Kritiky.cz > Filmy > Zapomenuté filmy > My Fair Lady

My Fair Lady

Photo © Warner Bros. Pictures
Photo © Warner Bros. Pictures
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

My Fair Lady je ame­ric­ký hudeb­ní komediálně-dramatický film z roku 1964, kte­rý byl adap­ta­cí diva­del­ní­ho muzi­ká­lu Lernera a Loeweho z roku 1956 pod­le diva­del­ní hry George Bernarda Shawa Pygmalion z roku 1913. Scénář napsal Alan Jay Lerner, reží­ro­val George Cukor a film zachy­cu­je chu­dou pro­da­vač­ku kvě­tin Elizu Doolittlovou, kte­rá zaslech­ne aro­gant­ní­ho pro­fe­so­ra fone­ti­ky Henryho Higginse, jak se s ní nezá­vaz­ně sází o to, že ji nau­čí mlu­vit „správ­ně“ ang­lic­ky, a tím ji uči­ní repre­zen­ta­tiv­ní ve vyš­ší spo­leč­nos­ti edwar­di­án­ské­ho Londýna.

Ve fil­mu se obje­ví Audrey Hepburn v roli Elizy Doolittlové, kte­rá nahra­di­la Julii Andrewsovou z diva­del­ní­ho muzi­ká­lu, a Rex Harrison v roli Henryho Higginse, kte­rý si zopa­ko­val svou roli z diva­del­ní­ho muzi­ká­lu, a ve ved­lej­ších rolích Stanley Holloway, Gladys Cooperová a Wilfrid Hyde-White. Film byl úspěš­ný u kri­ti­ky i komerč­ně, stal se dru­hým nej­vý­dě­leč­něj­ším fil­mem roku 1964 a zís­kal osm Oscarů, včet­ně ceny za nej­lep­ší film, režii a her­ce. Americký fil­mo­vý insti­tut zařa­dil film na 91. mís­to v žeb­říč­ku 100 let... 100 fil­mů AFI z roku 1998, na 12. mís­to v žeb­říč­ku 100 let... 100 váš­ní AFI z roku 2002 a na 8. mís­to v žeb­říč­ku nej­vět­ších fil­mo­vých muzi­ká­lů AFI z roku 2006.

V roce 2018 byl film Knihovnou Kongresu USA vybrán k ucho­vá­ní v Národním fil­mo­vém regis­t­ru Spojených stá­tů jako „kul­tur­ně, his­to­ric­ky nebo este­tic­ky význam­ný“.

Zápletka

Profesor Henry Higgins, odbor­ník na fone­ti­ku, se v Londýně domní­vá, že pří­zvuk a tón hla­su urču­jí vyhlíd­ky člo­vě­ka ve spo­leč­nos­ti („Proč to Angličané nedo­ká­žou?“). Na trhu s ovo­cem a zele­ni­nou v Covent Garden se jed­no­ho veče­ra setká s plu­kov­ní­kem Hughem Pickeringem, kte­rý je sám odbor­ní­kem na fone­ti­ku a při­jel za ním z Indie. Higgins se chlu­bí, že by doká­zal nau­čit mlu­vit i Elizu Doolittlovou, mla­dou pro­da­vač­ku kvě­tin se sil­ným cockneyským pří­zvu­kem, a to tak dob­ře, že by ji na ple­se vel­vy­sla­nec­tví mohl vydá­vat za vévod­ky­ni. Eliza má ambi­ce pra­co­vat v kvě­ti­nář­ství, ale její pří­zvuk jí to zne­mož­ňu­je („Wouldn’t It Be Loverly“). Následujícího rána se Eliza obje­ví u Higginse doma a chce se učit. Pickeringa to zaujme a nabíd­ne, že pokud Higgins uspě­je, uhra­dí všech­ny nákla­dy s tím spo­je­né. Higgins sou­hla­sí a popi­su­je, jak ženy ničí živo­ty („Jsem oby­čej­ný muž“).

