Muzikál aneb Cesty ke štěstí - 45 %

Připravit zají­ma­vé před­sta­ve­ní s par­tou mla­dých lidí je doce­la dob­rá zámin­ka, jak roze­hrát aktu­ál­ní lid­ské pří­běhy v kuli­sách osvěd­če­né diva­del­ní hry nebo muzi­ká­lu. Jednak se tak při­po­me­ne vybra­né umě­lec­ké dílo a sou­čas­ně máme urči­tou čin­nost pro sou­čas­né hrdi­ny. Vypadá to jed­no­du­še, ale výsle­dek je nejis­tý. Tak tro­chu nejis­tým výsled­kem je i film Muzikál aneb Cesty ke štěs­tí, kte­rý nato­či­la reži­sér­ka Slobodanka Radun.

Scénárista Václav S. Sadilek vyu­žil čes­ký fil­mo­vý muzi­kál Starci na chme­lu, kte­rý v roce 1964 nato­čil reži­sér Ladislav Rychman. V době uve­de­ní do kin i v násle­du­jí­cích dese­ti­le­tích měl ten­to film u divá­ků vel­ký ohlas. Příběh nebyl nijak slo­ži­tý, ale zau­ja­ly herec­ké výko­ny a pře­de­vším hud­ba auto­rů Jiřího Bažanta, Jiřího Maláska a Vlastimila Hály. Scénář nové­ho fil­mu sle­du­je žáky hudeb­ní kon­zer­va­to­ře při nacvi­čo­vá­ní muzi­ká­lu v rám­ci prázd­ni­no­vé­ho sou­stře­dě­ní. Jsou tu výraz­né indi­vi­du­a­li­ty a nená­pad­né „myš­ky“, kte­ré pod vede­ní dvou peda­go­gů nacvi­ču­jí cho­re­o­gra­fii jed­not­li­vých taneč­ních výstu­pů pro závě­reč­né vystou­pe­ní jejich stu­dia. Během zkou­še­ní se roz­ví­jí růz­né vzta­hy, kve­te lás­ka i žár­li­vost. Své sla­bé chvil­ky mají i uči­te­lé a stra­nou nezů­sta­ne ani jeden ze sou­se­dů z neda­le­ké ves­ni­ce. Ač se to zpo­čát­ku nezdá, pří­pra­va vystou­pe­ní všech­ny stme­lí a pří­běh kon­čí jako v čítan­ce z minu­lé­ho sto­le­tí.

Jestli někte­ří her­ci nepů­so­bí při­ro­ze­ně a jejich repli­ky jsou jako ze špat­né­ho tele­viz­ní­ho seri­á­lu, pak na tom má svůj podíl scé­nář. Text dělá pro­blémy i zku­še­ným her­cům, jako je Roman Vojtek (Pavel) nebo Vica Kerekes (Beáta). Schází víc slov a vět­ší důraz na vzá­jem­né jis­kře­ní. Podobné pro­blémy má i Vladimír Polívka (Filip) a Anna Fialová (Tereza). Postava Filipa je kon­flikt­ní, ale záro­veň s ním clou­ma­jí city. Proč ale tato vznět­li­vá posta­va nijak nere­a­gu­je, když není jeho lás­ka opě­to­vá­na? Naopak trap­ně pak půso­bí scé­na, kdy se Filip a Pavel navzá­jem před­há­ně­jí v omlou­vá­ní. Scénář pros­tě nena­bí­dl her­cům kva­lit­ní text a reži­sér­ka nena­šla způ­sob, jak jed­not­li­vé scé­ny s her­ci roze­hrát. Jako by se všich­ni spo­lé­ha­li na hudeb­ní a taneč­ní slož­ku fil­mu.

Hudba nemá chy­bu a je půso­bi­vá stej­ně jako před pade­sá­ti lety. Zaujal mě také Adam Mišík, kte­rý se sice se svým herec­tvím vnitř­ně asi musel poprat, ale jako zpě­vák se před­ve­dl v nevšed­ně cit­li­vém ladě­ní.  A není jeho vinou, že zpěv se míjel s taneč­ní kre­a­cí jeho zami­lo­va­né spo­lu­žač­ky.

Taneční výstu­py jsou díky cho­re­o­gra­fii Dany Morávkové pří­jem­ným pokou­ká­ním, pro­to­že v sobě mají hra­vost i potřeb­nou míru sou­hry. Nejvíce se mi líbi­lo taneč­ní vystou­pe­ní na dis­ko­té­ce, pro­to­že tady se tan­či­lo s rados­tí a patr­nou ener­gií.

Film by bez hud­by a taneč­ních výstu­pů byl neza­jí­ma­vý a na úrov­ni stu­dent­ské­ho fil­mu. S hud­bou a tan­cem je to podí­va­ná chví­le­mi jen na oko. Mně osob­ně to nesta­čí a stá­le si nejsem jis­tá, jest­li se poda­ří tím­to fil­mem pod­chy­tit zájem mla­dých divá­ků, kte­rým je film určen.

---