Pixies - Beneath the Eyrie (2019)

Legendární Pixies vydá­vá­jí tře­tí album po svém reu­ni­o­nu. Deska Beneath the Eyrie mi ze všech těch nových alb při­jde jako nej­lep­ší i s vědo­mím toho, že hod­no­tit hudeb­ní návrat legen­dár­ních kapel je vždy věc nad­mí­ru ošid­ná.

Pixies se na novém albu muse­li vypo­řá­dat s absen­cí basist­ky Kim Deal, kte­rou pro ten­to počin nahra­di­la Paz Lenchantin (dří­ve např. A Perfect Circle). Paz svý­mi voká­ly při­spě­la tře­ba k pod­le mě zda­ři­lé „Los Surfers Muertos“, i když pocho­pi­tel­ně názo­ry se mohou lišit. Pixies si během let své akti­vi­ty (respek­ti­ve rov­něž neak­ti­vi­ty) vybu­do­va­li prak­tic­ky kul­tov­ní sta­tus a kaž­dá dal­ší nahráv­ka bude tím­to sta­tu­sem pomě­řo­vá­na (jak­ko­li je jinak dob­rá). To je pocho­pi­tel­ně pro­blém, nicmé­ně mám dojem, že Pixies se s ním vypo­řá­da­li cel­kem dob­ře. „Beneath...“ je vel­mi kva­lit­ní deska, kte­rá je pocho­pi­tel­ně tro­chu jiná než jejich před­cho­zí tvor­ba (slu­ši­lo by se říci, že snad více pro­myš­le­ná, více vypipla­ná, méně „špi­na­vá“), nicmé­ně étos kape­ly z ní jde v poho­dě nasát.

Velmi sym­pa­tic­kou sklad­bou je Catfish Kate, což je pro Pixies tro­chu nezvyk­lá hříč­ka o jed­nom sum­ci. A že to chví­le­mi zní moc popo­vě (nebo že někte­ré sklad­by mají fol­ko­vý nádech)? Co na tom zále­ží...

Frank Black a spol. pros­tě pořád umí a nemu­sí vykrá­dat sám sebe. Docela fajn mi při­šel i jis­tý „mystic­ký nádech“ celé­ho alba, kte­rý lze vypo­zo­ro­vat už ve sklad­bě „On Graveyard Hill“ a pro­stu­pu­je prak­tic­ky celou deskou. Chápu ale, že se to opět nemu­sí líbit kaž­dé­mu, na někte­ré mod­ly je totiž vel­mi obtíž­né sahat. Za mě do nové­ho roku klid­ně více tako­vých desek :).