Nejlepší filmy roku 2020 podle Filmspot.cz

BeFunky collage

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Z hle­dis­ka kine­ma­to­gra­fie byl rok 2020 dost zvlášt­ní a plný nejis­to­ty. Kina byla v ČR kvů­li vlád­ním opat­ře­ním ote­vře­ná pou­ze o zhru­ba dva měsí­ce déle, než jak dlou­ho byla zavře­ná. Zároveň se u nás i ve svě­tě zru­ši­la celá řada fil­mo­vých fes­ti­va­lů, pří­pad­ně byla jejich nabíd­ka i návštěv­ní kapa­ci­ta znač­ně ome­ze­na. Spousta plá­no­va­ných novi­nek muse­la být bohu­žel posu­nu­ta na poz­dě­ji o mno­ho měsí­ců a někdy i o rok nebo dokon­ce na neu­r­či­to. Navzdory výraz­né­mu úbyt­ku fil­mů v kinech jich ale bylo letos k vidě­ní i tak rela­tiv­ně dost. Nestandardní situ­a­ce při­nu­ti­la kina pře­su­nout část své­ho pro­gra­mu k dis­po­zi­ci na inter­net, čímž se vytvo­ři­la pří­le­ži­tost pro divá­ky, jak prázd­né sály pod­po­řit. Značné příz­ně se v důsled­ku domá­cí­ho pro­mí­tá­ní těši­ly čet­né stre­a­mo­va­cí služ­by. Do onli­ne pro­sto­ru se vyda­ly i leckte­ré fes­ti­va­ly a něko­lik holly­wo­od­ských fil­mů, kte­ré pat­ři­ly k těm s nej­čas­tě­ji odklá­da­ný­mi datumy uve­de­ní, si své pre­mi­é­ry odby­ly též na síti. Nyní jsou však čes­ká kina stá­le zavře­ná a nezbý­vá než dou­fat, že toto ome­ze­ní co nejdří­ve zas pad­ne. 

Následující fil­my pova­žu­ji za to nej­lep­ší, co jsem z nově uve­de­ných fil­mů v roce 2020 viděl. Jako prv­ní zmi­ňu­ji zvlášť jeden film roku, po němž násle­du­je deset nej­lep­ších fil­mů ze stan­dard­ní dis­tri­buce, po nich nej­lep­ších pět fil­mů mimo stan­dard­ní dis­tri­buci (fes­ti­va­ly, VOD) a nako­nec ješ­tě pěti­ce toho nej­lep­ší­ho z čes­ké pro­duk­ce.

FILM ROKU

Colectiv (Rumunsko/Lucembursko, rež. Alexander Nanau) – Přesně míře­ná doku­men­tár­ní rána na solar, kte­rá je už po prv­ních dva­ce­ti minu­tách sto­krát hus­těj­ší a výživ­něj­ší než celá meta­no­lo­vá afé­ra. Co začí­ná jako totál­ní prů­ser jed­né rumun­ské nemoc­ni­ce, kon­čí v abso­lut­ní dez­i­lu­zi o tam­ním zdra­vot­nic­tví vůbec, pro­lezlém pro­střed­nic­tvím stát­ní­ho apa­rá­tu skrz na skrz korup­cí, pod­vo­dy a lha­ním. Geniálně rea­li­zo­va­ná observa­ce inves­ti­ga­tiv­ních novi­ná­řů, noří­cích se navzdo­ry ano­nym­ním výhruž­kám do záku­li­sí pohád­ky o tom, jak by soci­a­lis­tic­ké zdra­vot­nic­tví mělo léčit lidi, ale mís­to toho je zabí­jí. Na nála­dě to niko­mu nepři­dá, ale o to je důle­ži­těj­ší, že tako­vé­to věci vzni­ka­jí.

