Martin Myšička - Horníci si dnes rozhodně zaslouží více respektu a péče

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Jak bys­te popsal inže­ný­ra Tomana, kte­ré­ho ve fil­mu hra­je­te?

Je to člo­věk, kte­rý se pří­liš nepo­hy­bu­je v pod­ze­mí dolu, ale spí­še v kan­ce­lá­řích, kde měl na sta­ros­ti říze­ní pro­vo­zu. Toman měl podíl na chy­bách, kte­ré zavi­ni­ly důl­ní neštěs­tí roku 1961. Respektive měl podíl na tom, že se neštěs­tí neza­brá­ni­lo, pod­ce­nil někte­rá alar­mu­jí­cí hlá­še­ní.

Jak jste po pře­čte­ní scé­ná­ře k pří­bě­hu při­stu­po­val?

Prvním odra­zo­vým můst­kem byl samo­zřej­mě scé­nář. A pak také samo­zřej­mě roz­ho­vor s reži­sé­rem a sce­náris­tou. Inspirovaly nás i reá­lie, kos­týmy a kon­krét­ní situ­a­ce, kte­ré v tom­to pří­pa­dě muse­ly být pro sku­teč­ně akté­ry vel­mi těž­ké. Nicméně mož­ná i kvů­li tomu se do nich dalo poměr­ně dob­ře vcí­tit. A dou­fám, že se nám to poda­ři­lo.

Dovede si před­sta­vit, že bys­te se sám oci­tl v situ­a­ci, jako Vaše posta­va, když zjis­ti­la, že má podíl na smr­ti toli­ka lidí?

Myslím, že tu hrů­zu si doká­že před­sta­vit kaž­dý. Je potře­ba říci, že to ale neby­la jen jeho vina. Bylo to způ­so­be­no pochy­be­ním více slo­žek a také to byla sou­hra něko­li­ka nešťast­ných okol­nos­tí. Navíc se to ode­hrá­lo v nově ote­vře­né što­le, kte­rou všich­ni pova­žo­va­li za jaký­si Titanic, tedy před vyplu­tím, a ukáz­ku moder­ní­ho bez­peč­né­ho pro­vo­zu. Bohužel tu što­lu potkal podob­ný osud jako prá­vě Titanic. Nicméně násled­ně po neštěs­tí se uká­zal i Tomanův cha­rak­ter, kdy doká­zal vystou­pit před vdo­vy po zava­le­ných hor­ní­cích a o tragé­dii je infor­mo­vat.

Z jaké­ho důvo­du Vám při­šel pro­jekt atrak­tiv­ní a proč jste se roz­ho­dl se na něm podí­let?

Líbí se mi ten­to způ­sob dra­ma­tic­ké tvor­by, kte­rý se sna­ží urči­tým nená­sil­ným, edu­ka­tiv­ním způ­so­bem pou­ká­zat na urči­té sku­teč­nos­ti nebo udá­los­ti z his­to­rie. Také si mys­lím, že svět hor­nic­tví, kte­rý je v dneš­ní době v urči­tém útlu­mu, si zaslou­ží naši pozor­nost a oce­ně­ní. Tohle mi bylo vel­mi sym­pa­tic­ké. A záro­veň je pří­běh Dukly nahlí­žen z úhlu osu­dů čle­nů jed­né kon­krét­ní rodi­ny. To mi při­šlo vel­mi zají­ma­vé.

Dostal jste se i Vy sám během natá­če­ní do dolu?

Nějaké dvě nebo tři scé­ny jsem v dole natá­čel. Nebylo to ovšem v uhel­ném dole, ale v dole na kao­lín, kde pro nás archi­tekt se svým týmem tu šach­tu vyro­bi­li.

Dokázal jste si po této zku­še­nos­ti před­sta­vit, že bys­te byl sám hor­ní­kem?

Kdysi jsem jako turis­ta navští­vil muze­um hor­nic­tví Landek na Ostravsku. Tam jsem zjis­til, že je oprav­du vel­ké rozpě­tí čin­nos­tí, kte­ré hor­ní­ci v dolech vyko­ná­va­jí. Můžete tře­ba rubat někde vle­že v úzké šachtě se sbí­ječ­kou, což musí být oprav­du těž­ká prá­ce. Něco jiné­ho je tře­ba, když někdo pra­cu­je na „kom­baj­nu“. V kaž­dém pří­pa­dě je tam ale neu­stá­lé nebez­pe­čí záva­lu nebo výbuchu. Představit si to umím, ale že by mě to láka­lo, to se říci nedá. Určitě si ale hor­ní­ci zaslou­ží můj vel­ký respekt.

Proběhla pro natá­če­ní v dolech něja­ká spe­ci­ál­ní bez­peč­nost­ní pří­pra­va?

Měli jsme tako­vé krát­ké ško­le­ní. Museli jsme také mít neu­stá­le na sobě přil­bu a u sebe kra­bi­ci s dýcha­cím pří­stro­jem. Museli jsme oprav­du dávat pozor na hla­vu a také na to, kam šla­pe­me. Ale jak jsem říkal, byli jsme v dole, kte­rý byl něja­kých 100 met­rů pod zemí, a ten reál­ný uhel­ný je až něja­kých 500–700 met­rů, což je něco úpl­ně jiné­ho. Například v tom uhel­ném panu­je poměr­ně vyso­ká tep­lo­ta. V tom našem byla spí­še zima.

Co pro Vás bylo na natá­če­ní v dole nej­těž­ší?

Nezažil jsem to natvr­do, abych v dole strá­vil celou smě­nu. Byl jsem tam jen něko­lik hodin. Ale musím říct, že to v tom vlh­ku a prů­va­nu bylo vyčer­pá­va­jí­cí, neby­lo si tam pořád­ně ani kam sed­nout. Já byl kan­ce­lář­skej, tak­že i dob­ře oble­če­nej, ale mí kole­go­vé muse­li hrát, že je v šachtě vedro, a byli tedy oble­če­ní dost naleh­ko a navíc obar­ve­ní od mou­ru celí načer­no.

Jak se Vám spo­lu­pra­co­va­lo s reži­sé­rem Davidem Ondříčkem?

S panem reži­sé­rem se znám vel­mi dlou­ho, tak­že po lid­ské strán­ce to bylo úpl­ně v poho­dě. Zároveň mi vel­mi vyho­vo­val i způ­sob prá­ce. Každému zábě­ru dával dost pro­sto­ru, dával si na něm zále­žet, bylo jas­ně cítit, že je to zku­še­ný reži­sér. A i když to bylo nároč­né, byla i sran­da. Měli jsme u kaž­dé­ho zábě­ru více jetí a pokaž­dé dával zpět­nou vazbu, dobrou při­po­mín­ku, což v tvor­bě mno­ha jiných pro­duk­cí z finanč­ních důvo­dů bohu­žel už nebý­vá zvy­kem, pro­to­že se na všech­no vět­ši­nou vel­mi spě­chá. Pro mě to byla spo­lu­prá­ce veli­ce plod­ná a tvůr­čí.

Co Vám ze svě­ta hor­ní­ků při­šlo nej­pře­kva­pi­věj­ší?

Takové to nej si teď neu­mím vyba­vit. Ale bylo pro mě vel­mi zají­ma­vé zjis­tit, že když se sta­ne něja­ké důl­ní neštěs­tí, tak důl musí dal­ší den pokra­čo­vat nor­mál­ně dál, na smu­tek není čas.

Jaký vztah má pod­le Vašeho názo­ru spo­leč­nost k hor­ní­kům dnes?

Rozhodně si zaslou­ží více respek­tu a péče.