Jako by nestačilo, že se Chrys (Dafne Keen) musí vyrovnat se smrtí svého otce, ještě je okolnostmi donucena přestěhovat se za svým bratrancem Relem (Sky Yang). Na jednu teenagerku je toho až dost, a tak není divu, že ji okolí považuje za problematickou. V nové škole se sice snaží zapadnout, ale střetu s nerozlučnou dvojkou zákeřných pitomců (Jhaleil Swaby a Mika Amonsen) a patřičně namyšlenou královnou třídy Grace (Ali Skovbye) se stejně nevyhne. Spřízněnou duši tak nachází aspoň ve spolužačce Ellie (Sophie Nélisse). Situace se ještě zhorší, když dostane Chrys školní skříňku po basketbalové hvězdě, která zemřela za záhadných okolností. Uvnitř najde píšťalu, která po zapískání způsobí, že šest teenagerů bude čelit něčemu nepředstavitelnému: stanou tváří v tvář své smrti a uvidí, jak umřou. A příjemná podívaná to rozhodně nebude! Rituální předměty starých Aztéků totiž byly předzvěstí mimořádně krvavého konce…
Po svém debutu Hvozd byl Corin Hardy zvolen jako režisér filmu Sestra, spin-offu úspěšné franšízy V zajetí démonů. Vlastní film o Valakovi ve své době (2018) dokázal překonat tržby všech předchozích V zajetí démonů filmů (rekord držel až do loňského roku a uvedení V zajetí démonů 4) a Hardymu zdánlivě otevřel dveře do Hollywoodu. Jeho plánovaná adaptace komiksu Vrána s Jasonem Momoou ovšem ztroskotala; po Sestře se tak doposud jako režisér podílel jen na několika epizodách seriálu Gangs of London. Nyní ovšem došlo k uvedení jeho 3. celovečerního filmu s názvem Ozvěna. I do třetice zůstává Hardy věrný hororovému žánru, v hlavní roli se poté objevuje Dafne Keen, které kariéru nastartovala role Laury v Loganovi. Jak se nicméně výsledný Hardyho nový film povedl?
Scénář Owena Egertona může snadno evokovat Nezvratný osud. V centru dění je aztécká píšťala smrti, kdy zapískání na ní funguje jako přivolání smrti. Při narození se každý člověk rodí se smrtí, která ho po celý život honí; pokud ovšem někdo zazvoní na onu píšťalu, smrt uživatele píšťaly a všechny ostatní, kteří zapískání uslyší, konfrontuje se smrtí mnohem rychleji. Nezáleží tak na tom, že má člověk umřít ve věku 75 let; po zapískání může klidně zemřít už v sedmnácti (pokud někdo má ve věku 50 let zemřít na rakovinu slinivky, klidně na ní může po zapískání na píšťalu zemřít hned druhý den v mnohem mladším věku). Aztécký předmět tak donutí pětici studentů ke konfrontování smrti a zároveň k zkoumání toho, zda přeci jen nejde nad smrtí nějak vyzrát. Ano, originalitou tenhle námět vyloženě nesrší; tento „tak trochu“ slasher je ve výsledku nicméně poměrně neurážející žánrovkou, která kromě Nezvratného osudu evokuje třeba Hráče se smrtí či dvojici filmů Úsměv. A vlastně moc nesejde na tom, že kromě Dafne Keen se mezi ústředními mladými protagonisty nevyskytuje žádná známější herecká tvář. Všichni jsou totiž poměrně fajn (především Sky Yang) a ve výsledku hrají dost sympatické postavy, i když pořád takové, u kterých musí vzhledem k žánru občas logika letět z okna.
