Mumie

Mumie je americký dobrodružný fantasy film z roku 1999, který napsal a režíroval Stephen Sommers. Jedná se o remake stejnojmenného filmu z roku 1932 s Brendanem Fraserem, Rachel Weisz, Johnem Hannahem, Kevinem J. O’Connorem a Arnoldem Vosloo v hlavní roli oživlé mumie. Film vypráví o dobrodruhovi Ricku O’Connellovi, který se s knihovnicí a jejím starším bratrem vydává do Hamunaptry, města mrtvých, kde náhodou probudí Imhotepa, prokletého velekněze s nadpřirozenými schopnostmi.

Vývoj filmu trval několik let, bylo k němu připojeno několik scénářů a režisérů. V roce 1997 Stephen Sommers úspěšně předložil svou verzi dobrodružnějšího a romantičtějšího pojetí předlohy. Hlavní natáčení probíhalo v Maroku a ve Velké Británii; štáb snášel dehydrataci, písečné bouře a hady při natáčení v saharské poušti. Industrial Light & Magic se postarali o mnoho vizuálních efektů, které kombinovaly hrané záběry a počítačem generované obrazy, aby vytvořili titulní monstrum. O orchestrální hudbu se postaral Jerry Goldsmith.

Mumie byla do kin uvedena 7. května 1999. Navzdory smíšeným recenzím kritiků byl komerčně úspěšný a celosvětově vydělal přes 416,4 milionu dolarů při produkčním rozpočtu 80 milionů dolarů. Úspěch filmu dal vzniknout dvěma přímým pokračováním: Mumie se vrací (2001) a Mumie: Hrobka dračího císaře (2008). Vedl také ke vzniku vedlejších filmů, jako je animovaný seriál a prequel Král Škorpion (2002), který přinesl vlastní pokračování. Pokusy o restart a nastartování nové mediální franšízy vedly k filmu z roku 2017.

Děj

V egyptských Thébách roku 1290 př. n. l. má velekněz Imhotep poměr s Anck-su-namun, milenkou faraona Setiho I. Poté, co jejich vztah odhalí, faraona zabijí.

Imhotep uteče, zatímco Anck-su-namun se zabije v domnění, že ji může vzkřísit. Spolu se svými kněžími ukradne její mrtvolu a odcestuje do Hamunaptry, města mrtvých. Rituál vzkříšení zastaví faraonova tělesná stráž, Medžajové. Imhotep je zaživa pohřben masožravými brouky skarabey a zavřen do sarkofágu u nohou sochy egyptského boha Anubise. Medžajové jsou zapřísáhlí, že zabrání Imhotepovu návratu.

V roce 1923 našeho letopočtu daruje Jonathan Carnahan své sestře Evelyn – knihovnici a začínající egyptoložce – složitou skříňku a mapu, které vedou do Hamunaptry. Jonathan prozradí, že skříňku ukradl americkému dobrodruhovi Ricku O’Connellovi, který město objevil během svého působení ve francouzské cizinecké legii. Evelyn a Jonathan vyhledají Ricka a uzavřou s ním dohodu, že je do města zavede.

Rick zavede Evelyn a její skupinu do města, kde narazí na skupinu amerických hledačů pokladů vedenou Rickovým zbabělým známým Benim Gaborem. Přestože je Ardeth Bay, vůdce Medjai, varuje, aby odešli, obě výpravy pokračují ve vykopávkách. Evelyn hledá Knihu Amon-Ra, vyrobenou z ryzího zlata. Místo toho, aby ji našla, narazí na Imhotepovy ostatky. Tým Američanů mezitím objeví černou Knihu mrtvých a k ní kanopické nádoby se zachovalými Anck-su-namunovými orgány.

V noci Evelyn čte z Knihy mrtvých nahlas a omylem probudí Imhotepa. Výpravy se vracejí do Káhiry a Imhotep je sleduje s pomocí Beniho, který souhlasil, že mu bude sloužit. Zregeneruje svou plnou sílu tím, že zabije členy americké výpravy a přinese deset ran zpět do Egypta.

