MODRÁ od MAJY LUNDE

Od spi­so­va­tel­ky Maja Lunde jsem čet­la již prv­ní román „Historie včel“, kte­rý mě doslo­va pohl­til. Není tedy divu, že jsem si nemoh­la nechat unik­nout ani nový best­seller „Modrá“, na kte­rý jsem se moc těši­la.

Hned jak jsem se začet­la do prv­ních strá­nek kni­hy, jsem vědě­la, že mě opět autor­ka nezkla­me, ale prá­vě nao­pak, mile pře­kva­pí.

Tato kni­ha, jak už název napo­ví­dá, se zao­bí­rá téma­tem vody, jež je pro exis­ten­ci nejen lid­stva, ale i celé pla­ne­ty život­ně důle­ži­tá.

Zabývá se otáz­kou, co by se moh­lo stát, kdy­by voda neby­la, ane­bo ji bylo straš­ně moc málo? Co by se v té chví­li s námi sta­lo? Co je v našich živo­tech důle­ži­té? A může­me udě­lat něco pro­to, abychom vodu nadob­ro neztra­ti­li?

Celý život je voda, voda byl můj život, všu­de, kam jsem se oto­či­la, byla voda, prou­di­la z nebe jako déšť, jako sníh, plni­la všech­na hor­ská jezír­ka, leže­la jako led v ledov­ci, prou­di­la dolů po stě­nách hor jako tisí­ce malých potůč­ků a spo­ji­la se v řeku Breio, roz­pro­stí­ra­la se před ves­ni­cí v jeze­ře, v jeze­ře, kte­ré se smě­rem na západ měni­lo v moře. Celý můj svět byla voda.

Půda, hory, pas­t­vi­ny, to byly pou­ze malé ost­rův­ky v oprav­do­vém veli­kém svě­tě; a mému svě­tu jsem říka­la Země, ale pod­le mě by se mu mělo říkat Voda.

Kniha sou­běž­ně vyprá­ví dva pří­běhy, dva život­ní osu­dy, v jejichž živo­tech hra­je zásad­ní roli živel jmé­nem voda.

První z nich se ode­hrá­vá v roce 2017, kde hlav­ní hrdin­kou je Signe, téměř sedm­de­sá­ti­le­tá žena, kte­ré i přes vyso­ké stá­ří nechy­bí chuť a odva­ha dělat nemož­né.

„Někdy zapo­mí­nám, jak vůbec vypa­dám, člo­věk se časem pře­sta­ne zají­mat, když žije na lodi, ale když se na sebe někdy podí­vám do zrca­dla v dob­rém svět­le na pev­ni­ně, lek­nu se. Kdo je ta tam uvnitř, posmys­lím si, kdo to sak­ra je, ta hube­ná sta­ře­na?“

Díky jejím vzpo­mín­kám se postup­ně sezna­mu­je­me s celým jejím živo­tem od dět­ství až do doby, kdy opus­ti­la a odvrh­la své­ho jedi­né­ho, milo­va­né­ho muže Magnuse. S postu­pem času toho­to roz­hod­nu­tí litu­je, a pře­mýš­lí, že vše moh­la udě­lat jinak.

Touha po shle­dá­ní s milo­va­ným mužem, i po toli­ka letech, ji vrhá na nebez­peč­nou pouť roz­bou­ře­ným oce­á­nem s vel­mi podiv­ným nákla­dem tj. bed­na­mi plné čis­té­ho ledov­ce a s dosti pochyb­nou pohnut­kou a ztřeš­tě­ným nápa­dem.

Podaří se jí náklad dopra­vit v pořád­ku na jí zamýš­le­ném mís­tě? A shle­dá se se svým milo­va­ným mužem či niko­liv? Naplní se na sklon­ku její­ho živo­ta sny a tou­hy nebýt na stá­ří sama, ale být s někým, kdo by ji milo­val a ona jeho?

Druhý z pří­bě­hů se ode­hrá­vá v roce 2041, kde hlav­ním hrdi­nou je David a jeho malá dcer­ka Lou. David, až moc pří­liš mla­dý na to, aby byl otcem, musel prch­nout se svo­jí malou dce­rou Lou před ohněm z Argelés.

