Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...O FILMU
Oscarem oceněný režisér a producent Kenneth Branagh (Belfast) a na Oscara nominovaný scenárista Michael Green (Logan) poprvé spojili své síly v roce 2017 při práci na filmu Vražda v Orient expresu, natočeném na motivy románu Agathy Christie, a oba tvůrci si velice dobře pamatují, že již tehdy doufali, že na tento snímek navážou dalšími filmy. Legendární spisovatelka Agatha Christie ostatně napsala celkem 33 knih. „Právě ve vagonech Orient expresu jsme poprvé diskutovali o možnosti natočení snímku Smrt na Nilu, a na palubě S.S. Karnak jsme začali rozebírat potenciální předlohu třetího filmu této série,“ popisuje Green. „Vzpomínám si, jak jsem se při nastavování osvětlení nakláněl přes zábradlí Karnaku k modrému pozadí, které se ve filmu přerodilo v řeku Nil, a přemýšlel jsem o tom, kterým směrem by bylo nejlepší se v případě dalšího filmu vydat. A z nějakého důvodu se moje myšlenky ubíraly nadpřirozeným směrem, a tehdy jsem si vzpomněl, že Agatha Christie napsala román s názvem Viděla jsem vraždu.“
Zmíněný román, který poprvé vyšel v roce 1969, je dalším titulem z oblíbené série detektivních příběhů Hercula Poirota. Christie, často označovaná za královnu záhad, je nejvydávanější autorkou všech dob. Jejích knih se prodala více než miliarda výtisků v angličtině a další miliarda ve více než stovce jazyků po celém světě.
„Agatha Christie má nadčasovou a velice charakteristickou schopnost představit čtenářům postavy v situacích – často nebezpečných nebo souvisejících se zločinem – ve kterých máme možnost velice dobře vnímat jejich lidskost,“ míní Branagh. „Archetypy a také velmi detailní pojetí lidského chování jsou prvky, na které reagujeme velice intenzivně... její vnímání těchto prvků se zdá být všeobecně platné a tudíž důvěrně známé.“
Přízraky v Benátkách jsou adaptací románu Viděla jsem vraždu, ale Green byl ovlivněn i některými povídkami Agathy Christie, které se dotýkají nadpřirozena. „Existuje také sbírka povídek vydaná pod názvem Poslední seance,“ vysvětluje Green, „a titulní povídka Poslední seance je skutečně děsivá. Takže jakkoliv se snímek Přízraky v Benátkách inspiruje románem Viděla jsme vraždu, obsahuje i další úvahy o nadpřirozenu, které Christie na stránkách svých knih prezentovala.“
Příběh, který budou mít diváci možnost na plátně sledovat, se od knižní předlohy poněkud liší. „Román Viděla jsem vraždu vznikl na samém sklonku kariéry Agathy Christie,“ vysvětluje Branagh, „a ve své podstatě jde o záhadu, která se týká usedlosti na anglickém venkově. A vzhledem k tomu, jak jsme přistoupili k předchozím adaptacím románů Agathy Christie a jejich exotickým lokacím, se Michael Green rozhodl pro zásadní změnu vypravěčského stylu a přesunutí samotné podstaty záhady Agathy Christie z Anglie do Benátek.“
Nový příběh zapracoval tuto změnu prostředí a jde v podstatě o duchařský příběh, odehrávající se ve strašidelném domě během jedné strašidelné noci. „Jde o komornější příběh s menším počtem podezřelých a Michael se rozhodl doplnit ho o několik vlastních dílčích zápletek,“ popisuje Branagh. „Michaelův scénář snížil počet zúčastněných osob, přenesl děj z Anglie do Benátek, a většina příběhu se odehrává ve vizuálně vždy naprosto úchvatných Benátkách, kde všichni podezřelí poměrně brzy zůstanou uvězněni v ponurém paláci jedné bouřlivé a děsivé noci.“
„V případě filmu Smrt na Nilu jsme věděli, že se chystáme vytvořit velice věrnou filmovou interpretaci původní knihy,“ prohlašuje Green. „V případě románu Viděla jsem vraždu jsme měli dojem, že jsme si snad zasloužili právo do příběhu poněkud zasáhnout a částečně ho oproti knižní předloze pozměnit. Hodně na ni odkazujeme a inspirujeme se její podstatou. Ale doufali jsme, že budeme mít možnost příběhu dodat na naléhavosti. Původní román Viděla jsem vraždu se odehrává během několika dní, respektive během téměř jednoho týdne. Děj snímku Přízraky v Benátkách se odehrává během jediné strašidelné noci. Přesouváme děj z anglického venkova do tísnivé atmosféry poválečných Benátek a k postavám přistupujeme poněkud odlišně. Změn je tu tedy více než dost, ale věříme, že tematicky do tohoto příběhu velice dobře zapadají.“
