Max a maxipříšerky aneb Kde žijí divočiny

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Cyklus Aero nasle­po mám cel­kem rád. Většinou nám totiž dra­ma­tur­go­vé při­pra­ví zají­ma­vé a nevšed­ní kous­ky, kte­ré tře­ba měly úspěch na fes­ti­va­lech, ale v dis­tri­buci zapadly. Nad jejich vče­rej­ším výbě­rem mi ovšem zůstá­vá rozum stát. Jak již napo­ví­dá název toho­to člán­ku dosta­li jsme totiž film, kte­rý byl v čes­ku dis­tri­bu­o­ván pod název Max a maxi­pří­šer­ky, ovšem v kině jej může­te nalézt i pod doslov­ným pře­kla­dem ang­lic­ké­ho názvu Kde žijí divo­či­ny.

Ačkoliv se to po prv­ních minu­tách nemu­sí zdát, jed­ná se o dílo reži­sé­ra Spikea Jonzeho. Ano, toho Spikea Jonzeho, kte­rý drží Oscara za scé­nář k fil­mu Ona (2013), nebo toho, co nato­čil film V kůži Johna Malkoviche (1999). A abychom ten kon­text měli úpl­ný musí­me si při­po­me­nout, že se jed­ná o adap­ta­ci dět­ské kníž­ky (přes­ně­ji mož­ná lepo­re­la) ame­ric­ké­ho spi­so­va­te­le a ilu­strá­to­ra Maurice Sendaka „Where the Wild Things Are“ popr­vé vyda­né v roce 1963. Abychom se úpl­ně pocho­pi­li, jed­ná se o kníž­ku o cca dva­ce­ti strán­kách, kte­rá je zalo­že­ná pře­de­vším na barev­ných ilu­stra­cích a co nelze vysvět­lit obráz­kem, to je řeče­no v pár větách (Dohromady je v té kníž­ce ani ne 300 slov. To víc má i tahle recen­ze.). Sendak ji napsal patr­ně jako osla­vu dět­ské fan­ta­zie, pro­to­že vyprá­ví o chlap­ci, kte­rý je poslán spát bez veče­ře, načež se mu pokoj pro­mě­ní v nezná­mý pra­les, ve kte­rém žijí jakési (v kníž­ce poměr­ně roz­to­mi­lé) pří­šer­ky. Chlapec se sta­ne jejich vlád­cem, ovšem po čase se mu zastesk­ne po domo­vě, a tak z ost­ro­va odplu­je pryč. Příšerkám se to sice nelí­bí, ale nemo­hou s tím nic dělat. Sendak se tak patr­ně sna­žil vykres­lit svět dět­ské fan­ta­zie, kde se i malý kluk může stát krá­lem pří­še­rek. Problém je, když chce­te na dva­ce­ti strán­kách, kde jsou pře­de­vším obráz­ky, posta­vit smys­lu­pl­ný děj, kte­rý bude mít více než hodi­nu.

Než se pus­tím do recen­ze adap­ta­ce od Jonzeho, nemo­hu nezmí­nit malou čes­kou sto­pu. Jak víme, čes­ká ani­ma­ce byla (a snad i stá­le je) na vel­mi sluš­né úrov­ni a pro­to se v tota­lit­ním Československu vyrá­bě­li ani­má­ky pro ame­ric­ká stu­dia jako např. něko­lik dílů seri­á­lu Tom a Jerry, pří­pad­ně zde vznik­la i prv­ní ani­mo­va­ná ver­ze Hobbita. A v roce 1973 vznik­la v Krátkém fil­mu Praha pod ori­gi­nál­ním názvem Where the Wild Things Are i prv­ní ani­mo­va­ná ver­ze toho­to pří­bě­hu. Když si ji najde­te na YouTube, zjis­tí­te, že ani­má­to­ři v pod­sta­tě jen roz­po­hy­bo­va­li ori­gi­nál­ní ilu­stra­ce, ovšem i přes pra­zvlášt­ní dabing a hud­bu je to za mě vel­mi sluš­ně odve­de­ná řeme­sl­ná prá­ce. Na roz­díl od novo­do­bé adap­ta­ce z roku 2009 ovšem tato má pou­hý 6 minut, což by tak odpo­ví­da­lo nároč­nos­ti děje původ­ní kni­hy.

