Jedinečný díl, který v dnešním kontextu dětských pořadů působí jako relikt z jiné civilizace
Dnešní uvedení epizody Pan Tau na horách nepůsobí jen jako návrat ke klasice, ale spíše jako kulturní šok. V konfrontaci s aktuální dětskou televizní produkcí se tento díl jeví téměř nepatřičně – klidný, tichý, pomalý a až nebezpečně soustředěný. Právě v tom však spočívá jeho síla i důvod, proč dnes vyvolává spíš neklid než pouhou nostalgii.
Epizoda staví na pantomimě, obrazu a rytmu, nikoli na vysvětlování, křiku nebo permanentním toku informací. Pan Tau zde téměř nemluví – a přesto (nebo právě proto) sděluje víc než většina současných dětských pořadů dohromady. Děti nejsou zahlcovány, ale vyzývány k pozornosti. Musí sledovat, domýšlet, číst situace a emoce. V dnešním mediálním prostředí, kde se dětský divák často považuje za bytost s minimální schopností soustředění, působí takový přístup skoro provokativně.
Zarážející je také tempo. Pan Tau na horách nikam nespěchá. Nehoní se za pozorností, nesnaží se každou vteřinu „zachránit“ vtipem nebo efektem. Kamera se zastaví, nechá scénu doznít, dovolí tichu, aby hrálo svou roli. To je v ostrém kontrastu s dnešní tvorbou, kde je ticho považováno za chybu a klid za riziko ztráty diváka.
V historickém kontextu je díl pozoruhodný i svým přesahem. Objevuje se zde Ivana Zelníčková, pozdější Ivana Trumpová, bývalá manželka amerického prezidenta Donalda Trumpa. Tento dnes až absurdně znějící fakt jen podtrhuje, jak hluboko je epizoda zakořeněná v době, kdy se světové osudy a dětská televizní poetika mohly nenápadně potkat v jednom tichém záběru na zasněžené hory.
Nejde ale jen o formu. Pan Tau na horách pracuje s morálními hodnotami nenápadně a bez mentorství. Pomoc slabším, spravedlnost, hravé narušení autorit – to vše je podáno s lehkostí a bez nutnosti explicitního vysvětlování. Dnešní dětské pořady často hodnoty buď křičí, nebo naopak zcela obcházejí. Tady jsou prostě přítomné.
V dnešním kontextu tak tento díl nepůsobí jen jako milá retro vzpomínka. Je to nepříjemné zrcadlo, které nastavuje otázku, zda jsme se ve snaze „modernizovat“ dětskou tvorbu nevzdálili tomu podstatnému. Zda jsme děti nezačali podceňovat. A zda relikt z jiné civilizace ve skutečnosti není připomínkou civilizovanějšího přístupu k dětskému divákovi.
Pan Tau na horách dnes nepůsobí staromódně. Působí radikálně. A to je možná to nejděsivější zjištění.



















(4,91 z 5)