Miroslav Macek: Saturnin se vrací

Začalo to poměr­ně solid­ně, dokon­ce i humo­ros­tic­ké tla­če­ní na pilu, tak typic­ké u tuzem­ských děl, neby­lo tak zna­tel­né.

Postupně se ale pro­je­vu­jí klí­čo­vé nedo­stat­ky.

Za prvé kopie pro­stře­dí a cel­ko­vé­ho moti­vu, kte­ré z toho dělá v mno­ha ohle­dech spí­še rema­ke než pokra­čo­vá­ní.

Za dru­hé cpa­ní při­rov­ná­ní a humo­ru sko­ro do kaž­dé věty, tak­že situ­a­ce popsa­tel­ná na jeden odsta­vec (v kte­réž­to podo­bě by byla mno­hem úder­něj­ší) se roz­ros­te na strán­ku a ztra­tí jis­kru, stá­vá se sta­tic­kou.

Za tře­tí recyk­la­ce – kni­ha nikam nemí­ří a krát­ce po usa­ze­ní se postav na cha­tě se stá­vá sadou kapi­to­lo­vých anekdot, kte­ré lze libo­vol­ně pro­ha­zo­vat, ubí­rat či při­dá­vat, aniž by to na cel­ku bylo jak­ko­li znát. Jejich roz­vr­že­ní je prak­tic­ky totož­né – orga­ni­zu­je se něja­ký pod­nik, Saturnin ví napros­to všech­no, kon­čí se na lenoš­ce, teta Kateřina a Milouš to nějak schy­ta­jí, je posá­na krá­sa Barbory Terebové, pří­pad­ně roman­tic­ké chvil­ky s Oulickým. Z toho vychá­zí i absen­ce vyvá­že­nos­ti, kdy prak­tic­ky jedi­ný­mi otlou­kán­ky jsou Milouš a Kateřina, což má sice něja­kou logi­ku, ale při tomhle množ­ství opa­ko­vá­ní se to rych­le zají­dá a ostat­ní posta­vy jsou napros­to nepo­sti­že­ny.

Celkově asi jed­na za tre­fe­ní sty­lu a dru­há za pár oprav­du dob­rých vtíp­ků, pro­to­že ten zby­tek, ač dob­ře nača­tý, se postu­pem strá­nek zhrou­til a vyha­sl.