Nabarvené ptáče – Recenze – 90%

Filmu Nabarvené ptá­če, ať už si o něm mys­lí­te coko­li, nelze upřít jed­nu věc – že jde v rám­ci sou­čas­né čes­ké kine­ma­to­gra­fie o zce­la výji­meč­ný počin. Výjimečný tím, že jde o výsost­ně umě­lec­ký film svě­to­vé úrov­ně, jaké se u nás toči­ly napo­sle­dy v 60. letech, i že jde o prv­ní čes­ký sní­mek za pět­a­dva­cet let, jemuž se poda­ři­lo dostat do hlav­ní sou­tě­že na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Benátkách a způ­so­bit ve svě­tě roz­ruch, roz­bou­řit emo­ce a vyvo­lat čet­né dis­ku­ze (po benát­ské pre­mi­é­ře byl uve­den i na fes­ti­va­lu v Torontu, čeká ho pro­mí­tá­ní na řadě dal­ších pres­tiž­ních fes­ti­va­lů a ame­ric­ký časo­pis The Hollywood Reporterjej zařa­dil mezi dva­cet nej­lep­ších sním­ků letoš­ní pod­zim­ní fes­ti­va­lo­vé sezo­ny).

Režisér, sce­náris­ta a pro­du­cent Václav Marhoul (Mazaný Filip, Tobruk) strá­vil nad Nabarveným ptá­če­temjede­náct let, pokud do toho zapo­čí­tá­me veš­ke­ré pří­pra­vy, něko­li­ka­ná­sob­né pře­pi­so­vá­ní scé­ná­ře, usi­lo­vá­ní o zís­ká­ní práv na zfil­mo­vá­ní stej­no­jmen­né­ho romá­nu Jerzyho Kosińského, jenž poslou­žil Nabarvenému ptá­če­ti jako před­lo­ha, a samot­né neleh­ké natá­če­ní včet­ně post­pro­duk­ce. Výsledkem Marhoulova nesmír­ně osob­ní­ho, těž­ce vydře­né­ho a monu­men­tál­ní­ho pro­jek­tu je čer­no­bí­lé, nekom­pro­mis­ní, divác­ky nároč­né a téměř tři hodi­ny trva­jí­cí syro­vé dra­ma, v němž se mlu­ví sotva deset minut, a jenž tes­tu­je odol­nost pub­li­ka nejen svou dél­kou a for­mou, ale i nej­růz­něj­ší­mi kru­tý­mi výje­vy, pácha­ný­mi mimo jiné i na zví­řa­tech a na posta­vě malé­ho chlap­ce (s nímž je i pro jeho tmavší bar­vu ple­ti naklá­dá­no jako s titul­ním ptá­če­tem, jemuž hoch obar­ví kří­d­la a kte­ré je pro svou odliš­nost uklo­vá­no vlast­ním hej­nem k smr­ti).

O nási­lí ve fil­mu Nabarvené ptá­čese psa­lo a deba­to­va­lo mno­hem víc než o jakém­ko­li z jeho dal­ších atri­bu­tů a kva­lit, tak­že kvů­li údaj­né suro­vos­ti a odpor­nos­ti činů ve fil­mu pre­zen­to­va­ných jej mno­zí pře­dem zavrh­li, v čemž je ješ­tě pod­po­ři­ly zvěs­ti (čas­to umě­le zve­li­če­né a zavá­dě­jí­cí) o divá­cích, kte­ří při pro­jek­ci v Benátkách plni zne­chu­ce­ní před­čas­ně opus­ti­li sál. Věc se má tak, že Nabarvené ptá­če oprav­du je poměr­ně drs­ný film, tudíž může být pro útlo­cit­něj­ší jedin­ce vel­mi špat­ně stra­vi­tel­ný, ale roz­hod­ně není ani zda­le­ka tak násil­ný či krva­vý jako leckte­ré, tře­ba i něko­lik desí­tek let sta­ré váleč­né fil­my, akč­ní fil­my či horo­ry (při­čemž ty sou­čas­né jsou mnoh­dy ješ­tě pod­stat­ně bru­tál­něj­ší než ty sta­ré). Ty nej­dras­tič­těj­ší scé­ny se navíc ode­hrá­va­jí mimo záběr kame­ry, nikdy nejsou samo­ú­čel­né, neo­pá­jí se expli­cit­nos­tí a sna­ží se vyvo­lat spíš zne­po­ko­je­ní než šok.