TOP 10 KINO

Tenet (USA/Velká Británie, rež. Christopher Nolan) – Fascinující, vizi­o­nář­ský a mis­trov­sky vyprá­vě­ný špi­o­náž­ní thriller o tak tro­chu jiném ces­to­vá­ní v čase, časo­vých para­do­xech a palin­dro­mech. Příběhově v pod­sta­tě bon­dov­ka o taj­ných agen­tech vysla­ných do boje pro­ti zákeř­né­mu padou­cho­vi, avšak oko­ře­ně­ná o sci-fi motiv opač­né­ho ply­nu­tí času. Mohli bys­te si mys­let, že něco tako­vé­ho nejde nato­čit, nicmé­ně Christopher Nolan to doká­zal s napros­tou sce­náris­tic­kou pre­ciz­nos­tí a fil­mař­skou bra­vu­rou. Největší a nej­sil­něj­ší kino­zá­ži­tek roku, nepo­dob­ný čemu­ko­li dal­ší­mu, vyža­du­jí­cí pozor­nost a sou­stře­dě­nost a pře­kra­ču­jí­cí hra­ni­ce běž­né fil­mo­vé nara­ce (Recenze).

Na nože (USA, rež. Rian Johnson) – Záhadná smrt slav­né­ho a boha­té­ho spi­so­va­te­le, spous­ta pří­buz­ných a tím pádem i spous­ta pode­zře­lých a k tomu své­ráz­ný sebe­i­ro­nic­ký detek­tiv. To je základ kla­sic­ky vysta­vě­né, nicmé­ně moder­ně poja­té, vyna­lé­za­vě vyprá­vě­né, chyt­ré a zábav­né detek­tiv­ky, kte­rá si sofis­ti­ko­va­ně a s leh­kos­tí pohrá­vá s pra­vi­dly žán­ru. K tomu skvě­lé herec­ké obsa­ze­ní, do posled­ní­ho pun­tí­ku pro­myš­le­ný děj plný zvra­tů a fan­tas­tic­ká hra s divác­kým oče­ká­vá­ním (Recenze).

Chlast (Dánsko, rež. Thomas Vinterberg) – Čtveřice stře­do­škol­ských uči­te­lů se roz­hod­ne ově­řit v pra­xi vědec­kou hypo­té­zu, pod­le níž by člo­věk žil mno­hem ote­vře­ně­ji, kre­a­tiv­ně­ji a sebe­vě­do­mě­ji, kdy­by si kon­stant­ně udr­žo­val hla­din­ku půl pro­mi­le alko­ho­lu v krvi. Cílem však není agi­ta­ce pro­ti alko­ho­lu, k němuž sní­mek při­stu­pu­je vel­mi věc­ně, nýbrž kri­tic­ký komediálně-dramatický por­trét spo­leč­nos­ti, v níž je alko­hol pří­to­men prak­tic­ky všu­de, tak­že se jeho kon­zu­ma­ce sta­la nor­mou. Výsledkem je nalé­ha­vá a ener­gic­ká osla­va živo­ta, kte­rá ale neza­po­mí­ná ani na utr­pe­ní a smu­tek. Vynikající sklou­be­ní umě­lec­kých ambic a divác­ké­ho fil­mu, dán­ská režij­ní i herec­ká prv­ní liga (Recenze).

Malé ženy (USA, rež. Greta Gerwig) – Inovativní, živel­ná a moder­ní adap­ta­ce slav­né kni­hy, pojed­ná­va­jí­cí o čtyřech sestrách, dospí­va­jí­cích během ame­ric­ké občan­ské vál­ky z dívek v ženy. Film se zabý­vá jak radost­mi a strast­mi dět­ství, tak nástra­ha­mi dospě­los­ti, a byť vypo­ví­dá pře­de­vším o spo­le­čen­ském kon­tex­tu teh­dej­ší doby, tak díky výraz­né eman­ci­pač­ní rovi­ně záro­veň půso­bí vel­mi sou­čas­ně a svě­že, k čemuž dopo­má­há i způ­sob, jaký je nato­čen (Recenze).