Elizin otec Alfred P. Doolittle, pope­lář, se dozví­dá o novém byd­liš­ti své dce­ry („S tro­chou štěs­tí“). Po třech dnech se obje­ví v Higginsově domě, údaj­ně pro­to, aby ochrá­nil dce­ři­nu ctnost, ve sku­teč­nos­ti však pro­to, aby z Higginse vytá­hl něja­ké pení­ze, a nechá se vypla­tit část­kou 5 liber. Higgins je ohro­men mužo­vou upřím­nos­tí, jeho při­ro­ze­ným jazy­ko­vým nadá­ním a zejmé­na jeho bez­o­styš­ným nedo­stat­kem morál­ky. Higgins dopo­ru­čí Alfreda boha­té­mu Američanovi, kte­rý se zají­má o morál­ku.

Eliza sná­ší Higginsovy nároč­né vyu­čo­va­cí meto­dy a zachá­ze­ní s ní osob­ně („Jen počkej“), zatím­co slu­žeb­nic­tvo cítí jak otra­vu hlu­kem, tak lítost nad Higginsem („Služebnický sbor“). Nedělá žád­né pokro­ky, ale prá­vě když se ona, Higgins a Pickering chys­ta­jí vzdát, Eliza to koneč­ně „pocho­pí“ („Déšť ve Španělsku“); oka­mži­tě začne mlu­vit s bez­vad­ným pří­zvu­kem vyš­ší tří­dy a má radost ze své­ho prů­lo­mu („Mohla jsem tan­čit celou noc“).

Na zkouš­ku ji Higgins vez­me na dosti­hy v Ascotu („Ascot Gavotte“), kde zpo­čát­ku udě­lá dob­rý dojem, aby pak všech­ny šoko­va­la náh­lým pře­cho­dem do vul­gár­ní cockneyš­ti­ny při povzbu­zo­vá­ní koně. Higgins čás­teč­ně skrý­vá úsměv za rukou. V Ascotu se sezná­mí s Freddym Eynsfordem-Hillem, mla­dí­kem z vyš­ší tří­dy, kte­rý se do ní zami­lu­je („Na uli­ci, kde žiješ“).

Higgins pak vez­me Elizu na závě­reč­nou zkouš­ku na ples vel­vy­sla­nec­tví, kde tan­čí s cizím prin­cem. Přítomen je také Zoltan Karpathy, Higginsem vyško­le­ný maďar­ský odbor­ník na fone­ti­ku, kte­rý je detek­to­rem pod­vod­ní­ků. Poté, co si s Elizou zatan­čí, pro­hlá­sí, že je to maďar­ská prin­cez­na.

Poté je Elizina tvr­dá prá­ce sotva uzná­na, veš­ke­rá chvá­la smě­řu­je k Higginsovi („Dokázal jsi to“). To a jeho bez­cit­né zachá­ze­ní s ní, zejmé­na jeho nezá­jem o její budouc­nost, ji při­mě­je k tomu, že od něj ode­jde, ale ne dří­ve, než po něm hodí Higginsovy stře­víč­ky a zane­chá ho záhad­ně pře­kva­pe­né­ho jejím nevdě­kem („Jen počkej (Reprise)“). Venku Freddy stá­le čeká („Na uli­ci, kde žiješ (Reprise)“) a vítá se s Elizou, kte­rá je z něj podráž­dě­ná, pro­to­že pořád jen mlu­ví („Ukaž mi“). Eliza se sna­ží vrá­tit ke své­mu staré­mu živo­tu, ale zjiš­ťu­je, že už do něj neza­pa­dá. Setkává se se svým otcem, kte­ré­mu boha­tý Američan, jemuž ho Higgins dopo­ru­čil, odká­zal vel­ké jmě­ní, a je smí­ře­ný s tím, že se ože­ní s Elizinou nevlast­ní mat­kou. Alfred má pocit, že ho Higgins zni­čil, a naří­ká, že je nyní svá­zán „měš­ťác­kou morál­kou“, v níž se před sva­teb­ním dnem opi­je („Dostaň mě včas do kos­te­la“). Eliza nako­nec skon­čí na návštěvě u Higginsovy mat­ky, kte­rá je roz­hoř­če­na syno­vým bez­cit­ným cho­vá­ním.

