Oldřich Kaiser: Masaryk byl srdcař, Beneš spíš úředník

Představitel pre­zi­den­ta Edvarda Beneše s úsmě­vem tvr­dí, že je úpl­ně jed­no, zda hra­je­te sku­teč­nou his­to­ric­kou posta­vu a nebo smyš­le­nou figu­ru, přes­to se poku­sí pood­krýt, jak k vytvo­ře­ní pre­zi­dent­ské role při­stu­po­val.

„Viděl jsem něja­ká videa a zázna­my, kte­ré se s Edvardem Benešem zacho­va­ly ale ne, že bych ho kopí­ro­val úpl­ně, pro­to­že on tře­ba měl tako­vý výše posa­ze­ný hlas, někdo by řekl meči­vý hlá­sek a kdy­bych se sna­žil toho dosáh­nout, tak to by byla kari­ka­tu­ra, a to jsme s panem reži­sé­rem nechtě­li.“

Podobně jako u Karla Rodena jako Masaryka je i vaše fyzic­ká podob­nost se sku­teč­nou posta­vou až neu­vě­ři­tel­ná. Jak nároč­né to pro vás bylo pod ruka­ma mas­ké­rů?

„Tady tohle (uka­zu­je Kaiser na hla­vu) to mi celé oho­li­li, tady všu­de jsem měl pleš. Měl jsem také čoč­ky, pro­to­že Edvard Beneš měl pod­le čer­no­bí­lých fotek pře­ce jen tmavší oči. Ty čoč­ky to bylo utr­pe­ní, já pře­ce jen nosím radě­ji brý­le. A s Benešem jsem pak žil vlast­ně doce­la dlou­ho po natá­če­ní, než jsem se z tý role dostal, přes­ně tak dlou­ho, než mi narost­ly vla­sy.“

Role pre­zi­den­ta Beneše byla v růz­ných dobách inter­pre­to­vá­na růz­ně, mož­ná i zkres­le­ně. Jaký pohled na něj nabí­zí ten­to film?

„Ona se sko­ro kaž­dá his­to­rie ohý­bá, tak jak vlád­ní čini­te­lé potře­bu­jí. A co nabí­zí ten­to film? To, co je dostup­né. Řada věcí se nedo­cho­va­la a taky se přes­ně neví, co si říka­li lidé mezi čtyř­ma oči­ma, čas­to jsou to spíš jen tako­vé doha­dy. On to měl roze­hra­né na více šacho­vých par­ti­ích, hrál tako­vou simul­tán­ku, až se sám lec­kde do toho zamo­tal. Ale já bych to posou­ze­ní spíš nechal na his­to­ri­ky.“

Vztah Beneše a Jana Masaryka byl plný pro­ti­kla­dů. Chápe ho tak i ten­to film?

„Jejich vztah byl plný pro­ti­kla­dů hlav­ně pro­to, že Jan Masaryk byl srd­cař na roz­díl od Edvarda Beneše, kte­rý byl spíš úřed­nic­ký typ, suchý prag­ma­tik. A teď se asi zeptá­te, jest­li jsme se měli brá­nit nebo nemě­li brá­nit? Nevím. Podle toho, co jsem o něm četl, měl to roz­hod­nu­tí těž­ké, prav­da, jsme malin­ká zemič­ka, tako­vý prd, tak­že něja­ké spo­jen­ce vždyc­ky mít musí­me. Ale já mys­lím, že teh­dy to zane­dba­la celá Evropa, stej­ně jako to celá Evropa zane­dbá­vá teď!“

Byla někte­rá situ­a­ce, kte­rou film zob­ra­zu­je pro vás nová nebo pře­kva­pi­vá?

„Určitě, tře­ba to, co se týká Beneše, když vlast­ně za zády vlá­dy nabí­zel Hitlerovi Sudety dou­fa­jí­ce, že toho vše­ho nechá a spo­ko­jí se s tím, což se nespo­ko­jil. Beneš si mož­ná mys­lel, že něco ovliv­ní, ale pře­ce jen, vel­ké moc­nos­ti jsou vel­ké moc­nos­ti. A pak také to, jaký byl Jan Masaryk skvě­lej člo­věk.“

Události kolem Mnichova jsou posled­ní dobou čas­tou výzvou pro his­to­ri­ky i uměl­ce. Proč se pod­le vás k tomu téma­tu stá­le vra­cí­me?

„Protože nás to pořád stra­ší a pořád se s tím neu­mí­me srov­nat, pořád to omí­lá­me, pořád o tom mlu­ví­me, ale jest­li se pou­čí­me, to tepr­ve uvi­dí­me.