Rick, Evelyn a Jonathan se v muzeu setkají s Ardethem, který vysloví hypotézu, že Imhotep chce vzkřísit Anck-su-namun obětováním Evelyn. Domnívá se, že pokud Kniha mrtvých přivedla Imhotepa zpět k životu, může ho Kniha Amun-Ra znovu zabít, a vydedukuje, kde se kniha nachází v Hamunaptře. Imhotep zahání skupinu do kouta s armádou otroků. Evelyn souhlasí, že ho bude doprovázet, pokud ušetří zbytek skupiny. Přestože Imhotep své slovo nedodrží, Rick a ostatní se probojují do bezpečí.

Imhotep, Evelyn a Beni se vracejí do Hamunaptry, pronásledováni Rickem, Jonathanem a Ardethem, kterým se podaří najít Knihu Amun-Ra. Imhotep se chystá obětovat Evelyn, ale ta je po boji s Imhotepovými mumifikovanými kněžími zachráněna. Evelyn čte z Knihy Amun-Ra, čímž se Imhotep stává smrtelným, a je smrtelně zraněn Rickem.

Beni při plenění města omylem nastraží past a je zabit rojem masožravých skarabů, když se Hamunaptra zřítí do písku. Ardeth se rozloučí s Rickem, Evelyn a Jonathanem a trojice odjíždí na dvojici velbloudů naložených Beniho pokladem.

Produkce

Původ

Na konci 80. let 20. století, producenti James Jacks a Sean Daniel rozhodli aktualizovat původní film Mumie z roku 1932 pro moderní dobu. Společnost Universal jim dala zelenou, ale pouze za předpokladu, že udrží rozpočet kolem 10 milionů dolarů. Jacks vzpomíná, že studio „v podstatě chtělo nízkorozpočtovou hororovou franšízu“. V roce 1987 napsal George A. Romero filmové zpracování a byl pověřen režií. Scenáristka Abbie Bernsteinová vzpomíná, že studio Universal chtělo nezastavitelnou Mumii podobnou Terminátorovi. Bernsteinův příběh se odehrával v současnosti; vědci nechtěně oživí mumii, která chce pomocí starobylého zařízení zničit veškerý život na Zemi. „[Mumie] neměla o nic větší sociální interakci než T-Rex v Jurském parku,“ vzpomíná Bernstein. Romero se od projektu vzdálil a scénář byl opuštěn.

Dalším krokem bylo, že Jacks a Daniel získali k režii hororového režiséra a spisovatele Cliva Barkera. Barkerovo zpracování z roku 1990 a následný scénář Micka Garrise z roku 1991 byly temné a násilné a příběh se točil kolem muzea umění, které v Beverly Hills přestaví celou egyptskou hrobku. Jacks vzpomíná, že Barkerovo pojetí bylo „temné, sexuální a plné mystiky“ a že „by to byl skvělý nízkorozpočtový film“. Barker vzpomínal, že pro studio byl koncept příliš podivný a že jeho vize brala Mumii jako odrazový můstek pro film, nikoli jako ústřední postavu.

Dalším spolupracovníkem se stal Alan Ormsby, který o předchozích snahách o uvedení filmu nevěděl. Ormsby navrhl přímočařejší aktualizaci filmu z roku 1932, přičemž se opět zaměřil na Mumii jako na neúprosnou postavu podobnou Terminátorovi. Jako režisér byl angažován Joe Dante, který navýšil rozpočet pro svou představu Daniela Day-Lewise v roli zádumčivé Mumie. Předlohu této verze později přepsal John Sayles. Odehrával se v současnosti a zaměřoval se na reinkarnaci s prvky milostného příběhu. Chybělo málo, aby byl natočen – některé prvky, jako například masožraví skarabeové, se dostaly do finální podoby, ale Universal se postavil proti vyšší ceně.

George A. Romero se k projektu vrátil v roce 1994 s vizí hororu ve stylu zombie podobného Noci oživlých mrtvol, který však také hodně sázel na prvky tragické romance a rozpolcenosti identity. Romero dokončil v říjnu 1994 návrh, který napsal společně s Ormsbym a Saylesem a který se točil kolem archeoložky Helen Groverové a jejího objevu hrobky Imhotepa, egyptského generála, který žil v době Ramsese II. Události se odehrávají v bezejmenném americkém městě v moderní době a dají se do pohybu, když se Imhotep nechtěně probudí v důsledku toho, že jeho tělo bylo vystaveno paprskům z magnetické rezonance v high-tech laboratoři forenzní archeologie.