Druhý den Higgins zjis­tí, že Eliza zmi­ze­la, a hle­dá ji („Chvalozpěv na něj“), nako­nec ji najde v domě své mat­ky. Higgins se pokou­ší pře­mlu­vit Elizu, aby se k němu vrá­ti­la. Rozzlobí ho, když mu ozná­mí, že se hod­lá pro­vdat za Freddyho a stát se Karpathyho asi­s­tent­kou („Bez tebe“). Vydá se na ces­tu domů a tvr­do­šíj­ně před­po­ví­dá, že se vrá­tí. Dojde však ke zne­po­ko­ji­vé­mu pozná­ní, že se sta­la důle­ži­tou sou­čás­tí jeho živo­ta („Zvykl jsem si na její tvář“). Vchází do své­ho domu a cítí se osa­mě­lý, pře­mýš­lí o svém bez­cit­ném cho­vá­ní a Eliza mu chy­bí nato­lik, že si zapne gra­mo­fon a poslou­chá její hlas. Náhle se Eliza zno­vu obje­ví ve dve­řích a vypne ho, aby upou­ta­la jeho pozor­nost, při­čemž se Higgins zeptá: „Elizo, kde jsou k čer­tu moje pan­tofle?“

Obsazení

  • Audrey Hepburnová jako Eliza Doolittleová
  • Rex Harrison jako pro­fe­sor Henry Higgins
  • Stanley Holloway jako Alfred P. Doolittle
  • Wilfrid Hyde-White jako plu­kov­ník Hugh Pickering
  • Gladys Cooper jako paní Higginsová
  • Jeremy Brett jako Freddy Eynsford-Hill
  • Theodore Bikel jako Zoltan Karpathy
  • Mona Washbourne jako paní Pearceová, Higginsova hos­po­dy­ně
  • Isobel Elsom jako paní Eynsford-Hillová
  • John Holland jako komor­ník
  • John Alderson jako Jamie
  • Marjorie Bennettová jako Kohout s dým­kou
  • Betty Blythe jako dáma na ple­se
  • Walter Burke jako kokoň­ský při­hlí­že­jí­cí, kte­rý vyprá­ví Elize o tom, že si o ní Higgins dělá poznám­ky
  • Henry Daniell jako brit­ský vel­vy­sla­nec (ve své posled­ní fil­mo­vé roli)
  • Charles Fredericks jako Eduard VII. v Elizině fan­ta­zii (pou­ze ve fil­mo­vé ver­zi, ne ve ver­zi na CD)
  • Jack Greening jako bar­man George
  • Lillian Kemble-Cooper jako vel­vy­slan­ky­ně (ve žlu­tých šatech) na ple­se
  • Queenie Leonardová jako kokr­ha­jí­cí při­hlí­že­jí­cí
  • Moyna Macgillová jako Lady Boxingtonová
  • Philo McCullough jako host ple­su
  • John McLiam jako Harry
  • Alan Napier jako Gentleman, kte­rý dopro­vá­zí Elizu ke krá­lov­ně Transylvánie
  • Barbara Pepper jako Doolittlova taneč­ní part­ner­ka
  • Olive Reeves-Smith jako paní Hopkinsová
  • Baronka Rothschildová jako Transylvánská krá­lov­na
  • Grady Sutton jako host ple­su

Produkce

Šéf CBS William S. Paley finan­co­val původ­ní broadwa­yskou pro­duk­ci výmě­nou za prá­va na obsa­zo­va­cí album (pro­střed­nic­tvím Columbia Records). Společnost Warner Bros. kou­pi­la fil­mo­vá prá­va v úno­ru 1962 za teh­dy bez­pre­ce­dent­ní část­ku 5,5 mili­o­nu dola­rů (v roce 2022 to odpo­ví­dá 53 mili­o­nům dola­rů) plus 47¼ % z výděl­ku nad 20 mili­o­nů dola­rů. Bylo dohod­nu­to, že prá­va na film se sedm let po uve­de­ní vrá­tí spo­leč­nos­ti CBS.