K nási­lí se tu zkrát­ka při­stu­pu­je ješ­tě pře­kva­pi­vě decent­ně a s opa­tr­nou mír­nos­tí, čímž se Nabarvené ptá­čeliší od své kon­tro­verz­ní romá­no­vé před­lo­hy (jež mimo­cho­dem není auto­bi­o­gra­fic­ká, byť to o ní její autor tvr­dil), kte­rá se nao­pak v detail­ních popi­sech nej­růz­něj­ších suro­vos­tí a bru­ta­lit sadis­tic­ky vyží­vá, jako by šlo o něco fas­ci­nu­jí­cí­ho a děsi­vě vzru­šu­jí­cí­ho. Dalších odliš­nos­tí opro­ti před­lo­ze je více­ro – děj fil­mu je napří­klad zce­la line­ár­ní a ukot­ve­ný v pří­tom­né rea­li­tě, zatím­co kni­ha obsa­hu­je i čet­né vzpo­mín­ky či sno­vé pasá­že. Ve fil­mu byl vypuš­těn vnitř­ní mono­log hlav­ní­ho hrdi­ny, jehož pro­střed­nic­tvím v romá­nu popi­so­val své poci­ty a pre­zen­to­val své myš­len­ky a uva­žo­vá­ní. I pří­běh o zhru­ba dese­ti­le­tém chlap­ci, jenž na počát­ku čty­ři­cá­tých let minu­lé­ho sto­le­tí při­chá­zí o domov a vydá­vá se na ces­tu napříč východ­ní Evropou, se dočkal něko­li­ka drob­ných změn, jeho rea­li­za­ce se však od kniž­ní­ho zpra­co­vá­ní liší vel­mi výraz­ně.

Děj fil­mu je řazen do kapi­tol, oddě­le­ných od sebe výraz­ný­mi zatmí­vač­ka­mi, což napo­má­há ryt­mi­za­ci fil­mu, upo­mí­ná to na jeho kniž­ní před­lo­hu a záro­veň jde díky tomu sní­mek číst jako urči­tou parafrá­zi kří­žo­vé ces­ty (včet­ně toho, že si hrdi­na v posled­ní čtvr­ti­ně sním­ku lehá na kole­je a roz­pa­žu­je, což je zjev­ný odkaz na ukři­žo­vá­ní). V kaž­dé kapi­to­le při­chá­zí osa­mě­lý chla­pec do nové loka­ce a setká­vá se zde s nový­mi lid­mi (tudíž všech­ny čes­ké i zahra­nič­ní herec­ké hvězdy v obsa­ze­ní, jako jsou Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Barry Pepper, Udo Kier, ale tře­ba i Jitka Čvančarová nebo Pavel Kříž, jsou pří­tom­ny nanej­výš na pár minut). Pokaždé se setká­vá i s nový­mi for­ma­mi utr­pe­ní, nelid­ské agre­se a zla, kte­ré lidé pácha­jí na něm i na sobě navzá­jem kvů­li růz­ným stra­chům, před­sud­kům, úzkos­tem, chtí­či, zášti či nevě­do­mos­ti. V kaž­dé kapi­to­le se ale vysky­tu­je i někdo, kdo má s hrdi­nou sou­cit a poku­sí se mu pomoct (čímž je to nási­lí a zlo v lidech vyva­žo­vá­no). Některé scé­ny pak prů­běž­ně při­po­mí­na­jí, že na poza­dí chlap­co­va puto­vá­ní pro­bí­há dru­há svě­to­vá vál­ka, při­čemž u někte­rých z nich ani není osob­ně pří­to­men, leč i tak mají vliv na násled­né dění, kte­ré se ho poslé­ze již týká.

Film se při­tom zřej­mě sna­ží při­mět divá­ky k tomu, aby neby­li lhos­tej­ní k nási­lí na hlav­ním hrdi­no­vi (potaž­mo k nási­lí na dětech pácha­ném kde­ko­li ve svě­tě), leč schvál­ně tak činí pou­ze pro­střed­nic­tvím rea­lis­tic­kých vizu­ál­ních vje­mů, aniž by si pomá­hal dopro­vod­nou hud­bou (ta zní výhrad­ně jen teh­dy, když ji má na svě­do­mí pří­mo někte­rá z postav) nebo jiný­mi ber­lič­ka­mi. Záměrně se nesna­ží pro­bou­zet v divá­cích sil­né emo­ce a spíš se je pokou­ší kon­fron­to­vat s tvr­dou rea­li­tou, oproš­tě­nou od pato­su a jaké­ko­li mani­pu­la­tiv­ní sty­li­za­ce, a spo­lé­há na to, že to bude sta­čit – a je v tom poměr­ně úspěš­ný. Počítá se i s tím, že lec­kdo může při sle­do­vá­ní opa­ku­jí­cích se výje­vů vše­li­ja­ké­ho bití, muče­ní a týrá­ní po urči­té době otu­pět, což film tema­ti­zu­je prá­vě skr­ze hlav­ní­ho hrdi­nu. Ten je na počát­ku oby­čej­ným chlap­cem, kte­rý ale postup­ně při­chá­zí o život­ní jis­to­ty i hod­no­ty (od domo­va přes víru v Boha až po vlast­ní identi­tu) a s kaž­dou dal­ší zku­še­nos­tí se stá­vá rezig­no­va­něj­ším, apa­tič­těj­ším a navíc i bez­cit­něj­ším – při­čemž co se týče kru­tos­ti a nená­vis­ti, tak od své­ho oko­lí a svých tra­pi­te­lů leda­cos pochy­tí a poz­dě­ji sám vyu­ži­je.