James Prichard, jeden z vedoucích výroby tohoto filmu a pravnuk Agathy Christie naštěstí změny v příběhu schvaluje, protože si podle něj celý příběh stále zachoval odpovídající atmosféru a stejné vyznění. „Zpočátku mě změny překvapily,“ přiznává Prichard. „Michael o něčem takovém hovořil už velice dávno a já jsem tehdy nechápal, o co usiluje a proč pro film zvolil právě tento název na rozdíl od nějakého jiného, očividnějšího. Ale postupem času mi vysvětlil, co je jeho cílem a jakým směrem se ubírá, a jde o velice inteligentní volbu a zpracování. Myslím, že kdybychom se pustili do nějaké jiné podobné adaptace, řekněme románu Zlo pod sluncem nebo Pět malých prasátek nebo něčeho podobného, prohlásili by diváci, že je nudíme.“
„Jednou z věcí, které se Kenovi a Michaelovi opravdu podařily, je dodat postavě Poirota na hloubce, kterou v pojetí mojí prababičky vlastně nikdy doopravdy neměl,“ míní Prichard. „Chci říct, že moje prababička se nikdy zásadněji nezabývala jeho psychickým stavem. Byl vlastně dost emocionálně plochý, řekl bych. Ale oni se vydali do mnohem větší hloubky, pátrali v jeho minulosti a přemýšleli o tom, proč byl tím, kým je. Jde o zajímavou interpretaci Poirotovy postavy. Myslím, že v tomhle filmu podává Ken v roli Poirota svůj zatím nejlepší výkon a myslím, že ústřední záhada tohoto příběhu je pro Poirota zajímavou výzvou.“
„Naším cílem vždy bylo pokusit se vytvořit pro diváky klasický filmový zážitek, při kterém se jim napětím svírá žaludek,“ říká Branagh. „Chtěli jsme je zavést do Benátek a dopřát jim vzrušující pobyt v tomto opravdu krásném, atmosférickém městě, jehož ulice poněkud připomínají bludiště.“
„Není nic strašidelnějšího než benátský palác,“ dodává Green, „a město samotné přímo vybízí k tomu, aby ho zahalil závoj mlhy, ve kterém se pohybují lidé ukrytí za maskami a vším prostupuje tajemná atmosféra vzbuzující očekávání, že zde zanedlouho narazíte na chladnoucí lidské tělo. Chtěli jsme toho využít a využít oné přirozené děsivosti, kouzla i lesku Benátek a vytvořit tak halloweenskou noc, která je nepředstavitelně děsivá.“
Green pokračuje: „Když jsme diskutovali o příběhu nebo motivu celého příběhu, často jsme zmiňovali slovo ‚přízraky‘, takže nakonec skončilo v samotném názvu. Přízraky si lze vyložit mnoha způsoby. Může se jednat o ducha, který vás pronásleduje, ale může vás také pronásledovat vaše minulost. Mohou vás pronásledovat myšlenky nebo temnota. Poirot se překvapivě musí vypořádat se všemi zmíněnými možnostmi. V tomto filmu bojuje se svou vlastní vírou ve skutečné nadpřirozeno. Ale zároveň ho pronásleduje vše, co prožil, a jeho minulost, která je prostoupena smrtí. Smrt je pro něj tak přítomná, že ať už jsou duchové skuteční nebo ne, on je v noci slyší a během dne je potkává, a to mu velmi ztěžuje život.“
„Děj snímku Smrt na Nilu se odehrává v roce 1937,“ popisuje Branagh. „Tento film se odehrává o deset let později. Takže mezitím proběhla traumatizující světová válka a Hercule Poirot si velice intenzivně uvědomuje míru krveprolití a destrukce, které s ní souvisejí. Na začátku tohoto filmu ho tak nacházíme v jistém rozčarování a zklamání z toho, že navzdory válce, kterou jsme viděli ve filmu Smrt na Nilu, v níž sám bojoval, musela další generace zažít válku další. Rozhodl se proto ukrýt na zdánlivě velmi nelogickém místě, kde usiluje o to, aby už nadále nebyl součástí světa plného násilných skutků, zločinů a vražd, které měly za následek, že lidstvo začal vnímat velice pesimisticky. Odchází tedy do města, kde si může zachovat anonymitu.“
Okruh potenciálních podezřelých se film od filmu zmenšuje, což v kombinaci s klaustrofobickým prostředím paláce dává divákům příležitost strávit s každou postavou více času.