Když Jack Warner zís­kal prá­va na film, nahra­dil v roli Elizy Doolittlové Julii Andrewsovou a mís­to ní obsa­dil Audrey Hepburnovou. Veřejnost byla pobou­ře­na, tako­vou popu­la­ri­tu měla Andrewsová v této roli na Broadwayi. Alan Jay Lerner jí to ozná­mil, když Andrewsová pře­šla do jeho insce­na­ce Camelot: „Tak moc jsem chtěl, abys to hrá­la, Julie, ale oni chtě­li jmé­no.“

 Celý film se natá­čel ve stu­di­ích Warner Bros. v Burbanku v Kalifornii od srp­na do pro­sin­ce 1963. Hlavní natá­če­ní pro­bí­ha­lo na šes­ti scé­nách stu­dia, kon­krét­ně: 4, 7, 8, 11, 16 a 26.

Pořadí hudebních čísel

Pořadí pís­ní v broadwa­yském před­sta­ve­ní bylo věr­ně dodr­že­no s výjim­kou pís­ně „With a Little Bit of Luck“; ve hře je tato píseň uve­de­na jako tře­tí hudeb­ní čís­lo, ve fil­mu je však až čtvr­té. Na jeviš­ti je píseň roz­dě­le­na na dvě čás­ti zpí­va­né ve dvou růz­ných scé­nách. Část pís­ně zpí­vá Doolittle a jeho kum­pá­ni těs­ně poté, co mu Eliza dá část své­ho výděl­ku, těs­ně před­tím, než jde za Higginsem požá­dat o lek­ce řeči. Druhou část pís­ně zpí­vá Doolittle těs­ně poté, co zjis­tí, že Eliza nyní žije s Higginsem. Ve fil­mu je celá píseň zazpí­vá­na v jed­né scé­ně, kte­rá se ode­hrá­vá těs­ně poté, co Higgins zazpí­val „I’m an Ordinary Man“. Píseň má však mezi slo­ka­mi dia­lo­go­vou scé­nu (roz­ho­vor Doolittlea s Elizinou byt­nou).

Instrumentální „Busker Sequence“, kte­rá hru ote­ví­rá hned po pře­dehře, je jedi­ným hudeb­ním čís­lem ze hry, kte­ré bylo ve fil­mo­vé ver­zi vyne­chá­no. Několik tak­tů z této sklad­by však může zaznít, když se Eliza v deš­ti pro­dí­rá Covent Garden.

Všechny pís­ně ve fil­mu zazně­ly celé, ale někte­ré slo­ky byly vyne­chá­ny. Například v pís­ni „With a Little Bit of Luck“ (S tro­chou štěs­tí) byl kvů­li mís­tu a dél­ce vyne­chán verš „He does not have a tup­pen­ce in his pocket“ (V kap­se nemá ani tupen­ci), kte­rý byl zpí­ván s refré­nem; mís­to něj byl pou­žit původ­ní verš z pís­ně „Show Me“.

Sloky pís­ně „You Did It“, kte­ré násle­du­jí po Higginsových slo­vech „She is a prin­cess“, byly původ­ně napsá­ny pro jeviš­tě, ale Harrisonovi se jejich text nelí­bil a odmí­tl píseň hrát, pokud nebu­de vypuš­těn, jak se sta­lo ve vět­ši­ně broadwa­yských ver­zí. Když však Cukor pohro­zil, že ode­jde z pro­duk­ce, pokud nebu­de vypuš­tě­ný text obno­ven pro fil­mo­vou ver­zi, Harrison mu vyho­věl. Vynechaný text kon­čí slo­vy „Maďarská rap­so­die“, po nichž slu­ho­vé tři­krát vykřik­nou „Bravo“ za zvu­ků Lisztovy „Maďarské rap­so­die“, načež slu­ho­vé zazpí­va­jí „Gratuluji, pro­fe­so­re Higginsi.“

