Jak byste popsal inženýra Tomana, kterého ve filmu hrajete?
Je to člověk, který se příliš nepohybuje v podzemí dolu, ale spíše v kancelářích, kde měl na starosti řízení provozu. Toman měl podíl na chybách, které zavinily důlní neštěstí roku 1961. Respektive měl podíl na tom, že se neštěstí nezabránilo, podcenil některá alarmující hlášení.
Jak jste po přečtení scénáře k příběhu přistupoval?
Prvním odrazovým můstkem byl samozřejmě scénář. A pak také samozřejmě rozhovor s režisérem a scenáristou. Inspirovaly nás i reálie, kostýmy a konkrétní situace, které v tomto případě musely být pro skutečně aktéry velmi těžké. Nicméně možná i kvůli tomu se do nich dalo poměrně dobře vcítit. A doufám, že se nám to podařilo.
Dovede si představit, že byste se sám ocitl v situaci, jako Vaše postava, když zjistila, že má podíl na smrti tolika lidí?
Myslím, že tu hrůzu si dokáže představit každý. Je potřeba říci, že to ale nebyla jen jeho vina. Bylo to způsobeno pochybením více složek a také to byla souhra několika nešťastných okolností. Navíc se to odehrálo v nově otevřené štole, kterou všichni považovali za jakýsi Titanic, tedy před vyplutím, a ukázku moderního bezpečného provozu. Bohužel tu štolu potkal podobný osud jako právě Titanic. Nicméně následně po neštěstí se ukázal i Tomanův charakter, kdy dokázal vystoupit před vdovy po zavalených hornících a o tragédii je informovat.
Z jakého důvodu Vám přišel projekt atraktivní a proč jste se rozhodl se na něm podílet?
Líbí se mi tento způsob dramatické tvorby, který se snaží určitým nenásilným, edukativním způsobem poukázat na určité skutečnosti nebo události z historie. Také si myslím, že svět hornictví, který je v dnešní době v určitém útlumu, si zaslouží naši pozornost a ocenění. Tohle mi bylo velmi sympatické. A zároveň je příběh Dukly nahlížen z úhlu osudů členů jedné konkrétní rodiny. To mi přišlo velmi zajímavé.
Dostal jste se i Vy sám během natáčení do dolu?
Nějaké dvě nebo tři scény jsem v dole natáčel. Nebylo to ovšem v uhelném dole, ale v dole na kaolín, kde pro nás architekt se svým týmem tu šachtu vyrobili.
Dokázal jste si po této zkušenosti představit, že byste byl sám horníkem?
Kdysi jsem jako turista navštívil muzeum hornictví Landek na Ostravsku. Tam jsem zjistil, že je opravdu velké rozpětí činností, které horníci v dolech vykonávají. Můžete třeba rubat někde vleže v úzké šachtě se sbíječkou, což musí být opravdu těžká práce. Něco jiného je třeba, když někdo pracuje na „kombajnu“. V každém případě je tam ale neustálé nebezpečí závalu nebo výbuchu. Představit si to umím, ale že by mě to lákalo, to se říci nedá. Určitě si ale horníci zaslouží můj velký respekt.
Proběhla pro natáčení v dolech nějaká speciální bezpečnostní příprava?
Měli jsme takové krátké školení. Museli jsme také mít neustále na sobě přilbu a u sebe krabici s dýchacím přístrojem. Museli jsme opravdu dávat pozor na hlavu a také na to, kam šlapeme. Ale jak jsem říkal, byli jsme v dole, který byl nějakých 100 metrů pod zemí, a ten reálný uhelný je až nějakých 500–700 metrů, což je něco úplně jiného. Například v tom uhelném panuje poměrně vysoká teplota. V tom našem byla spíše zima.
Co pro Vás bylo na natáčení v dole nejtěžší?
Nezažil jsem to natvrdo, abych v dole strávil celou směnu. Byl jsem tam jen několik hodin. Ale musím říct, že to v tom vlhku a průvanu bylo vyčerpávající, nebylo si tam pořádně ani kam sednout. Já byl kancelářskej, takže i dobře oblečenej, ale mí kolegové museli hrát, že je v šachtě vedro, a byli tedy oblečení dost nalehko a navíc obarvení od mouru celí načerno.
Jak se Vám spolupracovalo s režisérem Davidem Ondříčkem?
S panem režisérem se znám velmi dlouho, takže po lidské stránce to bylo úplně v pohodě. Zároveň mi velmi vyhovoval i způsob práce. Každému záběru dával dost prostoru, dával si na něm záležet, bylo jasně cítit, že je to zkušený režisér. A i když to bylo náročné, byla i sranda. Měli jsme u každého záběru více jetí a pokaždé dával zpětnou vazbu, dobrou připomínku, což v tvorbě mnoha jiných produkcí z finančních důvodů bohužel už nebývá zvykem, protože se na všechno většinou velmi spěchá. Pro mě to byla spolupráce velice plodná a tvůrčí.
Co Vám ze světa horníků přišlo nejpřekvapivější?
Takové to nej si teď neumím vybavit. Ale bylo pro mě velmi zajímavé zjistit, že když se stane nějaké důlní neštěstí, tak důl musí další den pokračovat normálně dál, na smutek není čas.
Jaký vztah má podle Vašeho názoru společnost k horníkům dnes?
Rozhodně si zaslouží více respektu a péče.
Části seriálu: Dukla 61
- David Ondříček: Chtěl jsem, aby ten film byl co nejopravdovější
- Matěj Podzimek - Otrlost havířů není nic ve srovnání s tvrdostí žen, které na ně doma čekají
- Jakub Režný - Snažil jsem se co nejvěrněji držet skutečného průběhu tragédie
- Martha Issová - Dukla 61 je příběhem lidí, kteří skutečně žili a zemřeli kvůli lidskému selhání
- Oskar Hes - Petr je lehkomyslný klučina s velkým srdcem
- Jiří Langmajer - Práce horníka vždy byla a bude velmi tvrdá a poctivá
- Robert Mikluš - Dukla 61 je film o dolech v nás
- Martin Myšička - Horníci si dnes rozhodně zaslouží více respektu a péče
Nejnovější komentáře