Podle Hofflund tvůrce filmu „od samého počátku zaujal nápad vytvořit strašidelný filmu na motivy příběhů Agathy Christie, který by měl mít premiéru před Halloweenem. Tato kombinace nám připadala opravdu vzrušující.“
„Ve filmu Vražda v Orient expresu šlo o pomstu a ve Smrti na Nilu zase o chamtivost,“ popisuje Branagh. „Tento film se zabývá nadpřirozenem. Tím, zda na nás po smrti něco čeká: zda se staneme duchem nebo nás uvítá Bůh... a zda v něco z toho Poirot momentálně vůbec věří. S takovým dilematem se nevyhnutelně pojí velké obavy, a to jak na straně Poirota, tak i na straně diváků.“
Tvůrci filmu se shodují, že překvapit fanouška Agathy Christie je velice těžké, a to především proto, že její fanoušci četli celou řadu jejích příběhů s různými řešeními záhad, které se v nich vyskytují, takže mají velké zkušenosti a snadno vámi zamýšlené rozuzlení odhalí. „Ale v tomto případě, protože jsme si dovolili změnit příběh, se i tito dlouholetí fanoušci dočkají šance na zcela nový příběh Agathy Christie,“ říká Green. „Rozuzlení našeho příběhu je rozhodně překvapí.“
Pohotového a půvabně sebekritického belgického detektiva Hercula Poirota si opět zahrál Kenneth Branagh, který se před kamerami naposledy objevil ve snímku Oppenheimer. Poirot se uchýlil do malebných Benátek. Po utrpení a zkáze druhé světové války ztratil zbytky víry v lidstvo a uzavřel se před zbytkem světa. Dny tráví zahradničením a čekáním na doručení svého oblíbeného pečiva. Občas vyrazí do města v doprovodu svého bodyguarda (jehož úkolem je zabránit v kontaktu s ním komukoliv, kdo by po něm mohl chtít, aby se ujal vyšetřování nového kriminálního případu.
„Poirot se v tomto příběhu skutečně aktivně snaží skoncovat se svou úlohou detektiva,“ vysvětluje Branagh. „Viděl již příliš mnoho zločinů, zažil dvě světové války, byl svědkem lidské krutosti a nemilosrdnosti, a už toho má všeho po krk, nebo to alespoň tvrdí. A přesto, jak jsme měli možnost vidět v předchozích filmech, má tento drsný detektiv i poetickou, romantickou stránku. Jistá část jeho osobnosti chce stále věřit, že lidstvo má přece jen ještě naději.“
„V rámci příběhu tohoto filmu se snaží aplikovat to, čemu věří, následně se vypořádat s tím, co tuto víru nahlodává, a poté dospět k závěru, zda to, čeho je svědkem, je nebo není reálné,“ pokračuje Branagh. „Jedná se o proces nepřetržitého sebepoznávání a to je poměrně vzrušující, protože to děsí jeho i nás jakožto diváky.“
„Poirot vždy ve všem hledá nějaký hlubší smysl, ale současně ho fascinuje i ten nejmenší detail,“ míní Branagh. „Když sledujete Poirota, vidíte někoho, kdo velice pozorně sleduje okolní svět, ať už je to na benátském trhu, kde se snaží najít ideální vejce, nebo když projevuje nadšení z pečiva a jeho mnoha lahodných variant. Mohli jsme to sledovat již ve filmu Smrt na Nilu a znovu to můžeme sledovat i tentokrát. Má celou řadu slabostí, drobných a nenápadných a velice lidských, díky kterým i nadále zůstává tím, kým je, ale zároveň se snaží být lepším člověkem a zjistit, zda má lidstvo vůbec ještě naději. A k tomu je třeba zabývat se lidským chováním, někdy velmi komplikovaným a obtěžujícím lidským chováním. A tak je navzdory svému odhodlání i nadále lidstvem naprosto fascinován, stejně jako tím, proč a jakým způsobem lidské jednání ovlivňují láska, chamtivost, chtíč či moc, a někdy také krutost, jindy zapomnětlivost, a někdy také bezohlednost. I nadále se velice zajímá o sedm smrtelných hříchů a o to, jak se jich lidé mohou vyvarovat.“
„Poirot je v tomto filmu úplně jiný,“ konstatuje producentka Judy Hofflund. „Líbila se nám myšlenka, že Poirot neví, zda bude schopen tuto záhadu vyřešit, protože jde o síly, které přesahují lidské možnosti.“
Kelly Reilly, anglická filmová, divadelní a televizní herečka, známá především díky roli v seriálovém hitu Yellowstone, si zahrála roli Roweny Drakeová, bývalé operní pěvkyně, která u příležitosti oslav Halloweenu pořádá ve svém paláci v Benátkách večírek pro místní sirotky. V paláci, který býval sirotčincem, ve kterém se odehrávaly hrozné věci, údajně straší, a před rokem zde zemřela její milovaná dcera Alicia. V naději, že si promluví s duchem své dcery, uspořádá spiritistickou seanci, na kterou jako hosty pozve postavy našeho příběhu.