 Dabing

Zpěv Hepburnové byl vyhod­no­cen jako nedo­sta­teč­ný, a tak ji dabo­va­la Marni Nixonová, kte­rá nazpí­va­la všech­ny pís­ně kro­mě „Just You Wait“, v níž byl Hepburnové hlas zacho­ván během drs­ně zabar­ve­né­ho refré­nu, při­čemž Nixonová zpí­va­la část melo­dic­ké­ho můst­ku. Krátkou reprí­zu pís­ně Hepburnová zazpí­va­la v slzách. Některé z původ­ních vokál­ních výko­nů Hepburnové byly vydá­ny v 90. letech 20. sto­le­tí. Méně zná­má je sku­teč­nost, že pís­ně Jeremyho Bretta (jako Freddyho) dabo­val Bill Shirley.

Harrison odmí­tl před­na­to­čit svá hudeb­ní čís­la s vysvět­le­ním, že nikdy nemlu­vil pís­ně dva­krát stej­ně, a pro­to nemohl během natá­če­ní pře­svěd­či­vě syn­chro­ni­zo­vat rty s nahráv­kou na pla­y­back (pod­le Jacka L. Warnera byl dabing běž­ný už léta, když pro­hlá­sil: „Dokonce jsme dabo­va­li i Rin Tin Tina.“). George Groves vyba­vil Harrisona bez­drá­to­vým mik­ro­fo­nem, což bylo prv­ní tako­vé pou­ži­tí při natá­če­ní fil­mu. Zvukové oddě­le­ní si za své úsi­lí vyslou­ži­lo Oscara.

Přestávka

Jedním z mála struk­tu­rál­ních roz­dí­lů mezi jevišt­ní ver­zí a fil­mem je umís­tě­ní pře­stáv­ky. V diva­del­ní hře se pře­stáv­ka obje­vu­je po ple­se na vel­vy­sla­nec­tví, na kte­rém Eliza tan­čí s Karpathym. Ve fil­mu je pře­stáv­ka před ple­sem, když Eliza, Higgins a Pickering odchá­ze­jí na vel­vy­sla­nec­tví.

Výtvarné řešení

Gene Allen, Cecil Beaton a George James Hopkins zís­ka­li Oscara za nej­lep­ší výpra­vu. Inspirací pro Higginsovu kni­hov­nu byl Beatonovi pokoj na zám­ku Château de Groussay v Montfort-l’Amaury ve Francii, kte­rý si jeho maji­tel Carlos de Beistegui boha­tě zaří­dil. Klobouky na Beatonovu žádost vytvo­ři­la paříž­ská mly­nář­ka Madame Paulette.

Vydání

Filmové

Film měl pre­mi­é­ru v Criterion Theatre v New Yorku ve stře­du 21. říj­na 1964, běž­né pro­mí­tá­ní zača­lo násle­du­jí­cí­ho dne s výděl­kem 500 000 dola­rů.

S pro­dukč­ním roz­poč­tem 17 mili­o­nů dola­rů byla My Fair Lady do té doby nej­draž­ším fil­mem nato­če­ným ve Spojených stá­tech.

Pozdější premiéry

Film byl zno­vu uve­den v roce 1971 a ve Spojených stá­tech a Kanadě vydě­lal na pro­ná­jmech 2 mili­o­ny dola­rů. Znovu byl uve­den do kin v roce 1994, ten­to­krát spo­leč­nos­tí 20th Century Fox, po důklad­ném restau­ro­vá­ní.

V roce 2019 se film dočkal ome­ze­né reprí­zy v kinech pro­střed­nic­tvím spo­leč­nos­tí Turner Classic Movies a Fathom Events 17. a 20. úno­ra v rám­ci TCM Big Screen Classics.

Domácí média

Film My Fair Lady byl 25. květ­na 2021 vydán na Ultra HD Blu-ray nosi­či sester­skou spo­leč­nos­tí CBS a sou­čas­ným drži­te­lem práv, spo­leč­nos­tí Paramount Home Entertainment.

