchol­ným dílem čes­ké­ho roman­tis­mu a pat­ří k nej­vý­znam­něj­ším bás­nic­kým skladbám čes­ké lite­ra­tu­ry. Vyniká mimo­řád­nou hudeb­nos­tí ver­še, obraz­nos­tí, ori­gi­na­li­tou jazy­ka i hlu­bo­kou filo­zo­fic­kou reflexí živo­ta, lás­ky, viny, osu­du a smr­ti. Dodnes inspi­ru­je lite­rár­ní věd­ce, bás­ní­ky i čte­ná­ře svou poe­ti­kou a umě­lec­kou hod­no­tou.

Současnému čte­ná­ři může být Máj obtíž­ně pří­stup­ný. Přeházený slo­vosled, bás­nic­ké novo­tva­ry a dobo­vý jazyk zne­snad­ňu­jí poro­zu­mě­ní tex­tu, tak­že bez před­cho­zí zna­los­ti děje nebo odbor­né­ho výkla­du nemu­sí být pří­běh na prv­ní čte­ní zce­la sro­zu­mi­tel­ný. Náročná je i kom­po­zi­ce sklad­by, kte­rá obsa­hu­je něko­lik dějo­vých rovin a odka­zů k legen­dám a his­to­ric­kým moti­vům, jejichž význam dneš­ní čte­nář nemu­sí bez dal­ší­ho kon­tex­tu snad­no roz­po­znat.

Další díla

Mácha je dnes zná­mý pře­de­vším jako autor Máje, ale napsal i roz­sáh­lou bás­nic­kou sklad­bu Cikáni, kte­rá byla vydá­na posmrt­ně, pró­zu Marinka, nove­lu s auto­bi­o­gra­fic­ký­mi prv­ky o setká­ní s nemoc­nou dív­kou Marinkou, a Pouť krko­noš­ská, kde líčí své puto­vá­ní kra­ji­nou. Pokusil se také o něko­lik dra­mat a docho­va­ly se jeho dení­ky, slou­ží­cí dnes k pocho­pe­ní jeho osob­nos­ti.

Doporučila bych Máj k maturitě?

Ano, útlou sbír­ku Máj bych k matu­ri­tě dopo­ru­či­la, neboť Máchův ruko­pis je po něko­li­ka pře­čte­ních snad­no roz­po­zna­tel­ný mezi ostat­ní­mi. V Máji se vra­cí „leit­mo­tiv“ „Byl pozd­ní večer – prv­ní máj“ v růz­ných obmě­nách. Na začát­ku bás­ně zazní­vá „Byl pozd­ní večer – prv­ní máj“, dále se vysky­tu­je „Je pozd­ní večer – dru­hý máj“ a také „Byl opět večer – prv­ní máj“ a v závě­ru se vra­cí „Je pozd­ní večer – prv­ní máj“. Mácha vytvo­řil jaký­si kruh – báseň začí­ná májo­vým veče­rem a k májo­vé­mu veče­ru se vra­cí, ale hrdi­na už nee­xis­tu­je, při­tom kra­ji­na zůstá­vá.

Dalekáť ces­ta má! Marné volá­ní!!

Osobnost Karla Hynka Máchy

Karel Hynek Mácha, vlast­ním jmé­nem Ignác Mácha (16. 11. 1810 Praha – 6. 11. 1836 Litoměřice), se naro­dil mat­ce Anně a otci Antonínovi (sho­da jmen s míst­ní pověs­tí o otco­vra­hu). Mácha byl čes­ký bás­ník a pro­za­ik, před­sta­vi­tel čes­ké­ho roman­tis­mu a zakla­da­tel moder­ní čes­ké poezie. Proslavil se pře­de­vším lyricko-epickou bás­ní Máj (1836), jed­nou z nej­vy­dá­va­něj­ších čes­kých knih. Navštěvoval far­ní ško­lu při kos­te­lu sva­té­ho Petra na Poříčí, obsa­zo­va­nou kří­žov­nic­kým řádem, poté stu­do­val hlav­ní ško­lu u pia­ris­tů. V letech 1824 až 1830 stu­do­val pia­ris­tic­ké gym­ná­zi­um na dneš­ních Příkopech. Od pod­zi­mu 1830 navště­vo­val na praž­ské uni­ver­zi­tě filo­zo­fic­kou fakul­tu a mezi roky 1832 a 1836 stu­do­val na téže uni­ver­zi­tě prá­va. Uměl němec­ky a čes­ky, ve ško­le se učil lati­nu; pod vli­vem pol­ských udá­los­tí (povstá­ní v roce 1830) a čet­by pol­ských auto­rů (Adam Mickiewicz) se Mácha začal učit pol­sky. V letech 1831 až 1832 navště­vo­val před­náš­ky Josefa Jungmanna, jenž povzbu­zo­val své žáky k lite­rár­ní čin­nos­ti a hod­no­til jejich prá­ce; Máchovi pochvá­lil báseň Svatý Ivan. V nedě­li 23. říj­na si z vrchu Radobýlu, kde upra­vo­val svou posled­ní báseň Cesta z Čech, vši­ml požá­ru dole ve měs­tě. Když pomá­hal při jeho zdo­lá­vá­ní, otí­ral se a pil vodu, kte­rá byla k haše­ní uží­vá­na. Tato voda je prav­dě­po­dob­ný zdroj jeho náka­zy (nej­spíš, para­ty­fem), kte­rá ved­la k bás­ní­ko­vu úmr­tí. Zemřel v nedě­li 6. 11. 1836 při­bliž­ně ve tři hodi­ny ráno. Úřední záznam uvá­dí jako pří­či­nu Máchova úmr­tí cho­le­ri­nu, mír­něj­ší for­mu cho­le­ry.