Všechno se může seběh­nout tak rych­le, jeden den tě pro­bu­dí budík, dáš si sní­da­ni, jdeš do prá­ce, pohá­dáš se, zasmě­ješ se, milu­ješ, umy­ješ nádo­bí, stra­chu­ješ se, jest­li vyjdeš do dal­ší­ho pla­tu... nepře­mýš­líš nad tím, že všech­no, co máš kolem sebe, může jen tak zmi­zet. 

I když sly­šíš, že svět se mění. I když to vidíš na tep­lo­mě­ru. Nepřemýšlíš nad tím, dokud nepři­jde den, kdy tě mís­to budí­ku ráno pro­bu­dí křik. Plameny dosáh­ly k tvé­mu měs­tu, k tvé­mu domu, k tvé poste­li, k  těm, kte­ré milu­ješ. Hoří ti domov, vzpla­ne ti povle­če­ní, dout­ná ti pol­štář, a ty nemů­žeš dělat nic jiné­ho než utí­kat...

V Argelés při požá­ru ztra­til svo­jí milo­va­nou man­žel­ku Annu a malého,několikaměsíčního syna Augusta. Podvědomě tuší, že asi při útě­ku uho­ře­li, ale na dru­hou stra­nu stá­le dou­fá, že se nako­nec spo­lu všich­ni shle­da­jí v Anglii. Na mís­tě, kde se pořád dalo nor­mál­ně žít, ne jako ve vyprah­lé Evropě, kde neby­lo dosta­tek vody pro všech­ny.

„Poslední roky bylo všech­no na pří­děl. Všichni jsme stá­li ve fron­tě na litr mlé­ka, na kus masa. Na pyt­lík jablek, na vše­mož­né ovo­ce. Na ovo­ce a zele­ni­nu byly ty nejdel­ší fron­ty. Zůstalo tak málo včel a hmy­zu. Mizely postup­ně, s pří­cho­dem sucha to nabra­lo na rych­los­ti. Žádný hmyz, žád­né ovo­ce. Stýskalo se mi po raj­ča­tech. Po melou­nech. Po hruš­kách, blu­mách. Zakousnout se do tako­vé šťav­na­té blumy. Chlad z led­ni­ce... “

David s Lou čeka­jí na své nej­bliž­ší v uprch­lic­kém tábo­ře, kde do jejich živo­tů zasa­hu­jí vzpou­ry, bit­ky a rabo­vá­ní, ale i zni­ču­jí­cí a neče­ka­ný požár. Pouto mezi otcem a dce­rou sílí, jsou odká­zá­ni jeden na dru­hé­ho a David si uvě­do­mu­je, že musí Lou chrá­nit, brá­nit a sta­rat se za kaž­dou cenu, pro­to­že je to prá­vě ona jedi­ná, kdo mu v živo­tě ješ­tě zbyl.

Vše se změ­ní v den, kdy na jed­né ze spo­leč­ných pro­chá­zek z tábo­ra do oko­lí obje­ví v jed­né z opuš­tě­ných zahrad při­kry­tou sta­rou pla­chet­ni­ci, kte­rá do jejich živo­tů vná­ší novou nadě­ji a víru v lep­ší život i to, že se jed­no­ho dne s ní dosta­nou na širé moře. Na lodi je nej­lep­ší ten pocit, že člo­věk je na ces­tě, že někam míří, že se dosta­ne do cíle, ale ješ­tě neví kdy, mít jen cíl, ale ješ­tě v něm nebýt.

Oba pří­běhy spo­ju­je nejen voda, ale i loď - pla­chet­ni­ce se sym­bo­lic­kým jmé­nem „Blá - Modrá“. Loď, kte­rou Signe dosta­la od mámy jako dar, mámi­nu roze­vře­nou náruč, dar, kte­rý nedo­ká­za­la nepři­jmout. Byl to ostat­ně jedi­ný dar od mámy, kte­rý oprav­du Signe chtě­la, a kte­rý byl sou­čás­tí její­ho celič­ké­ho živo­ta.