Přijetí kritikou

My Fair Lady si na ser­ve­ru Rotten Tomatoes drží 95% hod­no­ce­ní na zákla­dě 91 recen­zí s prů­měr­ným hod­no­ce­ním 8,6/10. Konsenzus uvá­dí: „Film je vel­mi dob­rý: „Elegantní, barev­ná adap­ta­ce oblí­be­né diva­del­ní hry George Cukora je díky vítěz­ným výko­nům Audrey Hepburnové a Rexe Harrisona pový­še­na do nových výšin.“ (více zde). Na ser­ve­ru Metacritic má film na zákla­dě hod­no­ce­ní 15 kri­ti­ků váže­ný prů­měr 95 bodů ze 100, což zna­me­ná „vše­o­bec­né uzná­ní“.

Bosley Crowther z dení­ku The New York Times zahá­jil svou dobo­vou recen­zi: „Jak by mož­ná hle­sl Henry Higgins: „U Jiřího, oni to mají! Z muzi­ká­lo­vé­ho diva­del­ní­ho před­sta­ve­ní My Fair Lady nato­či­li vyni­ka­jí­cí film - film, kte­rý okouz­lu­jí­cím způ­so­bem zpro­střed­ko­vá­vá boha­tou výba­vu slav­né diva­del­ní insce­na­ce ve svě­ží a ply­nu­lé fil­mo­vé podo­bě.“ Philip K. Scheuer z Los Angeles Times z newy­or­ské pre­mi­é­ry refe­ro­val: „Když se na kon­ci pou­hých tří hodin, tří hodin tech­nic­ky barev­né zába­vy, svez­la opo­na, sly­šel jsem sám sebe, jak jen opa­ku­ju hrdé shr­nu­tí plu­kov­ní­ka Pickeringa o vystou­pe­ní Elizy Doolittlové jako vévod­ky­ně na ple­se na vel­vy­sla­nec­tví: „napros­tý tri­umf“.“

Robert J. Landry z časo­pi­su Variety napsal: „Bohatství pří­bě­hu, humo­ru, herec­kých výko­nů a pro­dukč­ních hod­not dale­ko pře­sa­hu­je prů­měr­ný vel­ko­film. Je to Hollywood v nej­lep­ší for­mě, vrchol kari­é­ry Jacka L. Warnera a film, kte­rý půjde bez nyní vidi­tel­ných [sic?] hra­nic hrát v poli­ti­ce vyhra­ze­ných míst a svě­to­vých půj­čo­ven.“

Britský Monthly Film Bulletin pro­hlá­sil, že „s tako­vou šká­lou talen­tu, vku­su a napros­té pro­fe­si­o­na­li­ty, jaká je v prá­ci od Shawa, by Warneři těž­ko moh­li nato­čit film, kte­rý by se vět­ši­ně lidí vět­ši­nu času jenom líbil. Jejich inves­ti­ce ve výši 17 000 000 dola­rů vypa­dá bez­peč­ně jako domy.“ V recen­zi zazněl názor, že Cukor reží­ro­val s „vel­kým tak­tem“, ale „poně­kud zby­teč­nou obe­zřet­nos­tí. Scény se pohy­bu­jí ve stá­lém, rov­no­měr­ném tem­pu, jako by kaž­dé slo­vo mělo cenu zla­ta (mož­ná, že vzhle­dem k ceně zapla­ce­né za prá­va to tak sko­ro bylo). Zejména deko­ra­ce mají ten­den­ci film spí­še brz­dit než uvol­ňo­vat.“