Helen se ocitá v nejistém vztahu s Imhotepem a zároveň zažívá jasnovidecké vzpomínky na svůj předchozí život v devatenácté dynastii Egypta jako Isidina kněžka. Imhotep přivolává mystické síly pomocí zaříkávání a později vzkřísí mumii Karis, věrné otrokyně. Karis se vydává na pomstychtivé řádění proti vykradačům hrobky. Romerův scénář považovali Jacks a studio za příliš temný a násilný a chtěli přístupnější snímek. Romero se nedokázal vyvázat z další smlouvy, kterou měl s MGM rozjednanou, a tak byla jeho účast na filmu přerušena a bylo zadáno vypracování zcela nového scénáře.

Mick Garris se k němu vrátil v roce 1995 a vypracoval scénář, který kombinoval prvky filmu z roku 1932 a Hrobky mumií z roku 1942. Tento návrh byl dobovým dílem prošpikovaným egyptským uměním inspirovaným art deco, ale tato vize se opět ukázala pro studio příliš nákladná a byla zavržena ve prospěch moderního prostředí. Zatímco se projekt blížil k zahájení výroby, Universal byl prodán společnosti Seagram. Sheinberg se rozhodl produkovat Mumii prostřednictvím své nezávislé společnosti a napsat nový scénář. Protože se nepodařilo najít vhodného vysoce postaveného scenáristu a režiséra (nabídku dostal Wes Craven, ale odmítl ji), projekt se opět rozpadl a Garris podruhé projekt opustil.

Stále odhodlaný vytvořit nový film o Mumii, najal Universal v roce 1996 Kevina Jarreho, aby napsal nový scénář. Podle Jarreho byli nyní vedoucí pracovníci přesvědčeni, že film by měl být dobovým dílem s větším rozpočtem. Stephen Sommers v roce 1997 zavolal Jacksovi a Danielovi se svou vizí Mumie „jako jakéhosi Indiana Jonese nebo Jásona a Argonauty s mumií jako stvořením, které dává hrdinovi zabrat“. Sommers viděl původní film, když mu bylo osm let, a chtěl zopakovat věci, které se mu na něm líbily, ve větším měřítku. Při diskusi o dalších klasických hororových postavách Sommers vzpomínal, že „Frankenstein mě rozesmutnil – vždycky mi ho bylo líto. Drákula byl docela cool a sexy. Ale Mumie mě prostě děsila.“ Chtěl natočit film o Mumii, ale vždy se k němu upnuli jiní scénáristé nebo režiséři.

Po kasovním zklamání filmu Babe: Prase ve městě a dalších filmů potřeboval Universal nějaký trhák. V té době se v reakci na kasovní neúspěchy změnilo vedení Universalu a ztráty vedly studio k tomu, aby se vrátilo ke svým úspěšným franšízám z 30. let. Nová předsedkyně Stacey Sniderová rozdala balíčky s podrobnými informacemi o majetku studia – včetně téměř 5 000 starých scénářů a filmů. Sommers dostal příležitost a předložil Universalu svou Mumii s osmnáctistránkovým zpracováním.

Sommers nechtěl předělávat původní film; místo dalšího čistokrevného hororu z něj chtěl udělat romantické dobrodružství s hororovými prvky. Byl si vědom toho, že se z blekotající, obvázané Mumie ze starých filmů stala něco jako pointa, a proto chtěl rychlejší, zlejší a děsivější monstrum. Sommers zapojil vlastní výzkum a služby profesora archeologie z Kalifornské univerzity, aby zpřesnil staroegyptský jazyk. Snider vzpomínal, že Sommerovo zpracování bylo unikátní tím, že se odehrávalo ve dvacátých letech minulého století, nikoli v současném prostředí. Společnosti Universal se zpracování líbilo natolik, že schválila koncept a navýšila rozpočet a Sommers strávil rok prací na scénáři.

Kasting

Producent James Jacks nabídl roli Ricka O’Connella Tomu Cruisovi (který byl později obsazen do rebootu filmu), Bradu Pittovi, Mattu Damonovi a Benu Affleckovi, ale herci neměli zájem nebo se jim role nevešla do jejich rozvrhu. Jacks a režisér Stephen Sommers byli ohromeni tím, jak George z džungle vydělával peníze v pokladnách kin, a proto obsadili Brendana Frasera; Sommers se také vyjádřil, že Fraser podle něj dokonale odpovídá postavě Errola Flynna, který si pro Ricka představoval. Fraserova role v Georgeovi posílila jeho vnímanou hvězdnou sílu, přesto zůstal mnohem levnější než největší herci, kteří v něm hráli. Herec chápal, že jeho postava „se nebere příliš vážně, jinak se s ním diváci nemohou vydat na tu cestu.“