Jenže když chce­te sta­vět děj celo­ve­čer­ní­ho fil­mu, s roz­poč­tem kolem 90 mili­o­nů dola­rů, nemů­že­te spo­lé­hat na to, že Vás zachrá­ní 20 strá­nek obráz­ků. A tak si auto­ři do pří­bě­hu muse­li lecos dovy­mys­let. Ze začát­ku to vypa­dá cel­kem dob­ře. Scénáristé hez­ky expo­nu­ji poměr­ně vel­ké množ­ství postav, např. sest­ru a mat­ku hlav­ní posta­vy, uka­zu­jí nám jejich pro­blémy, pros­tě kla­sic­ký roz­jezd běž­né­ho holly­wo­od­ské­ho fil­mu. Jenže po tom toto všech­no zaho­dí za hla­vu, poz­dě­ji se k tomu sko­ro vůbec nevrá­tí a pře­sou­vá­me se na ten taju­pl­ný ost­rov, kde chla­pec Max pozná­vá pří­šer­ky. Což, když jsem viděl původ­ní ilu­stra­ce, tak chá­pu, že do rea­lis­tic­ké­ho fil­mu se těž­ko pře­vá­dě­jí, ale ... no nebu­du lhát, tyhle CGI ver­ze jsou pros­tě děsi­vé a vůbec nechá­pu, jak někdo mohl dát něco tako­vé­ho do dět­ské­ho fil­mu (kam se hra­bou mumín­ci). Následně sle­du­je­me dění na ost­ro­vě, při­čemž, film se původ­ní kníž­ky drží jako tak na začát­ku a na kon­ci. Mezitím dosta­ne­me kupu zvlášt­ních udá­los­tí (kte­ré samo­zřej­mě nejsou pro děj důle­ži­té), kdy vlast­ně Max svým jed­ná­ním v roli krá­le totál­ně roz­vrá­tí spo­le­čen­ství pří­še­rek, udě­lá z nich mezi sebou nepřá­te­le a na kon­ci, když by se měl ke svým činům posta­vit čelem a napra­vit je, tak se pros­tě sba­lí a odje­de. Jestli se ptá­te kam, tak doplu­je domů k mat­ce, s tou se obe­jme a všech­no je zase fajn. Celou dobu trvá­ní, jsem se v tom sna­žil hle­dat něja­ké posel­ství. Původní kníž­ka je totiž poměr­ně dost oce­ňo­va­ná a tak jsme dou­fal, že to celé má něja­ký smy­sl, že ten fan­ta­zij­ní svět je jakousi para­le­lou k naše­mu svě­tu, ovšem já jsem tam nic tako­vé­ho nena­šel. Místo hez­ké­ho závě­ru na kon­ci při­jde totál­ní zmar a neštěs­tí, ty pří­šer­ky vypa­da­jí, že upad­li Maxovým odjez­dem do těž­kých depre­sí a já si nejsem jist, že to vycho­vá­vá dět­ské­ho divá­ka správ­ným smě­rem. Jediná věc, kte­rá by se dala ozna­čit za výchov­nou, je to, že Max se na začát­ku fil­mu cho­vá jako nevy­cho­va­ný puber­ťák, nedo­mýš­lí důsled­ky svých činů a ničí vše kolem sebe (jak psy­chic­ky ta fyzic­ky). To do jis­té míry potom děla­jí i pří­šer­ky na ost­ro­vě, tak­že by se asi dalo říci, že mu tak tro­chu nasta­vu­jí zrca­dlo, aby si uvě­do­mil, jak se cho­vat nemá. Jenže jemu je to úpl­ně jed­no a pořád se cho­vá jako kdy­by trpěl bipo­lár­ní poru­chou.

Co říci závě­rem? Já pořád­ně nevím, na koho ten film vlast­ně cílil. Se svým ponurým pří­bě­hem a děsi­vý­mi posta­vič­ka­mi na děti asi moc ne. Jenže na dospě­lé také ne, pro­to­že on nemá co nabíd­nout ani po strán­ce pří­bě­hu. Motivace pří­še­rek k jejich činům nám v mno­ha pří­pa­dech nejsou vůbec jas­né a cho­vá­ní mani­o­de­pre­siv­ní­ho psy­cho­pa­ta Maxe už vůbec ne. Na roz­díl od kníž­ky, tady nevi­dím osla­vu hra­vos­ti a fan­ta­zie ani omy­lem. Takhle to holt asi dopa­dá, když se sna­ží­te vyždí­mat 100 minut pří­bě­hu z kníž­ky o dva­ce­ti strán­kách...

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře