Na dotek - recenze

Úspěšná diva­del­ní hra Closer se dočka­la své­ho fil­mo­vé­ho zpra­co­vá­ní. Režisérem není nikdo men­ší než Mike Nichols (reži­sér pěti­os­ca­ro­vé­ho Kdo se boji Virginie Woolfové?), což je důvo­dem k tomu, abys­te zvý­ši­li svo­ji pozor­nost a začet­li se do násle­du­jí­cích řád­ků.

Recenze naše­ho part­ne­ra:

Na dotek se totiž fil­mu Kdo se bojí Virginie Woolfové? v lec­čems podo­bá. Jedná se také o zpra­co­vá­ní diva­del­ní hry (Kdo se bojí Virginie Woolfové? napsal pro diva­dlo Edward Albee a Closer Patrick Marber). Hlavními hrdi­ny je tu opět čtve­ři­ce postav. Zatímco v psy­chod­ra­ma­tu ze 70.let sle­du­je­me kru­tou psy­cho­lo­gic­kou hru mezi star­ším man­žel­ským párem (vyni­ka­jí­cí Elizabeth Taylorová a Richard Burton) a nově při­stě­ho­va­lý­mi
man­že­ly (George Segal a Sandy Dennisová), tak v Na dotek jsou nám před­sta­ve­ni čty­ři mla­dí svo­bod­ní lidé a my sle­du­je­me bolest­nou podí­va­nou, kte­rou s nimi roze­hrál sám osud...
Alice (Natalie Portman) se živi­la v New Yorku jako striptér­ka. Kvůli roz­cho­du s part­ne­rem se však roz­hod­la odjet do Londýna. Jak už to tak bývá, jako vět­ši­na návštěv­ní­ků této met­ro­po­le na řece Temži, si neu­vě­do­mi­la, že auta tu jez­dí vle­vo, což se rázem stá­vá pří­le­ži­tos­tí pro sezná­me­ní pro pisa­te­le nekro­lo­gů Dana (Jude Law), kte­rý Alici dopro­vo­dí do nemoc­ni­ce.
Anna (Julia Roberts) je mla­dá, ambi­ci­óz­ní foto­gra­f­ka, kte­rá jed­no­ho dne foto­gra­fu­je Dana na pře­bal jeho kni­hy. Bohužel nezů­sta­ne jen u pou­hé­ho foce­ní a ti dva si evi­dent­ně pad­nou do oka, což se záhy dozví Alice (nebo Jane?)...
Posledním do par­ty je tedy dok­tor Larry, kte­rý se veli­ce bizar­ně, na ero­tic­kém cha­tu, sezná­mí s Danem (kte­rý se vydá­vá za Annu) a domlu­ví si s ním schůzku v akvá­riu, kde Larry potká foto­gra­f­ku Dana a čtve­rec se nám uza­vřel. Nutno podotknout, že scé­na cha­to­vá­ní a násled­né­ho „sezná­me­ní Larryho a Anny“ pat­ří k veli­ce pove­de­ným a nej­zá­bav­něj­ším scé­nám fil­mu.
Osudy těch­to čtyř hlav­ních pro­ta­go­nis­tů se začnou zají­ma­vě pro­plé­tat a divák je zhru­ba polo­vi­nu fil­mu neu­stá­le udr­žo­ván v napě­tí, co bude dál a kdo s kým nako­nec skon­čí. Tomu vše­mu figu­ru­jí úžas­né herec­ké výko­ny, obzvláš­tě Clive Owen se pře­ko­ná­vá a hra­je své­ho Larryho napros­to pře­svěd­či­vě, když říká Anně „I love you“ zní to mno­hem pře­svěd­či­vě­ji než když to řek­ne Jude Law, kte­rý měl být zřej­mě hlav­ním tahou­nem fil­mu, nicmé­ně toto žezlo pře­bral prá­vě Clive Owen.
Taktéž Julia Roberts potvr­zu­je, že je to hereč­ka par exce­len­ce a nedě­lá jí pro­blém veli­ce přes­ně vyjá­d­řit své emo­ce. Co se týče Natalie Portman v roli striptér­ky (pán­ská část pub­li­ka bude doza­jis­ta uspo­ko­je­na scé­nou v striptý­zo­vém klu­bu), není až tak pře­svěd­či­vá (hrubý­mi výpo­čty jsem došel k tomu, že v New Yorku s kari­é­rou striptér­ky muse­la začít někdy kolem 19 let), přes­to se nene­chá svý­mi kole­gy zahan­bit a doká­že roze­hrát ner­vy drá­sa­jí­cí cito­vou hru s plným nasa­ze­ním.
Nutno říct, že pří­běh těch­to obě­tí neú­pros­né lás­ky se asi ve sku­teč­nos­ti stát nikdy nemů­že. Co zamr­zí je, že se auto­rům nepo­da­ři­lo udr­žet napě­tí až do kon­ce fil­mu, chci tím říct, že po polo­vi­ně auto­ři nepři­šli s ničím jiným, než s opa­ko­va­ným moti­vem opuš­tě­ní toho dru­hé­ho a navrá­ce­ní se k původ­ní­mu part­ne­ro­vi a nao­pak. Závěr fil­mu je pro­to půso­bi­vý, nicmé­ně tak tro­chu před­ví­da­tel­ný. Kdo čekal, že všich­ni budou šťast­ni, zřej­mě ode­jde ze sálu neu­spo­ko­jen.
Láska doká­že být veli­ce zlo­my­sl­ná, pod­lá a pro­lha­ná a není rad­no si s ní zahrá­vat, pro­to­že stej­ně jako doká­že být bal­zá­mem na duši a věcí, kte­rá vás drží při živo­tě, doká­že také roz­dá­vat kru­té a nemi­lo­srd­né rány. Postavy ke kon­ci fil­mu již neví, čemu mají věřit. Nedůvěru vůči dru­hé­mu, intri­ky, špi­na­vé lži, to vše ve fil­mu ve vel­ké míře nalez­ne­te. Nepochopitelná hon­ba za „prav­dou“ doká­že zni­čit neje­den, byť sebe­krás­něj­ší, vztah. Jsou zkrát­ka věci, kte­ré je lep­ší nevě­dět a není důle­ži­té znát všech­no, když toho dru­hé­ho milu­je­te, pro­to­že mu věří­te a on věří vám...
Ve fil­mu se dočká­te hoj­né­ho pou­ží­vá­ní sprostých výra­zů. Scénář si tak­též veli­ce dob­ře pora­dil s časo­vý­mi posu­ny, kte­ré jsou i v diva­del­ní hře. I přes poměr­ně jed­no­du­chou dějo­vou lin­ku (respek­ti­ve, neče­kej­te žád­ný vět­ší dějo­vý zvrat, než že A opus­tí B a zami­lu­je se do C) se jed­ná o dob­rý film s veli­ce dob­rý­mi herec­ký­mi výko­ny. Co se týče hud­by – soun­d­track je dost pove­de­ný a úvod­ní a záro­veň i závě­reč­ná pís­nič­ka je veli­ce dojem­ná a pod­le mě dob­ře vybra­ná. Sděluje něco o lás­ce na prv­ní pohled a o tom, že jsme všich­ni cizin­ci...