Evelyn Carnahanová byla pojmenována na počest lady Evelyn Carnarvonové, dcery amatérského egyptologa lorda Carnarvona, oba byli přítomni otevření Tutanchamonovy hrobky v roce 1922. Studio původně uvažovalo o amerických herečkách a Rachel Weiszová prošla několika konkurzy, než roli získala. Rachel Weiszová nebyla velkou fanynkou hororů, ale film vnímala spíše jako „hokus pokus“ o komiks. Do role Jonathana Carnahana byl vybrán John Hannah, přestože Hannah měl pocit, že není komediální herec. Sommers řekl: „Neměl ani ponětí, proč jsme ho obsadili.“

Jacks předtím produkoval film Těžký terč s Arnoldem Vosloo. Jihoafrickému herci se scénář Mumie líbil, ale Sommersovi řekl, že chce roli hrát „naprosto na rovinu. Z Imhotepova pohledu je to zkreslená verze Romea a Julie.“ A tak se rozhodl, že se do role vžije. Role mu byla nabídnuta po jediném konkurzu. Vosloo, který nosil nějaké to kilo navíc a byl si toho vědom kvůli Imhotepovu skrovnému kostýmu, kvůli roli zhubl 10 až 15 kilo tím, že se vyhýbal alkoholu a cukru.

Natáčení

Natáčení začalo 4. května 1998 a trvalo 17 týdnů. Štáb nemohl natáčet v Egyptě kvůli nestabilním politickým podmínkám, a tak hlavní natáčení začalo v marockém Marrákeši. Marrákeš měl navíc tu výhodu, že je mnohem méně moderním městem než Káhira, takže bylo snazší oblékat se jako ve 20. letech. Produkce se připravovala dva týdny před natáčením, sundávala telefonní dráty a kabely a vozila dobová auta a velbloudy. Místní obyvatelé sloužili jako kompars pro davové scény. Po natáčení v Marrákeši se natáčení přesunulo do saharské pouště u městečka Erfoud. Scénograf Allan Cameron našel nečinnou sopku Gara Medouar, kde mohly být postaveny exteriéry pro Hamunaptru.

Byla vybudována betonová rampa umožňující přístup do útvaru ve tvaru podkovy, kde bylo město postaveno z prefabrikovaných dílů dodaných z Anglie. Byl proveden průzkum sopky, aby bylo možné replikovat přesný model a zmenšené modely sloupů a soch zpět ve studiích Shepperton, kde se natáčely všechny scény zahrnující podzemní chodby Města mrtvých. Stavba těchto kulis trvala 16 týdnů a jejich součástí byly i sklolaminátové sloupy opatřené speciálními efekty pro závěrečné scény filmu.

Aby se zabránilo dehydrataci ve spalujícím vedru Sahary, vytvořil lékařský tým produkce nápoj, který museli herci a štáb konzumovat každé dvě hodiny. Písečné bouře představovaly každodenní nepříjemnosti a velkým problémem byla divoká zvěř – mnoho členů štábu muselo být po pokousání nebo bodnutí letecky přepraveno do lékařské péče. Brendan Fraser málem zemřel během scény, kdy je jeho postava oběšena. Produkce měla oficiální podporu marocké královské armády a členové štábu byli pojištěni proti únosu.

Po natáčení v severní Africe se produkce přesunula zpět do Velké Británie před dokončením natáčení 29. srpna 1998. Zde se loděnice v Chathamu zdvojnásobily pro přístav v Gíze na řece Nil. Tato scéna byla dlouhá 600 stop (183 m) a obsahovala „parní vlak, trakční motor Ajax, tři jeřáby, otevřený kočár se dvěma koňmi, čtyři koňské povozy, pět drezurních koní a čeledínů, devět oslů a mul, stejně jako stánky na trhu, prodavače v arabském oblečení a prostor pro 300 kostýmovaných komparzistů“.

