David Ondříček: Chtěl jsem, aby ten film byl co nejopravdovější

Čím je pro Vás Dukla 61? Je to kata­stro­fic­ký film, rodin­ný film na poza­dí kata­stro­fy, nebo his­to­ric­ké dra­ma?

První díl je rodin­né dra­ma, dru­hý spíš kata­stro­fic­ký film.

Co pro Vás bylo roz­ho­du­jí­cí, když při­šla nabíd­ka Duklu 61 reží­ro­vat?

Přečetl jsem si synop­si a rea­go­val jsem spíš emo­ci­o­nál­ně než raci­o­nál­ně. Pamatuji si, že mě hlu­bo­ce zasáh­lo téma. V novi­nách čte­me kaž­dý den o kata­stro­fách a neho­dách, kde umí­ra­jí stov­ky lidí. Jíme u toho chle­ba s más­lem a popí­jí­me kávu. Jsme napros­to imun­ní, emoč­ně oploš­tě­lí. Tady jsem najed­nou viděl kon­krét­ní lidi, jako bych je znal. Dojímali mě. To bylo roz­ho­du­jí­cí. Zvláštní je, že i po nato­če­ní Dukly mám pocit, že jsem potkal nové přá­te­le, i když to byly fil­mo­vé posta­vy.

Jak chce­te, aby film na divá­ky zapů­so­bil? Co je jeho posel­ství a hlav­ní myš­len­ka?

Chtěl bych, aby divá­ci sami pocho­pi­li hlav­ní myš­len­ku a posel­ství. Abych jim to nemu­sel sdě­lo­vat písem­ně v roz­ho­vo­ru.

Po „Ve stí­nu“ je Dukla 61 dal­ší dobov­kou, při­čemž před­cho­zí jme­no­va­ný film nasa­dil lať­ku hod­ně vyso­ko. Jak se Vám daři­lo vytvo­řit atmo­sfé­ru Havířova šede­sá­tých let?

Film Ve stí­nu vzni­kal dlou­ho. Psali jsme ho něko­lik let, točil se déle než oba díly Dukly dohro­ma­dy a stří­hal se sko­ro rok opro­ti třem měsí­cům Dukly. Prostředky byly nesrov­na­tel­né. Přesto má Dukla díky nasa­ze­ní celé­ho štá­bu a urči­té naší uma­nu­tos­ti extrém­ně vyso­kou tzv. pro­ducti­on value. Zní to nama­chro­va­ně, ale váž­ně je to tak.

Bylo to oprav­du nesmír­ně slo­ži­té a kom­pli­ko­va­né natá­če­ní. Třetí den jsme toči­li 100 met­rů pod zemí v chod­bě asi kilo­me­tr dlou­hé, dva met­ry vyso­ké a dva met­ry širo­ké. Bylo tam 40 lidí štá­bu, kte­ří do sebe nará­že­li a mač­ka­li se. Na zemi seděl zku­še­ný gri­pák s kame­rou v ruce a zasle­chl jsem, jak říká, že nic extrém­něj­ší­ho neza­žil. To je kluk, kte­rý točí 300 dní v roce 15 let, všu­de mož­ně. Měli jsme asi 20 dní v dole před sebou. Tam jsem zapo­chy­bo­val, jest­li to zvlád­ne­me.

Byl pro Vás jako pro rodi­lé­ho Pražáka, kte­rý se navíc ve své dosa­vad­ní prá­ci věno­val spí­še ryze praž­ským gene­rač­ním pro­blé­mům, skok do hor­nic­ké komu­ni­ty 60. let kul­tur­ním šokem? Co Vás nej­ví­ce pře­kva­pi­lo?

Přiznám se, že tako­vé­to situ­a­ce milu­ji. Nerad vstu­pu­ji dva­krát do stej­né řeky. Snažil jsem se pocho­pit kraj a míst­ní lidi. Ty nor­mál­ní, jako jsou hor­ní­ci, děl­ní­ci, lidi v tram­va­ji. Ty jsem se sna­žil poslou­chat a oni mě inspi­ro­va­li. Nechtěl jsem, aby Dukla byla inte­lek­tu­ál­ním fil­mem, kte­rý zahl­cu­je divá­ka infor­ma­ce­mi. Chtěl jsem nato­čit sil­ný, emo­tiv­ní film, kde se doslo­va pře­ne­se­me do pro­stře­dí haví­řů v roce 1961. Chtěl jsem, aby to byl film co nej­o­prav­do­věj­ší.

Marka Taclíka jste na fil­mo­vé plát­no popr­vé při­ve­dl Vy ve fil­mu Jedna ruka net­les­ká a pak se obje­vil i v dal­ších Vašich fil­mech. Byl i v Dukle Vaší prv­ní vol­bou pro hlav­ní roli?

Ano a jsem za to moc rád.