Pětice ústředních postav vlastně splňuje takové ty klasické předpoklady ohledně party mladých v hororu – je tu traumatizovaný outsider, jeho milostný protějšek, geek, královna třídy i basketbalový frajírek. Ve vzduchu přitom visí traumatická minulost, překonaná drogová závislost, která nicméně pořád vystrkuje růžky, romantický trojúhelník, fanatický kněz a drogový dealer v jedné osobě, nakonec i zdánlivá pocta Vráně, kterou Hardy nezvládl realizovat. Při snaze o přežití jsou ústřední hrdinové konfrontováni také s morálními otázkami – úvahou nad tím, co jsou schopni udělat pro přežití… ano, v tomto ohledu Ozvěna nové břehy neprozkoumává. Je poměrně těžké hledat na filmu cokoliv, co by šlo označit za zásadní a něco, co by v rámci žánru vynikalo. Stejně tak je škoda, že film občas načrtává motivy, do kterých není schopen naplno dojít. Jakmile ovšem dojde na ty pasáže, které méně evokují depresivní variantu Beverly Hills 90210 a více najednou jde právě o únik před smrtí, film je to poměrně zábavný. A to i přes fakt, že je poměrně jednoduchý; přes veškeré snahy se dá těžko říct, zda představuje svět, který nutně stojí za další prozkoumání a větší prohlubování mytologie. Už po-titulková scéna v podstatě řve, že případné pokračování by byla větší porce téhož.
Svým způsobem Ozvěna působí jako přesně ty hororové filmy, které vznikaly na pomezí 90. let 20. století a první dekády 21. století. Horory si tou dobou prošly nějakým vývojem, přesto většina z nich, která se točila kolem mladých protagonistů, trpěla nutnou dávkou jednoduchosti a někdy i naivity. Právě to Ozvěnu vystihuje skvěle. Ústřední postavy jsou na prahu dospělosti, přitom všem se dopouštějí logických chyb, zároveň pro někoho konfrontace se smrtí může být až očistná. Konfrontace se smrtí poté často dokáže vystihnout jejich vnitřní já (ideálním příkladem je konfrontace namachrovaného basketbalisty právě se smrtí); jako v případě Nezvratného osudu je poté docela zábavné sledovat, jak moc se ústředním hrdinům (ne)daří smrt porážet. Především v momentech, kdy dochází k docela zábavným kreativním sekvencím a pocitu, že nad konceptem nejspíše někdo přeci jen trochu přemýšlel. Škoda, že je těch zajímavějších momentů pomálu a většinou trpí ne zrovna přesvědčivými vizuálními efekty.
Když byl Corin Hardy zvolen jako režisér zmiňované Sestry, James Wan, strůjce série V zajetí démonů, prohlásil, že by byl rád, kdyby všechny spin-offy z tohoto světa točili mladé hororové talenty. A když už někdo bude u Corina Hardyho možná zdrženlivý s označením za talent, minimálně se mu musí nechat, že hororové řemeslo ovládá docela solidně. Daří se mu občas funkčně pracovat s osvětlením či budováním atmosféry. Ústřední entita z toho ve finále vychází tak trochu směšně, protože na rozdíl od Nezvratného osudu není neviditelná (někdy se občas prostě člověk více bojí toho, co nevidí), je poté škoda, že film trpí slabším rozjezdem. Jakmile se ovšem zhruba po půl hodině rozjede, je to neurážející jednohubka s víceméně ohraným konceptem a přesto alespoň částečně svěžími pravidly. A to i přes fakt, že po-titulková scéna vyvolá dojem, že se tu až někdo příliš inspiroval závěrem Úsměvu 2. V rámci nadpřirozených hororů jde přesto o slušný výsledek. I přes fakt, že je účast Nicka Frosta prakticky nevyužita a především film skutečně neobsahuje cokoliv, co by udělalo zapamatovatelným alespoň do příštího týdne, nejskromnějším fanouškům hororu by to přesto mohlo tak nějak stačit.
V rámci nadpřirozených hororů je Ozvěna poměrně jednoduchá jednohubka. Skoro až příjemně jednoduchá. Film se drží osvědčených žánrových pravidel, postupně se rozjíždí a nabídne několik napínavých a vizuálně kreativních scén, přičemž ústřední postavy jsou docela nosné a konfrontace se smrtí nakonec má vliv i na jejich vývoj. Přestože nepřináší nic zásadně nového ani svět, který by bylo nutné dále rozvíjet, zůstává pro fanoušky hororů s nadpřirozenou tematikou alespoň neurážející a relativně zábavnou podívanou...
