Šílenec Tarantino po 3 letech, kdy byl zalezlý v útrobách Hollywoodu a pečlivě tam připravoval svoje veledílo, nyní přivádí na kolbiště světové filmografie další ze svých vypiplaných děl. Tentokrát však zabrousil do řeky nepoznané a to westernu. Příběhů z divokého západu bylo zpracováno již stovky, ale jak už Tarantino má ve zvyku, změnil žánr, resp. přizpůsobil si ho podle svých požadavků. Velký Quentin si vzal na paškál kontroverzní téma, jakým otroctví černochů v USA nepochybně je, a ztvárnil ho podle sebe – divně. Je paradoxní, že ačkoliv někteří režiséři tvoří divné filmy, jsou zavrhování, ne tak Tarantino, ten vkládá do svých filmů praštěnost s takovou grácií, že ho milují jak diváci, tak kritikové. Nejinak tomu je v Nespoutaném Djangovi.
„I count 6 shots nigga“. „I count 2 guns nigga“.
Tarantino má skvělý čuch na dobrý příběh a nelze se divit, že si pro svůj westernový debut vybral právě příběh osvobozeného otroka Djanga (Jamie Foxx), který hledá za pomoci dr. Schultze (Christoph Waltz) svou “ztracenou” ženu. Pro ústřední dvojici je hlavním záporákem největší otrokář na jihu Calvin Candy, kterého můžeme vidět v podobě Leonarda DiCapria. Ten dostává rok od roku důležitější a hlavně viditelnější role a zjevně mu to prospívá, protože hraje skvěle. Candyův hlavní dialogový souputník – bývalý zubař a současný lovec lidí doktor Schultz je zde bravůrně ztvárněný Christophem Waltzem, který svoji schopnosti už naznačil v Hanebných Panchartech, ale až tady se mu dostalo náležitého prostoru, což se nakonec ukázalo v ocenění v podobě oskarové sošky. Proč nemluvím spíše o hlavní postavě Djangovi? Zkrátka protože je mlčenlivý a většinu času se o chod konverzací stará dvojka Candy – Schultz, ale i tak jsou rozhovory odměřeného Djanga s podivínem Schultzem hlavní šťávou první části filmu.
Dialogy jsou něco, v čem je Tarantino naprosto specifický, ukázal to už ve svém prvním filmu (Reservoir dogs), kdy postavil geniální příběh 2 hodinového bijáku v jedné místnosti (říkal tu někdo Občan Kane?). V Nespoutaném Djangovi budete milovat jakoukoliv promluvu postav, nejenom, že se osoby navzájem “stírají” a hláškují o stošest, ale hlavně to všechno dává smysl a zapadá do příběhu. Ale zkrátka vtip a nadhled je to, s čím musíte do tohohle filmu jít, protože Nespoutaného Djanga nelze brát doslova. Je to pouze film, který se tváří drsně, ale v jádře je to jen další Tarantinova hříčka, hříčka přesně taková, kterou budete milovat.
Navíc tím, že Tarantino upustil od dalších ze svých specifik – megakrváckých scén, se tenhle snímek stává ještě více otevřený “netarantinovskému” publiku, což ve výsledku je jen a jen ku prospěchu věci. Dostáváme tedy spaghetti western postavený na brilantně odvyprávěném příběhu, který neztratí ani na minutu tempo, a vy se doslova těšíte na každé slovo vypadnuvší z jednotlivých postav. Navíc jen Tarantino si v dnešní době dovolí posadit 4 postavy ke stolu a nechat je přes půl hodiny pouze “tlachat”, ale světe div se… Vy si užíváte každou (nejen) tohoto minutu rozhovoru. Nelze snad něco vytknout takovému filmu jako je Nespoutaný Django – skvělý příběh, výtečné postavy, výborné herecké výkony, oslňující dialogy, super hudba, Tarantino (!!)… Ovšem když se na to podíváme jako na celek, není to film, který by měl měnit dějiny a být zapsán v učebnicích filmografie, zkrátka “jen” Nespoutaný Django vítězí na poli pro sebe určeném a nestává se další ikonou, jakou nepochybně je třeba Pulp fiction nebo Kill Bill.
