Mstitel – Recenze – 40%

Česká kome­die Mstitel, jenž je autor­ským poči­nem reži­sér­ky, sce­nárist­ky a pro­du­cent­ky Lucie Klein Svobody, je záměr­ně napsa­ná a nato­če­ná tak, aby byla co nej­víc bizar­ní a uje­tá. Její pod­sta­tou je totiž osla­va svo­bod­né tvo­ři­vos­ti a fan­ta­zie, dopro­vá­ze­ná pod­vrat­nou a nespou­ta­nou vzpou­rou pro­ti kon­ven­cím fil­mo­vé­ho vyprá­vě­ní, jenž se neu­stá­le pohy­bu­je na hra­ni­ci mezi rea­li­tou, sny, halu­ci­na­ce­mi a něčí­mi před­sta­va­mi. Tomu je pod­ří­ze­no úpl­ně vše, v důsled­ku čehož děj Mstitele zís­kal podo­bu neu­stá­lé­ho vrše­ní vizu­ál­ně a obsa­ho­vě výstřed­ních scé­nek, kte­ré však budou na vět­ši­nu divá­ků prav­dě­po­dob­ně půso­bit pou­ze jako bez­ob­saž­ná fan­tasma­go­rie. Bez ohle­du na to, jest­li se na výraz­nou sty­li­za­ci a výluč­nou for­mu fil­mu vnitř­ně napo­jí, nebo nena­po­jí.

Zdroj fotek: Bontonfilm

Tyto scén­ky jsou totiž sice v řadě pří­pa­dů rea­li­zo­vá­ny s pozo­ru­hod­nou kre­a­ti­vi­tou, leč ve fil­mu obvykle figu­ru­jí jen pro kre­a­ti­vi­tu samot­nou jako hlav­ní náplň něja­ké jed­né kon­krét­ní sek­ven­ce či jako sou­část něčí­ho izo­lo­va­né­ho snu nebo halu­ci­na­ce, při­čemž vět­ši­nou i přes zjev­nou kuri­óz­nost nejsou dosta­teč­ně zábav­né (pro­to­že nejsou prak­tic­ky vůbec vtip­né, jsou jen div­né) a tudíž celý film samy o sobě neu­táh­nou. Což je nicmé­ně sub­jek­tiv­ní, tak­že se mož­ná najdou divá­ci, kte­ré okouz­lí výtvar­ná a tvo­ři­vá strán­ka fil­mu, zaujmou je odka­zy na Sovětský svaz a na život v zemi s komu­nis­tic­kou minu­los­tí a poba­ví je kupří­kla­du věci jako:

• Dva nazí muži kou­pa­jí­cí se v obří skle­ni­ci plné želé.

• Mazlení a růz­né laš­ko­vá­ní s nahou a mimo­řád­ně tlus­tou ženou.

• Několik odha­le­ných peni­sů.

• Setkání s Bohem v podo­bě člo­vě­ka se sum­čí hla­vou a barok­ní paru­kou.

• Post-apokalyptické vozy ze Šíleného Maxe pro­há­ně­jí­cí se po Praze.

• Tříoký mimo­zemšťan s cha­padly, z jehož útrob vyté­ká sliz.

• Vykonávání vel­ké potře­by na vra­ko­viš­ti.

• Nahý Jaroslav Dušek pobí­ha­jí­cí po cen­t­ru Prahy odě­ný do kar­to­no­vé kra­bi­ce.

• Honičky s Rusy, simul­tán­ně dabo­va­ný­mi do češ­ti­ny.

 

Příběh jinak plně odpo­ví­dá žán­ru bláz­ni­vé kome­die, leč vyznat se v něm není kvů­li mno­ha nikam neve­dou­cím odbočkám a cel­ko­vé zma­teč­nos­ti vůbec jed­no­du­ché. Hlavním hrdi­nou je diva­del­ní herec Anton (Daniel Fischer), kte­ré­ho kvů­li alko­ho­lis­mu vyho­dí z diva­dla, a pro­to­že se mu dlou­ho neda­ří zís­kat zaměst­ná­ní jin­de, tak od něj ute­če man­žel­ka i se synem. Pak si Anton najde prá­ci v něja­kém poš­tov­ním pře­kla­diš­ti, kde se sezná­mí s bás­ní­kem Moukou (Jaroslav Dušek) a násled­ně pro­ti sobě poštve sku­pi­nu Rusů (nebo to mož­ná byli Srbové, pro­to­že ti ve fil­mu figu­ru­jí také), když jim sní zásil­ku klo­bás. A pak se ska­ma­rá­dí se sku­pi­nou něja­kých pan­ká­čů a půj­čí si od jejich šéfa demo­lič­ní vůz… A v podob­ném duchu to pokra­ču­je, při­čemž občas do toho vstu­pu­jí i posta­vy Antonových sou­se­dů (Milan Šteindler a Pavla Tomicová), kte­ří jeho situ­a­ci a činy porůz­nu komen­tu­jí (a jako jedi­ní v celém fil­mu jsou ale­spoň tro­chu vtip­ní).

Mstitel je záro­veň ten typ fil­mu, kte­rý se nebo­jí jít s kůží na trh a tře­ba při zábě­ru na kos­mic­kou loď ote­vře­ně při­znat, že je to jen model na tyči, se kte­rou někdo ruč­ně otá­čí. Není to ale pří­liš kon­zis­tent­ní – když si tře­ba hlav­ní hrdi­na před­sta­vu­je, že je léta­jí­cí super­hr­di­na, tak to létá­ní je zajiš­tě­no pomo­cí vidi­tel­ných špa­gá­tů, ale když se pak vzná­ší ve vzdu­cho­prázd­nu v rám­ci jiné scé­ny, tak jsou ty špa­gá­ty odma­zá­ny. Zároveň je poměr­ně obtíž­né odli­šit sofis­ti­ko­va­ný umě­lec­ký záměr od neza­mýš­le­ných nedo­stat­ků, ačko­li to, že v někte­rých scé­nách neby­lo přes ostat­ní ruchy nebo hud­bu prak­tic­ky vůbec rozu­mět dia­lo­gům (tře­ba během chlap­ské pár­ty v Antonově bytě) prav­dě­po­dob­ně za záměr pova­žo­vat nelze.

Film Mstitel nabí­zí dost nevšed­ní a šíle­ný záži­tek, u nějž však zůstá­vá otáz­kou, jest­li posta­čí divá­kům ke spo­ko­je­nos­ti. Je to neho­ráz­ný úlet, záro­veň jde ale do urči­té míry i o umě­lec­kou výpo­věď jeho autor­ky, kte­rá v něm dostá­la své pun­ko­vé vizi totál­ně svo­bo­do­my­sl­né­ho pří­bě­hu o nevy­zpy­ta­tel­nos­ti živo­ta, nadě­ji a lid­ských snech a patr­ně jej i zvlád­la nato­čit tak, jak jej nato­čit chtě­la. Dostatečně zají­ma­vý a zábav­ný je Mstitel díky své jina­kos­ti a své­hla­vos­ti nicmé­ně jen občas.

 

---

Photo © Bontonfilm

---