„Myslíš, že když lidi spí vedle sebe, je možné, aby se jim zdály stejné sny?“„Jo, ale museli by oba usnout ve stejnou chvíli.“
Mladé prostitutce Colette zavolá Peggy, kolegyně z branže, která právě opouští vězení, a požádá ji, aby vyzvedla z dětského domova jejího dospívajícího syna Billyho, a dovedla ho na nádraží, kde se mají setkat. Colette jí, ač nerada, vyhoví, Peggy ale umírá dříve, než se s ní i synem setká. A Colette najednou visí na krku bezprizorní teenager a po krku jí jde bývalý pasák jeho matky. Její vlastní problémy jsou ale ještě větší, protože největším nepřítelem je ona sama sobě…
Jednoduchý příběh, nenápadný film, zraňující pointa. To je Můj anděl. Ústřední duo – Colette a Billy – neopustí plátno a příběh se odvíjí prostřednictvím zdánlivě nesmyslných dialogů a neustálých změn lokací. Oba jsou stále na cestě i na útěku, jsou spolu, a přesto se míjejí, ztracení, zranění, ale doufající.
Nadějí Colette je „ten, co na ni čeká“. Muž z masa a kostí, se kterým by chtěla začít nový život, i personifikace její touhy po „obyčejném“ rodinném životě s milovaným partnerem a dítětem. „Ten, co ji čeká, to cítí. Ví, že se bez něj nezahřeje. Že jen tápe ve tmě a do všeho naráží a všechny ty rány a modřiny se zahojí jenom v jeho náruči.“ „A když ten čas promešká?“ „Možná už ji nebude čekat.“ Colette vnímá, že její loď už odplouvá, a přestože je ještě mladá, těžce ji zraňují údery biologických hodin. Vysněné dítě, které v jejích očích symbolizuje vstupenku do normálního života, chce získat stůj co stůj – ale zároveň zjišťuje, že této živočišné touze není schopna podlehnout do té míry, aby si jej „nechala udělat“ kýmkoli, kdo jí přijde do cesty. Její bolest vzrůstá s ubíhajícími minutami a promarněnými příležitostmi. „Máš rád vafle? Když jsou ještě uvnitř horké. Trvá to jen chvilku, musíš se do nich zakousnout včas. Když čekáš moc dlouho, vystydnou, a nejsou tak dobré. A s děvčaty je to podobné. Trvá jen chvilku, kdy jsou k nakousnutí. Pak je to pryč.“ „Co je pryč?“ „Čas pro domov, kam můžou jít, když prší.“
Billy se Colette drží jako záchranného lana, po smrti matky je to jediný člověk, kterého má. Nemá ponětí, co by měl od života chtít a očekávat, ale doufá, že právě ona mu to ukáže. Colette, topící se ve vlastním trápení, jej však vnímá jako olověnou kouli na noze a pokouší se ho odehnat. Nakonec je ale právě Billy tím posledním kouskem tepla, které jí v životě zbývá. Nemají nic společného, spojuje je jen samota. A přesto – nebo právě proto – najdou společnou řeč. „V holkách nejsou bublinky.“ „A co tedy?“ „Já nevím – rampouchy.“ „A ty dělají co?“ „Co dělají? Někdy, když dost dlouho počkáš, začnou roztávat. Někteří lidi si myslí, že holky pořád kvůli všemu brečí, ale vlastně je to voda. Z těch rampouchů.“
Ve filmu samém se toho mnoho neděje. Colette a Billy stále někam cestují nebo někde sedí, stojí či leží – a povídají si. Barvy jsou mdlé, prostředí bezútěšné, častou kulisou je déšť, chladný příboj a neosobní prostředí dopravních prostředků, čekáren a laciných motelů. Ostatní postavy do příběhu vstupují jen jako statisté, objeví se a zmizí navždy. Zůstává jen Billyho zmatený obličej a strhané rysy rozcuchané Colette. Snímek nijak neřeší jejich minulost, výchozí pozicí i cílovou rovinou je jejich bezvýchodná situace. Proč se Colette stala prostitukou, když tolik toužila po rodinném životě? Kdo je ve skutečnosti „ten, co na ni čeká“, a proč hraje v jejím životě právě takovou úlohu? A hlavně – jak její a Billyho příběh dopadne? Podobných otázek si divák během snímku položí bezpočet, tvůrci se ale neobtěžují ani naznačovat.
Film má skvělý hudební podklad, složený ze známých hitů i silných melodií, které nijak s příběhem nesouvisí, a právě proto se k němu hodí. Na jedné straně ruský tanec, na druhé Presleyho citlivá hitovka I Can´t Help Falling In Love anebo tklivá balada I Believe In the Man In the Sky. Bezchybné herecké výkony odvádí i hlavní protagonisté, především Vanessa Paradis, které náročný part nešťastné Colette divák věří od první do poslední vteřiny. Můj anděl je nenápadný, ale silný filmařský počin, který citlivějšího diváka zasáhne až do morku kostí a otrlejšího minimálně na chvíli rozechvěje.
—-
Drama
Francie 2004
Režie: Serge Frydman
Hrají: Vanessa Paradis, Vincent Rottiers, Eduardo Noriega, Eric Ruf, Claude Perron, Colette Emmanuelle, Nathalie Laroche