Corpus Christi (Polsko, rež. Jan Komasa) – Polské dra­ma o mla­dí­ko­vi z pas­ťá­ku, kte­rý nena­stou­pí do dohod­nu­té­ho zaměst­ná­ní v dře­vař­ství a mís­to toho se v neda­le­ké ves­ni­ci začne vydá­vat za kně­ze – a sta­ne se nadě­jí tam­ních oby­va­tel na vylé­če­ní boles­ti, kte­rá je po nedáv­né tragé­dii všech­ny sužu­je. Film o víře, Bohu a roze­rva­né komu­ni­tě, kte­rou svým oso­bi­tým pří­stu­pem stme­lí býva­lý tresta­nec a nar­ko­man, je nesmír­ně výraz­ným fyzic­kým i duchov­ním zážit­kem, jenž sto­jí na až démo­nic­kém výko­nu cha­risma­tic­ké­ho před­sta­vi­te­le hlav­ní role.

Naděje (Norsko/Švédsko, rež. Maria Sødahl) – V rea­lis­tic­ké a civil­ní sever­ské vzta­ho­vé stu­dii je mat­ce šes­ti dětí ke kon­ci adven­tu dia­gnos­ti­ko­vá­na rako­vi­na. Spolu s výraz­ně star­ším part­ne­rem se s oba­va­mi a se sla­bou nadě­jí upí­ná k rizi­ko­vé ope­ra­ci a pobí­há po dok­to­rech během vánoč­ní­ho a novo­roč­ní­ho obdo­bí, kte­ré jinak bývá časem svá­teč­ní­ho vese­lí. Snímek ale netla­čí na pilu, pra­cu­je s doko­na­le věro­hod­ný­mi posta­va­mi a díky skvě­lé­mu scé­ná­ři a vyni­ka­jí­cím her­cům doká­že nabíd­nout emo­ci­o­nál­ně sil­né oka­mži­ky jak ve vypja­těj­ších, tak ve zti­še­něj­ších momen­tech. Pocity chmur a depre­sí jsou navíc kom­pen­zo­vá­ny chví­le­mi rados­ti a štěs­tí, pozi­tiv­ní­mi udá­lost­mi v živo­tě i opě­tov­ným stme­le­ním dáv­no odci­ze­ných hlav­ních hrdi­nů, jejichž lás­ka neče­ka­ně nabe­re dru­hý dech.

Pro Samu (Velká Británie, rež. Waad Al-Khateab, Edward Watts) – Působivá a výraz­ně auten­tic­ká doku­men­tár­ní zpo­věď, nato­če­ná syr­skou repor­tér­kou ve měs­tě Aleppo v době, kdy zemí zmí­ta­la občan­ská vál­ka. Ta v něm pro­po­ji­la repor­táž­ní zábě­ry poří­ze­né během nále­tů a pou­lič­ních nepo­ko­jů s osob­ní­mi obra­zo­vý­mi mate­ri­á­ly a s video-deníčkem nato­če­ným pro její dce­ru Samu, naro­ze­nou v roce 2016, kdy boje v Aleppu vrcho­li­ly (Recenze).

Palm Springs (USA, rež. Max Barbakow) – Komedie roku, zalo­že­ná na časo­vé smyč­ce, v níž nechtě­ně uvíz­ne dvo­ji­ce sva­teb­ních hos­tů. K popu­lár­ní­mu sché­ma­tu o posta­vách uvěz­ně­ných v jed­nom neu­stá­le se opa­ku­jí­cím dni však při­stu­pu­je s výraz­nou por­cí nápa­di­tos­ti a oso­bi­tos­ti, díky čemuž je kome­dií chytrou, poho­do­vou a roman­tic­kou, tro­chu drs­nou, s troš­kou sci-fi a špe­tič­kou nihi­lis­mu (Recenze).