Speciální efekty

Tvůrci filmu údajně utratili 15 milionů dolarů z rozpočtu jen za speciální efekty. Mumie obsahuje stovky záběrů, které vyžadovaly optické nebo digitální speciální efekty v postprodukci. Společnost Industrial Light & Magic (ILM), která se na efektech podílela, dodala do filmu více než 140 záběrů, další práci odvedly společnosti Cinesite (60 záběrů) a Pacific Title/Mirage (45 záběrů a titulkové sekvence filmu)

Sommers angažoval ILM ještě během vývoje scénáře, protože předtím spolupracoval s vedoucím efektů ILM Johnem Andrewem Bertonem, Jr. na filmu Deep Rising. Společnost ILM byla nadšená výzvou, kterou film představoval, a koncem roku 1997 vytvořila zkušební koncept efektů Mumie, aby vedení demonstrovala proveditelnost Sommersovy vize.

Tvůrci filmu se snažili vytvořit něco rychlejšího a děsivějšího pro titulní bytost, přičemž použili nejmodernější techniky, aby vytvořili něco dosud neviděného. ILM začala vyvíjet vzhled Mumie tři měsíce před začátkem natáčení. „Chtěli jsme vytvořit fotorealistickou mrtvolu, která by zjevně nebyla člověkem v obleku, zjevně nebyla animatronikem a zjevně byla živá,“ vzpomínal.

Během několika měsíců designéři pracovali na vývoji čtyř různých fází Mumie. První fází byla mumie v nejrozpadlejší podobě, s roztrhanými kusy oblečení, kůže a šlach visících na kostře. Ve druhé fázi přibyly oblasti s regenerovanou kůží a ve třetí a čtvrté fázi byla mumie téměř úplně zregenerovaná, jen malé oblasti jejích vnitřností prosvítaly. Výtvarníci vytvořili černobílé náčrty, poté přešli k barevnému zpracování a teprve poté vytvořili bytost v počítači; byly také vytvořeny modely, které sloužily jako reference pro digitální výtvarníky.

Počáteční stavy Mumie byly vytvořeny výhradně počítačem, zatímco pozdější fáze kombinovaly živé provedení. Jako doplněk k protetice a make-upu aplikovanému na place sloužila LED světla a kousky pásky jako sledovací body, aby mohly být v postprodukci na Vosloův obličej a tělo aplikovány digitální „výřezy“; Vosloo poznamenal, že si při chůzi po place připadal jako vánoční stromeček.

Finální stvoření bylo vytvořeno kombinací živého herectví s protetikou a digitálním zobrazením. Digitální podoba Mumie byla vytvořena v programu Alias, přičemž většina těla byla opatřena simulovanými svaly připojenými ke kostře. Animátoři ovládali části Mumie pomocí procedurální animace; animace základních kostí zase řídila roztažení a pohyb překrytých svalů. Na procedurální animaci a snímání pohybu byla nakonec navrstvena další animace pro doladění provedení; vzhledem k omezením technologie musely být jemné pohyby, jako je animace obličeje nebo rukou, provedeny ručně. Záběry, v nichž se objevuje Vosloo s překrytou počítačem vytvořenou protetikou, byly pro tým efektů nejobtížnější a vyžadovaly pečlivé přizpůsobení.

Namísto využití kaskadéra provedl Vosloo snímání pohybu postavy sám. Scény byly zablokovány a předváděny na place během zásadního fotografování (nejprve s Voslooem ve scéně, pak bez něj). Záběry pak byly replikovány ve studiu motion capture, přičemž Voslooův výkon zaznamenávalo osm kamer z různých úhlů.

Kromě Mumie scénář vyžadoval četné efektové záběry, které měly umocnit rozsáhlé dobrodružství filmu. Výjevy jako retrospektivní záběr starověkého města Théby kombinovaly lokační záběry natočené v poušti s komponovanými herci natočenými na zeleném plátně, miniaturami modelů, matnými malbami a počítačově generovanými efekty. Nákazy, které Imhotep vypouští, byly vytvořeny pomocí počítačové grafiky založené na částicích, přičemž designéři ILM vyměňovali modely různých kvalit podle toho, jak daleko od kamery se rojící „hmyz“ nacházel. Ačkoli film hojně využíval počítačové obrazy, mnoho scén, včetně těch, kde je postava Rachel Weiszové pokryta krysami a kobylkami, bylo natočeno s použitím živých zvířat.