Brendan Gill z časo­pi­su The New Yorker napsal, že film „pře­žil vždy ris­kant­ní skok z diva­del­ních prken na plát­no téměř nepo­ško­ze­ný“, a dodal: „Slečna Hepburnová není v roli kohou­to­vic­ké kvě­ti­nář­ky nijak zvlášť pře­svěd­či­vá, ale poté, co zvlád­la samohlás­ky a sou­hlás­ky ve scé­ně „déšť ve Španělsku“, při­chá­zí na řadu.“ Richard L. Coe z dení­ku The Washington Post rov­něž nazna­čil, že obsa­ze­ní Hepburnové bylo „základ­ní chy­bou fil­mu“, a popsal ji jako „roz­po­zna­tel­ně zna­me­ni­tou - ale ne 21 - dív­ku s kvě­ti­na­mi a do poz­děj­ších scén vná­ší sku­teč­nou koket­nost zce­la ne-šavlovskou“. Coe nicmé­ně pozna­me­nal, že „je tu něko­lik úžas­ných věcí, díky nimž bude ten­to film dlou­ho milo­ván“, včet­ně Rexe Harrisona, kte­rý před­ve­dl „jeden z kla­sic­kých fil­mo­vých výko­nů“, a správ­ně před­po­vě­děl, že je „napros­tou jis­to­tou pro Oscary v příš­tím roce“.

Retrospektiva

Kritik dení­ku Chicago Sun-Times Roger Ebert udě­lil fil­mu čty­ři hvěz­dič­ky ze čtyř mož­ných a v roce 2006 jej zařa­dil na svůj seznam „skvě­lých fil­mů“, vyzdvi­hl výkon Hepburnové a ozna­čil film za „nej­lep­ší a nej­ne­prav­dě­po­dob­něj­ší muzi­kál“.

James Berardinelli v retrospek­tiv­ní recen­zi napsal: „Málokterý fil­mo­vý žánr je tak kou­zel­ný jako muzi­kál a málo­kte­rý muzi­kál je tak inte­li­gent­ní a živý jako My Fair Lady. Je to kla­si­ka ne pro­to, že ji tak ozna­či­la sku­pi­na zatuch­lých fil­mo­vých odbor­ní­ků, ale pro­to, že to byla, je a vždy bude čirá radost z pro­žit­ku.“

Dave Whitaker ze ser­ve­ru DavesMovieDatabase, kte­rý sdru­žu­je dal­ší sezna­my fil­mů s kasov­ní­mi trž­ba­mi, hod­no­ce­ní­mi a cena­mi, uvá­dí My Fair Lady jako 100. nej­lep­ší film všech dob, jako 9. nej­lep­ší muzi­kál všech dob a jako 30. nej­o­ce­ňo­va­něj­ší film všech dob.

Retrospektivní ana­lý­zy fil­mu My Fair Lady byly více roz­po­ru­pl­né a recen­zen­ti se neshod­li na tom, zda film kri­ti­zu­je nebo potvr­zu­je miso­gyn­ní a tříd­ní tro­py.

Český dabing

Hlavní role ve ver­zi My Fair Lady od České tele­vi­ze byly obsa­ze­ny talen­to­va­ný­mi her­ci a hereč­ka­mi. Igor Bareš se zhos­til role Henryho Higginse, pro­fe­so­ra lin­gvis­ti­ky a fone­ti­ky, kte­rý se roz­hod­ne pře­vzít do své­ho vzdě­lá­ní mla­dou Lízu Doolittleovou, ztvár­ně­nou Lucií Vondráčkovou. Henry Higgins chce doká­zat, že může pře­mě­nit i nej­vět­ší hru­bouš­ku v ele­gant­ní dámu.

Miloš Vávra ztvár­nil posta­vu Higginsova kole­gy a pří­te­le, Hugha Pickeringa. Zdeněk Maryška se v roli Alfreda P. Doolittlea obje­vil jako roz­to­mi­lý a komic­ký cha­rak­ter, kte­rý dodá­vá pří­bě­hu dal­ší vrst­vu humo­ru.


Zdroj: Anglická Wikipedie  a DabingForum.cz


Podívejte se na hodnocení My Fair Lady na Kinoboxu.

Licence Creative Commons - Článek na Kritiky.cz, jehož auto­rem je Jiří Borový, pod­lé­há licen­ci Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licen­ci 4.0 Mezinárodní .

Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,66725 s | počet dotazů: 260 | paměť: 64063 KB. | 01.11.2024 - 02:23:55