Neviditelný (USA, rež. Leigh Whannell) – Film sta­ví­cí na prá­ci s dus­ným napě­tím, sou­stav­nou nejis­to­tou a momen­tem pře­kva­pe­ní, jenž kla­sic­ký pří­běh o věd­ci, jenž obje­ví návod na nevi­di­tel­nost, pře­ta­vil do horo­ro­vé­ho psy­cho­lo­gic­ké­ho dra­ma­tu o ženě prcha­jí­cí před svým mani­pu­la­tiv­ním a násil­nic­kým man­že­lem. Pevnou rukou reží­ro­va­ná a pře­kva­pi­vý­mi zvra­ty pře­ky­pu­jí­cí žánro­vá hra tudíž pou­ží­vá motiv nevi­di­tel­nos­ti i jako meta­fo­ru skry­té­ho tyran­ské­ho a toxic­ké­ho cho­vá­ní, jemuž se jeho obě­ti čas­to nedo­ká­ží efek­tiv­ně brá­nit (Recenze).

1917 (USA/Velká Británie, rež. Sam Mendes) – Válečné dra­ma o ces­tě dvou vojá­ků za záchra­nou jed­not­ky míří­cí do pas­ti nepří­te­le před­sta­vu­je vizu­ál­ní poži­tek pod­po­ře­ný zpří­to­m­ňo­vá­ním času a pro­sto­ru. Díky doved­ně skry­tým stři­hům totiž sní­mek vypa­dá, jako by byl nato­če­ný v mimo­řád­ně dlou­hých zábě­rech. Film tak vyni­ká dechbe­rou­cí tech­nic­kou rea­li­za­cí, opoj­nou kame­rou a neza­po­me­nu­tel­ný­mi sek­ven­ce­mi z pro­chá­ze­ní skrz roz­sáh­lé záko­py a bitev­ní pole (Recenze).

TOP 5 MIMO KINO

David Attenborough: Život na naší pla­ne­tě (Velká Británie, rež. Alastair Fothergill, Jonathan Hughes, Keith Scholey) – David Attenborough vyprá­ví o svém živo­tě a na poza­dí změn, k nimž došlo na Zemi v posled­ních dese­ti­le­tích, při­chá­zí s pře­hled­ným a jas­ně sro­zu­mi­tel­ným ape­lem na eko­lo­gic­ké téma. Snímek tak slou­ží nejen jako per­fekt­ní reka­pi­tu­la­ce kari­é­ry toho­to slav­né­ho doku­men­ta­ris­ty, ale záro­veň i jako důle­ži­té posel­ství o sta­vu život­ní­ho pro­stře­dí, v němž se ovšem namís­to hle­dá­ní viní­ků před­sta­vu­jí kon­struk­tiv­ní návrhy a vize.

Hlídka (Bulharsko/Srbsko, rež. Stephan Ventsislavov) – Komediálně ladě­né dra­ma o noč­ní šichtě něko­li­ka poli­cej­ních hlí­dek v bul­har­ském hlav­ním měs­tě. Žánrově boha­tá směs pro­ple­te­ných his­to­rek, kte­ré jsou napůl mra­zi­vé a tra­gic­ké a napůl legrač­ní až anekdo­tic­ké, skvě­le obsto­jí jako náhled do panop­ti­ka roz­lič­ných posta­vi­ček i jako sociálně-politická spo­le­čen­ská kri­ti­ka.

Moje uči­tel­ka cho­bot­ni­ce (Jihoafrická repub­li­ka, rež. Pippa Ehrlich, James Reed) – Křehký a zce­la uni­kát­ní doku­ment o nena­dá­lém přá­tel­ství zvě­da­vé­ho hla­vo­nož­ce a pra­cov­ně vyho­ře­lé­ho fil­ma­ře, jenž s ním při kaž­do­den­ním potá­pě­ní strá­vil vět­ši­nu jeho živo­ta. Originální, emo­tiv­ní a mís­ty i napí­na­vé pro­po­je­ní svě­ta lidí se svě­tem zví­řat, nachá­ze­jí­cí sjed­no­cu­jí­cí para­le­ly v živo­tech obou pro­ta­go­nis­tů a nenu­ce­ně vybí­ze­jí­cí k poro­zu­mě­ní pří­ro­dě ze zce­la jiné­ho úhlu pohle­du.

