Kingsman: Zlatý kruh | Kingsman: The Golden Circle [65%]

První Kingsman byli doce­la pří­jem­ným pře­kva­pe­ním. Osobitá komik­so­vá adap­ta­ce, kte­rá se nebra­la tak úpl­ně váž­ně a poskyt­la lep­ší bod­nov­ku ze sta­ré ško­ly, jak v posled­ních letech samot­ný James Bond a vůbec byla napě­cho­va­nou akč­ně spi­o­náž­ní jízdou, kte­ré nechy­běl styl, humor a pře­hr­šel pře­pá­le­né akce. O památ­né scé­ny tak­též neby­la nou­ze, asi málo­kdo by zapo­mněl na fan­tas­tic­kou scé­nu v kos­te­le, kte­rá pořád pat­ří k tomu nej­lep­ší­mu co se za posled­ních deset let v kině v rám­ci žán­ru obje­vi­lo. A na těch­to zákla­dech hod­lá sta­vět pří­mé pokra­čo­vá­ní Kingsman: Zlatý kruh, kte­ré hrdi­ny posta­ví pro­ti nové­mu nepří­te­li, se kte­rým budou potře­bo­vat pomoc od svých ame­ric­kých kole­gů z palír­ny Statesman... 

Eggsy (Taron Egerton) se poma­lu zabydlu­je do role agen­ta Galahada, když se jej jed­no­ho veče­ra během návra­tu domů poku­sí zavraž­dit jeden z jeho býva­lých soků, neú­spěš­ný kan­di­dát na Kingsmana Charlie (Edward Holcroft). Eggsymu se sice poda­ří vyváz­nout z nastra­že­né léč­ky, nicmé­ně toho veče­ra se dává do pohy­bu koloběh udá­los­tí, díky kte­rým skon­čí taj­ná služ­ba Kingsman na kole­nou a na útě­ku. Jediným výcho­dis­kem je pro ně kon­tak­to­vat a požá­dat o pomoc jejich kdy­si spří­te­le­nou agen­tu­ru Statesman v Kentucky. Tam na ně ale čeká pře­kva­pe­ní...  

Na dvoj­ku téhle par­tič­ky jsem se těšil a to doce­la dost. Jako fanou­šek před­lo­hy i prv­ní­ho dílu jsem si nemohl sty­lo­vý nášup s ame­ric­kou poboč­kou taj­né špi­ón­ské orga­ni­za­ce nechat ujít. Bohužel to hlav­ní, co se po pro­jek­ci dere na mysl jsou pře­de­vším roz­pa­ky. Elitní brit­ští agen­ti v dru­hé šta­ci totiž jako­by se hle­da­li a v rám­ci těch více jak dvou hodin v kině ne a ne se najít. Zrcadlí se to i v samot­né režii Matthewa Vaughna, kte­ré­mu se tenhle nášup pod­le kal­sic­ké šab­lo­ny - vět­ší, akč­něj­ší a tem­něj­ší, sype pod ruka­ma.  

Už od prv­ních minut totiž Zlatý kruh šla­pe takří­ka­jíc do plných a nechce zůstat být divá­ko­vi coko­liv dlu­žen. Jenže ote­ví­rat jed­nou vel­kou pře­hna­ně digi­tál­ní honič­kou, kde i her­ci jsou v mno­ha zábě­rech nahra­zo­vá­ni svý­mi digi­tál­ní­mi pro­tějš­ky se uká­za­lo jako ne úpl­ně chyt­rý nápad. Zvláště když kva­li­ta tri­ků naní úpl­ně špič­ko­vá. A od toho momen­tu se to už s dvoj­kou Kingsmanů jen táh­ne, byť naštěs­tí žád­ná z vel­ko­le­pě digi­tál­ních akč­ních sek­ven­cí nepů­so­bí až tak vizu­ál­ně laci­ně jako prá­vě úvod­ní sek­ven­ce. Nejsou to však jen digi­tál­ní tri­ky na pochyb­né úrov­ni kte­rý­mi dvoj­ka půso­bí roz­pa­či­tě. Samotný scé­nář jako­by vymě­nil jis­tou ele­gan­ci a nos­tal­gic­ký šarm doby minu­lé za prvo­plá­no­vé mko­men­ty, kte­ré díky tomu zkrát­ka nevy­zní­va­jí ani zda­le­ka tak dob­ře. Připočtěte si k tomu fakt, že návrat Harryho Harta (Colin Firth) je sice pozi­ti­vem, nicmé­ně jeho posta­va je v rukou tvůr­ců ve výsled­ku trans­for­mo­vá­na z cit­li­vé­ho švi­há­ka a špič­ko­vé­ho agen­ta v mumla­jí­cí obtíž pro hlav­ní par­tu, kte­rá nena­chá­zí vykou­pe­ní ani v závě­reč­né kon­fron­ta­ci. K tomu absen­tu­jí­cí výraz­ný zápo­rák - kom­bo Julianne Moore a Edward Holcroft jed­no­du­še moc nefun­gu­je a nepů­so­bí ani zda­le­ka tak démo­nic­ky a cool, jak se vám to sna­ží Vaugnh a spol pro­dat.    