Plachetnice, kte­rá se o něko­lik let poz­dě­ji sta­ne úto­čiš­těm a palu­bou pro „pirát­ské“ hrát­ky Lou s Davidem, a i tak tro­chu světlou vyhlíd­kou na lep­ší život a snem dostat se na moře, a změ­nit tak svůj těž­ko odvra­ti­tel­ný osud bez vody.

Čas je elas­tic­ký, čas a vzpo­mín­ky, kte­ré se spo­ju­jí, jsou jed­no a to samé....

Nový román Majy Lunde se mi moc líbil, nejen pro dva napí­na­vé, a i přec odliš­né pří­běhy, ale hlav­ně svým téma­tem věnu­jí­cí se vodě. Autorka tak dává pod­nět k zamyš­le­ní nad něko­li­ka otáz­ka­mi i nad tím co dělat, abychom si vodu uchrá­ni­li i pro dal­ší gene­ra­ce, a co všech­no by se moh­lo stát, kdy­by neby­la.

Díky tomu­to děsi­vé­mu varo­vá­ní bychom se měli všich­ni nad sebou zamys­let a vážit si vše­ho, co nám pří­ro­da nabí­zí a dává, a ne ji bez­myš­len­ko­vi­tě jen rabo­vat. V kni­ze čte­nář nalez­ne roz­sáh­lé popi­sy pro­stře­dí, ale i jed­not­li­vých situ­a­cí, díky kte­rým blí­že nahlíd­ne do jed­not­li­vých lid­ských osu­dů hrdi­nů této kni­hy.

Velmi zají­ma­vým způ­so­bem autor­ka popsa­la zápas lodi na moři v obrov­ské vichři­ci, jež svým způ­so­bem sym­bo­li­zo­va­la i neu­stá­lý život­ní boj hlav­ní hrdin­ky, kdy po vel­kém a nároč­ném bojí při­chá­zí vytou­že­né bez­vět­ří, a to i na sklon­ku živo­ta.

Modrá je napsa­ná vel­mi pou­ta­vě a kaž­dé­ho čte­ná­ře hned vtáh­ne do děje. Jednotlivé kapi­to­ly jsou pře­hled­ně oddě­le­ny nade­psá­ním David nebo Signe, a pra­vi­del­ně se stří­da­jí. Takže hned víte, zda se nachá­zí­te v roce 2017 nebo v roce 2041.

Možná mě malin­ko zkla­mal závěr život­ní­ho pří­bě­hu Davida, kde se může­me jen domní­vat, jak nako­nec osu­dy jeho a Lou dopadly a dou­fat, že došlo k napl­ně­ní jejich snů...

Každopádně by si tuto kni­hu měl pře­číst kaž­dý, kdo milu­je skvě­le pro­pra­co­va­né pří­běhy, nad­ča­so­vé téma a komu není lhos­tej­ný osud budou­cích gene­ra­cí....

Voda sama o sobě nemá bar­vu, bar­ví ji okol­ní svět, odra­zy nebe, oko­lí; 

voda není nikdy jen voda.

Voda s sebou vez­me a zví­ří všech­no, s čím se dosta­ne do kon­tak­tu.

Voda je humus, písek, hlí­na, plank­ton.

Voda je obar­ve­na dnem, kte­ré pokrý­vá.

Voda zrca­dlí svět.

A teď voda zrca­dlí blan­kyt­né nebe nade mnou a stro­my naklá­ně­jí­cí se přes řeku. 

Současně ji obar­vu­je hli­ně­né dno, kte­ré nevi­dím.

Za recenz­ní výtisk děku­ji Knihám Dobrovský

Vydáno v edi­ci Knihy Omega

MODRÁ

Autorka: Maja Lunde

Přeložila: Tereza Švejkovská

Vydal DOBROVSKÝ S.R.O.

v Edici Knihy Omega v roce 2018

Počet stran: 365

ISBN: 978-80-7390-915-4