První krá­va (USA, rež. Kelly Reichardt) – Kulinářský anti-western o dvou mužích, kte­ří si v dobách osidlo­vá­ní ame­ric­ké­ho zápa­du začnou vydě­lá­vat pro­de­jem sma­že­ných kob­lih. Skvěle reží­ro­va­ná jem­ná poe­tic­ká bala­da o přá­tel­ství, kra­de­ní mlé­ka a těž­kém živo­tu v kruš­ných pod­mín­kách.

Chicagský tri­bunál (USA, rež. Aaron Sorkin) – V něčem sta­ro­mil­ské a kon­venč­ní, avšak záro­veň ele­gant­ní a živel­né dra­ma o věhlas­ném soud­ním pro­ce­su z roku 1968 s orga­ni­zá­to­ry poli­tic­ké­ho pro­tes­tu, jenž nechtě­ně pře­ros­tl v hro­mad­nou potyč­ku s poli­cis­ty. K tomu vyni­ka­jí­cí her­ci, nápa­di­té režij­ní a sce­náris­tic­ké postu­py a sym­pa­tic­ký nad­hled v kom­bi­na­ci s důle­ži­tý­mi téma­ty. Na Sorkinův stan­dard jde o film z hle­dis­ka kaden­ce dia­lo­gů dokon­ce až pře­kva­pi­vě umír­ně­ný, ovšem aniž by při­tom ztrá­cel na tem­pu a schop­nos­ti vtáh­nout do děje.

TOP 5 ČESKÉ

Šarlatán (rež. Agnieszka Holland) – Drama o znal­ci bylin a lid­ské moči Janu Mikoláškovi, jenž půso­bil od 30. do 50. let minu­lé­ho sto­le­tí jako léči­tel a poz­dě­ji byl ve vykon­stru­o­va­ném pro­ce­su odsou­zen komu­nis­ty, je řeme­sl­ně pre­ciz­ním, chytře vysta­vě­ným a pocti­vě nato­če­ným fil­mem o boji pro­ti bez­mo­ci a o síle osob­nos­ti sužo­va­né vnitř­ní­mi démo­ny, kte­rý svě­do­mi­tě napl­ňu­je kva­li­ta­tiv­ní para­me­t­ry sou­čas­né evrop­ské fes­ti­va­lo­vé pro­duk­ce. Léčení davů i režim­ních pro­mi­nen­tů, homose­xu­ál­ní roman­ce i násled­né sou­dy v čele s roz­po­ru­pl­ným hlav­ním hrdi­nou, fan­tas­tic­ky ztvár­ně­ném otcovsko-synovskou dvo­ji­cí Ivan Trojan a Josef Trojan, drží navzdo­ry sko­ko­vé struk­tu­ře plné fla­shbac­ků pohro­ma­dě díky pře­hled­né­mu vyprá­vě­ní a prá­ci s kame­rou a se svět­lem.  Film vyvá­že­ně kom­bi­nu­je his­to­ric­kou sku­teč­nost s fik­cí, své­mu hrdi­no­vi ve zdra­vé míře lehce fan­dí, avšak záro­veň si od něj udr­žu­je odstup, a neří­ká vše doslo­va, ale ani nene­chá­vá divá­ka zby­teč­ně tápat (Recenze).

Princezna zakle­tá v čase (rež. Petr Kubík) – Jedna z nej­lep­ších pore­vo­luč­ních čes­kých pohá­dek, v níž je hlav­ní hrdin­kou prin­cez­na, kte­rá se musí namís­to chrabrých prin­ců spo­leh­nout pře­de­vším sama na sebe. A to zrov­na při sna­ze zlo­mit pro­kle­tí časo­vé smyč­ky, nutí­cí ji pro­ží­vat den svých osm­náctých naro­ze­nin (vrcho­lí­cí zká­zou celé­ho krá­lov­ství) neu­stá­le doko­la. V zákla­du jde o pohád­ku tra­dič­ně čes­kou, v řadě moti­vů a žán­ro­vých sché­mat se však sní­mek podo­bá spí­še sou­čas­né zahra­nič­ní fan­ta­sy tvor­bě. Po pře­hlíd­ce fád­ních a omše­lých pohá­dek posled­ních let, trpí­cích nezá­bav­ným dějem, neži­vot­ný­mi posta­va­mi a nesoudrž­ným fikč­ním svě­tem, jde o vel­mi pří­jem­nou a víta­nou změ­nu, kte­rá je jejich pra­vým opa­kem.