Jiný detailní záběr využíval záběry anestetizovaných kobylek připevněných ke kaskadérovi v kombinaci s dalšími počítačově vytvořenými škůdci. Při písečných bouřích byla použita procedurální grafika vycházející z programů používaných k vytváření tornád ve filmu Twister, zatímco při natáčení mas masožravých skarabů byly použity techniky vyvinuté pro film Star Wars: Epizoda I – Skrytá hrozba. Záběr ohnivé bouře, která zachvátila Káhiru, kombinoval skutečné palmy, fyzické modely a matné malby s počítačově generovaným krupobitím, ohněm a sutinami. Pacific Title/Mirage také vylepšili záběry s digitálním chvěním kamery.

Finále zahrnuje armádu mumií, která přichází na Imhotepovu obranu. Mnoho z těchto mumií vytvořil vedoucí maskérských efektů Nick Dudman, který ve filmu vytvořil make-up, protetiku a animatronické efekty. Každý oblek přišel s variantami pro kaskadérské kousky nebo pyrotechniku. Po skončení hlavního natáčení byly obleky odeslány do ILM, kde byly naskenovány a vymodelovány v počítači. S využitím částí Imhotepovy mumie, aby se ušetřil čas, ILM digitálně rekonstruovala podřízené, aby je mohla přidat do scén, a použila motion capture k jejich animaci. Animátoři si připsali Fraserovu schopnost důsledně přehrávat jeho pohyby v několika záběrech jako úsporu času, když bylo třeba sladit motion-captured digitální mumie s hranými bojovými scénami.

Hudba

Hudbu k filmu Mumie složil a dirigoval Jerry Goldsmith, orchestrace obstaral Alexander Courage. Goldsmith již dříve pro Sommerse složil hudbu k filmu Hluboké vzplanutí. Když se Goldsmith dostal do posledních let své kariéry, měl za sebou v 90. letech řadu akčních a dobrodružných filmů, od několika filmů Star Trek až po Air Force One. Goldsmith opatřil Mumii patřičně bombastickou hudbou s tradičním evropským orchestrem doplněným o regionální nástroje, jako je buzuki.

Úvod filmu obsahuje téměř všechna Goldsmithova hlavní témata pro hudbu, přičemž to, co hudební kritik Jeff Bond nazývá „egyptským tématem“, je v různých konfiguracích opakovaně používáno v průběhu filmu, aby se vytvořilo epické prostředí a smysl pro místo Hamunaptry; téma pro Imhotepa/Mumii, které se na začátku filmu hraje nenápadně a po regeneraci Mumie se opakuje v silnějším, dechberoucím podání; milostné téma použité jak pro Imhotepa/Anck-su-namun, tak pro Ricka/Evelyn; a hrdinské téma pro Ricka. Kromě rozsáhlých dechových a bicích prvků je v partituře použito střídmé množství vokálů, což je pro většinu Goldsmithovy tvorby neobvyklé.

Soundtrack vyšel u Decca Records 4. května 1999. Celkově byla Goldsmithova hudba přijata dobře. AllMusic ji popsal jako „velkolepou, melodramatickou partituru“, která přinesla očekávané vrcholy. Další recenze kladně hodnotily temný, úderný zvuk, který se dobře snoubil s dějem, a také syrovost hudby. Chváleno bylo také omezené, ale mistrovské využití sboru a většina kritiků považovala závěrečnou skladbu na CD za celkově nejlepší. Na druhou stranu někteří kritici shledali, že hudba postrádá soudržnost a že neustálá těžká akce svádí k otravnému opakování. Roderick Scott ze serveru CineMusic.net shrnul partituru jako „zástupce jak Goldsmithova absolutně nejlepšího, tak jeho nejprůměrnějšího díla. Naštěstí jeho příznivá práce na tomto vydání vítězí.“

Recepce

Testovací publikum špatně reagovalo na název filmu, který vyvolával negativní dojmy starého hororu, ale prezident domácího marketingu Marc Shmuger vzpomínal, že se rozhodli, „že s filmem raději redefinujeme mýtus“, než abychom měnili název. Nadšení pro film bylo malé, ale Universal si pro Super Bowl pořídil televizní spot (údajně stál 1,6 milionu dolarů), který, jak Sommers vzpomíná, okamžitě zvrátil diskusi o vyhlídkách filmu.