Jediným výraz­ným pozi­ti­vem tak na fil­mu zůstá­vá Taron Egerton, kte­rý si roli uží­vá jako posled­ně a byť mu scé­nář mís­ty pod­kop­ne nohy, pořád mu nemá­te pro­blém fan­dit. Stejně tak je na tom i Mark Strong, kte­rý zaslou­že­ně dostá­vá více pro­sto­ru. Velkou část pub­li­ka si pak také zís­ká agent Whiskey v podá­ní sym­paťá­ka Pedra Pascala, kte­rý svo­jí pře­pá­le­nos­tí a absur­di­tou do svě­ta Kingsman zapa­dl napros­to nesku­teč­ným způ­so­bem. To by se ostat­ně dalo říci i o ostat­ních dílí­čích rolích pro zby­lé figur­ky z ame­ric­ké poboč­ky Statesman, kde jak Jeff Bridges tak Channing Tatum fun­gu­jí na výbor­nou. Druhý jme­no­va­ný se pak v závě­ru fil­mu posta­rá o tak přes­ně míře­ný vizu­ál­ní gag, že vás to dosta­ne do kolen. 

A to je ostat­ně hlav­ní pro­blém Kingsman: Zlatý kruh. Byť je totiž výsle­dek roz­pa­či­tý a tako­vý ani zda­le­ka ne tak dob­rý a nápa­di­tý jako prv­ně, skrý­vá se v prů­bě­hu těch 140 minut hned něko­lik momen­tů, kte­ré bych se nebál ozna­čit za smr­tí­cí. Už si ani nepa­ma­tu­ju, kdy napo­sled v kině zavlá­dl v sále takhle jed­no­hlas­ný a výraz­ný smích (scé­na s resor­tem pro důchod­ce je přes­ně míře­né a doko­na­lé kome­di­ál­ní zla­to). Zkrátka něko­lik podob­ně pre­ciz­ních (a ne-li i lep­ších) momen­tů jako tahle par­ta před­ved­la popr­vé, kte­ré jsou ovšem roz­puš­tě­né v nevy­rov­na­né dvou a půl hodin­ce, kte­rá jako by tápa­la čím vlast­ně chce být. Bavit se bude­te, o tom žád­ná, nicmé­ně úro­veň, grá­cii a nos­tal­gii jako posled­ně v tom ten­to­krát zase tolik nehle­dej­te. Tohle je totiž spí­še nášup, kte­rý se sna­ží být vět­ší, akč­něj­ší a výbuš­něj­ší, a ve výsled­ku je prázd­něj­ší, méně vybrou­še­ný a laci­něj­ší. 

Kingsman: Zlatý kruh i přes své nedu­hy ale má co nabíd­nout a roz­hod­ně bych nad touhle znač­kou nechtěl zaví­rat hla­di­nu. Byť totiž ani zda­le­ka nedo­sa­hu­je kva­lit prv­ní­ho dílu, pořád se jed­ná o rela­tiv­ně sluš­nou podí­va­nou, kte­rá na ty dvě a půl hodi­ny v kině zaba­ví a zvlá­dá si i tro­chu rýp­nout do sou­čas­né poli­tic­ké situ­a­ce. Jestli vám sto­jí dvě hodi­ny digi­tál­ní akce, pár laci­ných frků, scé­náris­tic­ké tápá­ní a něko­lik per­fekt­ních kome­di­ál­ních momen­tů za návště­vu kina, to už nechám na vás.