Tato pro­mě­na hlav­ní­ho hrdi­ny je naštěs­tí jas­ně patr­ná i navzdo­ry herec­ké­mu výko­nu debu­tu­jí­cí­ho Petra Kotlára, jenž byl coby talen­to­va­ný nehe­rec patr­ně veden pře­de­vším ke zdů­raz­ně­ní oné otu­pě­los­ti a neteč­nos­ti, v důsled­ku čehož se v úvod­ních pasá­žích fil­mu tvá­ří v pod­sta­tě sko­ro stej­ně jako ke kon­ci (ako­rát v závě­ru je víc zamra­če­ný), tak­že jeho při­bý­va­jí­cí trau­ma­ta a vnitř­ní pocho­dy je nut­no spíš odtu­šit z kon­tex­tu a z jeho činů, neb z Kotlárova (dost mož­ná záměr­ně) od emo­cí odstři­že­né­ho výra­zo­vé­ho pro­je­vu je pří­liš vyčíst nelze. Jinak hrdi­no­vy moti­va­ce a zámě­ry jsou vět­ši­nou zře­tel­né a sro­zu­mi­tel­né i bez pří­tom­nos­ti vypra­věč­ské­ho komen­tá­ře, jenž by prav­dě­po­dob­ně půso­bil pří­liš doslov­ně.

Po tech­nic­ké strán­ce pak nezbý­vá než obdi­vo­vat pre­ciz­nost veš­ke­rých aspek­tů sním­ku, kte­rý uhra­ne zapr­vé nesku­teč­ně skvě­lou, boha­tou a dobo­vě rea­lis­tic­kou výpra­vou a zadru­hé vyni­ka­jí­cí a vizu­ál­ní­mi sym­bo­ly zapl­ně­nou kame­rou Vladimíra Smutného, jenž fil­mu doká­zal dodat krá­su a poe­tič­nost, aniž by při­tom jeho zábě­ry půso­bi­ly povzná­še­jí­cím, líbi­vým dojmem a zob­ra­zo­va­ný obsah jak­ko­li zleh­čo­va­ly. Pozoruhodná je řeč, jíž někte­ré posta­vy hovo­ří (tvůr­ci ji popi­su­jí jako mezi­slo­van­šti­nu), kte­rá byla zvo­le­na pro­to, aby si zle jed­na­jí­cí posta­vy ve fil­mu nikdo nemohl spo­jit s kon­krét­ním náro­dem (a hlav­ní hrdi­na jí rozu­mí, přes­to­že sám mlu­ví čes­ky).

Režii Václava Marhoula se dá vytknout nanej­výš občas­ná ztrá­ta tem­pa (film je vyprá­věn pozvol­ně, sem tam se ale vylo­že­ně na oka­mžik zasta­ví) a absen­ce vlast­ní­ho fil­mař­ské­ho ruko­pi­su, kdy film pře­de­vším odka­zu­je na sty­ly nej­růz­něj­ších slav­ných čes­kých i zahra­nič­ních fil­ma­řů, aniž by se stej­nou měrou pokou­šel mít vlast­ní tvář. Vzpomenout si lze při­nejmen­ším na Františka Vláčila (zejmé­na Markéta Lazarová), Karla Kachyňu (zejmé­na Práče a Kočár do Vídně) či Jana Němce (zejmé­na Démanty noci), jis­tou inspi­ra­ci je však mož­né postřeh­nout i ve vizu­ál­ním sty­lu Bély Tarra či Andreje Tarkovského (kte­ří ale tvo­ři­li duchov­ní, transcen­den­tál­ní fil­my, zatím­co Nabarvené ptá­če je nao­pak hod­ně fyzic­ké a mate­ri­ál­ní).

Nabarvené ptá­če má pověst fil­mu, kte­rý roz­dě­lu­je divá­ky, neb ne kaž­dé­mu sed­ne. Což je roz­hod­ně prav­da. Dále jde o sní­mek, jenž je vel­ko­le­pý, jak z hle­dis­ka for­my, tak z hle­dis­ka obsa­hu, pro­to­že jeho pří­běh zahr­nu­je obrov­ské množ­ství témat, moti­vů a postav, celou pale­tu lid­ských vlast­nos­tí a lid­ských typů. Je to film o hle­dá­ní domo­va a ale­spoň sla­bé­ho názna­ku nadě­je ve svě­tě plném špat­nos­tí a o sna­ze nepři­jít při tom hle­dá­ní o to, kým člo­věk je. Je to bílá vrá­na sou­čas­né čes­ké kine­ma­to­gra­fie, kte­rou může­te klid­ně cupo­vat i vele­bit, ale kaž­do­pád­ně se vypla­tí dát jí šan­ci (pokud jste odhod­lá­ni ji ustát), pro­to­že před­sta­vu­je v kon­tex­tu domá­cí tvor­by uni­kát, jaký tu dlou­ho nebyl a prav­dě­po­dob­ně zas dlou­ho nebu­de.