Box office

Producenti se obávali, že blížící se uvedení Fantomové hrozby do kin by mohlo potopit kasovní úspěchy filmu, což vedlo k přesunu data premiéry z 21. na 7. května. O premiérovém víkendu se Mumie stala jedničkou ve Spojených státech a Kanadě, když v 3210 kinech vydělala 43 milionů dolarů. Jeho víkendové tržby byly nejvyšším květnovým otvírákem mimo svátky a devátým největším otvírákem všech dob. Později se film propadl na druhé místo za Fantomovou hrozbu. Ve Spojených státech a Kanadě vydělala Mumie přes 155,4 milionu dolarů a v zahraničí 261 milionů dolarů, celosvětově pak přes 416,4 milionu dolarů.

Kritické ohlasy

Mumie získala od kritiků smíšené hodnocení. Na serveru Rotten Tomatoes má film na základě 101 recenzí hodnocení 61 % s průměrným hodnocením 5,9 z 10 možných. Na serveru Metacritic má film na základě 34 kritiků hodnocení 48 bodů ze 100, což znamená smíšené nebo průměrné hodnocení. Diváci dotazovaní serverem CinemaScore udělili filmu průměrnou známku „B“ na stupnici od A do F.

Roger Ebert z deníku Chicago Sun-Times ohodnotil film kladně, když napsal: „Téměř nic nemohu říci v jeho prospěch, kromě toho, že jsem se téměř každou minutu bavil. Nemohu se přimlouvat za scénář, režii, herecké výkony nebo dokonce za mumii, ale mohu říci, že jsem se nenudil a někdy jsem byl až nepřiměřeně spokojen.“ (†>) Kritici jako Owen Gleiberman z Entertainment Weekly a Stephen Holden z The New York Times se shodli na pocitech z filmu jako svižné davové zábavy.

Méně pozitivně se vyjádřil Keith Phipps z The A.V. Club, který napsal, že snaha filmu vytvořit velký akční film inspirovaný Indianou Jonesem působila „nuceně“ a výsledek byl neuspokojivý. Další recenze si stěžovaly na přeplácanost děje nebo recyklované prvky z lepších filmů. Recenzenti srovnávající film s originálem z roku 1932 někdy upřednostňovali zaměření originálu na atmosféru a strach, jiní však změnu na energičtější film typu Indiana Jones vítali.

Efekty byly obecně chváleny, zejména titulní příšera. V recenzi Ernesta Larsona pro časopis Jump Cut se zdálo, že efekty jsou příliš podobné jiným pracím ILM a že efekty samy o sobě nemohou udržet váhu zbytku filmu. Bob Graham ze San Francisco Chronicle a Hal Hinson z Dallas Observer se shodli, že efekty nikdy nezastínily lidské aspekty filmu. Gleiberman poznamenal, že hrůznost efektů byla podřízena odlehčenosti filmu, zatímco Almar Haflidason z BBC měl pocit, že efekty byly občas nepřesvědčivé a velké spoléhání se na nejmodernější počítačové obrazy bude pravděpodobně s odstupem času film silně datovat.

Kritici obecně chválili herecké výkony, přičemž Haflidason napsal, že úsilí herců prodalo materiál, který by jinak působil lacině. David Hunter z The Hollywood Reporter napsal, že všichni herci dokázali obstát uprostřed speciálních efektů, ačkoli měl pocit, že Vosloo je po Imhotepově regeneraci do značné míry promarněný a scénář mu dává jen málo práce. Recenze z USA Today, Britského filmového institutu a The A.V. Clubu poznamenaly, že film se vyznačoval pochybným obsazením etnických rolí a občas obchodoval se stereotypy o Arabech.

Píšící k dvacátému výročí uvedení filmu spisovatelka Maria Lewisová poznamenala, že na papíře by Mumie neměla být úspěšná, protože po deseti letech neúspěšných dobových dobrodružných filmů přichází další dobový dobrodružný film. Jeho spojení s diváky, ne-li s kritiky, bylo způsobeno úspěšnou kombinací „srdce, humoru, [hrdinství] a hororu“. Prohlásila jej za „klíčový blockbuster devadesátých let“. Emma Stefansky napsala pro Thrillist, že to byl „začátek konce“ akčních dobrodružných filmů, protože je v příštích letech brzy vytlačí filmy o superhrdinech. Rotten Tomatoes film označil za „Indiana Jonese pro novou generaci“. Recenzenti poznamenali, že Fraserovo ztvárnění Ricka nastavilo novou formu akčních hrdinů, kterou budou v následujících letech následovat další filmy, a zároveň považovali Evelyn za postavu, které bylo umožněno vymanit se z tradiční role dámy v nesnázích.

---