Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy (Suspiria, Apostle,…)

Suspiria (Luca Duadagnino, USA/Itálie) – Předělávka kul­tov­ní­ho stej­no­jmen­né­ho horo­ru od ital­ské­ho reži­sé­ra Daria Argenta. Z původ­ní­ho pří­bě­hu o stu­dent­ce, kte­rá roz­krý­vá tem­né spik­nu­tí uvnitř taneč­ní ško­ly, zby­lo jen na hla­vu posta­ve­né tor­zo, zby­teč­ně dopl­ně­né o dru­hou nara­tiv­ní linii, v níž osm­de­sá­ti­le­tý němec­ký psy­cho­a­na­ly­tik vyšet­řu­je na vlast­ní pěst zmi­ze­ní jed­né z taneč­nic a pát­rá i po své dáv­no ztra­ce­né man­žel­ce. Dualitu děje sym­bo­li­zu­je i pro­stře­dí na dvě čás­ti roz­dě­le­né­ho Berlína roku 1977 (kdy byla v kinech původ­ní Suspiria), kam byl pří­běh pře­sa­zen kvů­li odka­zům na tero­ris­mus RAF a post-nacistické ide­o­lo­gie. Výsledkem je zma­te­ný a špat­ně stří­ha­ný umě­lec­ký video-art, jenž per­mu­tu­je moti­vy původ­ní­ho fil­mu po svém a výraz­ně se tak odli­šu­je od ori­gi­ná­lu včet­ně cel­ko­vé­ho vyzně­ní. Přepáleně barev­né záze­mí ško­ly z Argentovy ver­ze nahra­di­la nud­ná šeď, vizu­ál­ně půso­bi­vé jsou ako­rát ty sek­ven­ce, v nichž se Guadagnino sna­ží divá­ky šoko­vat, a na hud­bu si ten­to­krát ani nevzpo­me­ne­te. Nová Suspiria je fil­mem o pro­bou­ze­ní žen­ství a žen­ské síly, kte­rá slou­ží k poni­žo­vá­ní mužů a k boji o nad­vlá­du v mat­ri­ar­chál­ním spo­le­čen­ství, v němž i hlav­ní muž­ská posta­va je hra­ná ženou, a kde se tanec rov­ná sexu­ál­ní­mu pro­žit­ku. Je ale uto­pe­ná ve zby­teč­ně roz­ta­ha­ném a roz­břed­lém vyprá­vě­ní, v němž pozvol­ně stup­ňo­va­né napě­tí a zne­po­ko­je­ní stří­dá oká­za­lá a nijak nebu­do­va­ná bru­ta­li­ta a pří­mo­ča­rost, pro­je­vu­jí­cí se i tím, že film se roz­hod­ně nena­má­há skrý­vat, co jsou uči­tel­ky v taneč­ní ško­le zač, a hra­je od začát­ku s vylo­že­ný­mi kar­ta­mi. (40%)