Alchymická pec (rež. Adam Ol‘ha, Jan Daňhel) – Dokument o živo­tě, tvor­bě, umě­lec­kých vizích a vnitř­ním svě­tě fil­ma­ře Jana Švankmajera, s nímž tvůr­ci fil­mu strá­vi­li tři roky. Jejich sní­mek však sil­ně vybo­ču­je z řady stan­dard­ních oslav­ných živo­to­pis­ných medai­lon­ků zná­mých uměl­ců a osob­nos­tí – nao­pak jde o for­mál­ně vyna­lé­za­vou a myš­len­ko­vě nevšed­ní doku­men­tár­ní mozai­ku, záměr­ně sty­li­zo­va­nou tak, aby odrá­že­la poe­ti­ku, moti­vy a vypra­věč­ské i sty­lis­tic­ké postu­py Švankmajerova díla.

Vlci na hra­ni­cích (rež. Martin Páv) – Názorově vyrov­na­ný, nestran­ný a dis­kuz­ně pod­nět­ný doku­ment se zao­bí­rá osla­vo­va­ným návra­tem vlků do čes­kých pohra­nič­ních oblas­tí, jenž se však stal trnem v očích řady cho­va­te­lů a far­má­řů, jimž ten­to stá­tem chrá­ně­ný pre­dá­tor likvi­du­je bez­bran­nou zvěř. Ochránci pří­ro­dy a pří­z­niv­ci míru­mi­lov­ných řeše­ní se tak dostá­va­jí do kon­flik­tu s poško­ze­ný­mi jedin­ci, vola­jí­cí­mi po změ­ně legisla­ti­vy a kom­pen­za­cích za vlčí obě­ti. Zaznívají při­tom pád­né argu­men­ty z obou stran, od lidí, kte­ří k tomu oprav­du mají co říct, a film jako tako­vý tím krom nasto­le­ní řady otá­zek na cit­li­vé téma záro­veň řek­ne mno­hé i o růz­no­ro­do­sti lid­ských povah.

Králové videa (rež. Lukáš Bulava) – Divácky vděč­ný doku­ment o feno­mé­nu čes­kých rych­lo­da­bin­gů video­ka­zet na pře­lo­mu 80. a 90. let z pohle­du teh­dej­ších video pirá­tů, dabé­rů a dis­tri­bu­to­rů. Film půso­bí jako ze srd­ce udě­la­ný fanouš­kov­ský pro­jekt lidí, kte­ří na ile­gál­ně kopí­ro­va­ných video­ka­ze­tách dove­ze­ných ze zápa­du zřej­mě vyrůs­ta­li, což se s kva­li­tou teh­dej­ších ama­tér­ských jed­no­hlas­ných domá­cích dabin­gů sym­pa­tic­ky dopl­ňu­je. I z toho důvo­du síla sním­ku netkví v pře­dá­ní jak­ko­li zásad­ních infor­ma­cí, ale pře­de­vším v poba­ve­ní divá­ků pro­střed­nic­tvím nos­tal­gic­ké­ho vzpo­mí­ná­ní pamět­ní­ků na bizar­ní his­tor­ky ze záku­li­sí a čet­ných uká­zek z domá­cích archi­vů něko­li­ka nad­šen­ců.

Mnohokrát Vám děku­ji za pod­po­ru a čte­nost a pře­ji úspěš­ný, radost­ný a ve zdra­ví a poho­dě pro­ži­tý nový rok, kte­rý už snad bude nor­mál­něj­ší než ten loň­ský.