Jakožto herečka chce Reilly o postavách, které hraje, získat co nejvíce informací. „Chci toho o nich vědět naprosté maximum,“ vysvětluje. Postava Roweny Drakeové se v původním příběhu Agathy Christie skutečně objevuje, takže si Reilly předlohu přečetla a snažila se objevit o své postavě cokoliv, co by jí s jejím ztvárněním pomohlo. Ale role, kterou Green napsal, se od původní předlohy zásadně liší.
„Přesto bylo příjemné si příběh Agathy Christie přečíst a mít možnost proniknout do její mysli a do jejího světa,“ přiznává Reilly. „Miluji ten velice elegantní způsob, jakým psala, a opravdu významným způsobem mi její dílo pomohlo docílit odpovídajícího rozpoložení, které moje postava vyžadovala.“
„O její dceři Alicii víme, že ji její matka neuvěřitelně milovala a že měly velmi zvláštní, krásný vztah, byly téměř jako sestry,“ vysvětluje Reilly. „Alicii do jisté míry oslabily nevydařené zásnuby s mužem, kterého milovala, Maximem, a její matka s těmito zásnubami navíc nesouhlasila. Byla přesvědčená, že Maximeovi jde jen o peníze, status a o ambice, že její dceru ve skutečnosti nemiluje. Možná měla pravdu, možná ne, ale to si musí každý divák posoudit sám. Zasnoubení bylo každopádně zrušeno a Alicii to velice ublížilo.“
„Kelly Reilly je výjimečná herečka, schopná zprostředkovat divákovi emoce takovým způsobem, že když se s ní coby Rowenou Drakeovou, která truchlí nad ztrátou své dcery Alicie, poprvé setkáváme, skutečně vnímáme její bolest, prostupující místem, kde žije,“ pokračuje Branagh.
„Ten smutek, kterému se sice snaží nepoddávat, ale který je i přesto velmi intenzivní, velmi skutečný a velmi něžný, je velice působivý,“ míní. „Je inteligentní a velmi zdatná. Vůbec poprvé jsem Kelly viděl před několika lety v Londýně v jedné z Shakespearových her a způsob, jakým se dokáže vyjadřovat, na mě udělal obrovský dojem.“
„Rowena je složitá postava, do které Kelly vložila velkou dávku komplexnosti a nuancí,“ popisuje Branagh. „Ale především se jedná o matku, truchlící nad dítětem, o které přišla. Je emocionálním středobodem celého filmu, a toho se jí daří docílit velice efektivně. Je to velmi působivé.“
Držitelka ceny Emmy Tina Fey (Studio 30 Rock, Saturday Night Live) ve filmu ztvárnila Ariadnu Oliverovou, nejúspěšnější spisovatelku detektivek na světě a dávnou přítelkyni Hercula Poirota. Jedná se o postavu, která se volně inspiruje samotnou Agathou Christie a která se objevuje v šesti knihách této autorky. „Je to zoufalá spisovatelka, což je pro mě velice povědomá situace,“ směje se Fey. „Ken mi ji popsal jako velice upovídanou Američanku, a to jsou jediné dvě věci, kterými po herecké stránce disponuji: jsem velice upovídaná a jsem Američanka.“
Scénář Michaela Greena Fey ihned zaujal, protože se podle ní liší od jeho předchozích adaptací románů Agathy Christie. „Jak já sama, tak i moje rodina jsme všichni velcí fanoušci duchařských a strašidelných filmů a hororů, takže příběh, který v sobě spojuje obojí, byl pro mě obzvlášť přitažlivý.“
„Nejde tu jen o záhadnou vraždu, ale i o duchařský příběh s nadpřirozenými prvky, což celý film posouvá na další úroveň,“ pokračuje Fey. „Přesto v něm osm postav uvízne na místě, odkud nemají možnost uniknout, dokud se záhada nevyřeší. Ale zároveň se tam děje spousta dalších věcí.“
Vztah mezi Ariadnou Oliverovou a Herculem Poirotem je zvláštní. Znají se už od třicátých let, ale vídají se jen zřídka. Fey jejich vztah vysvětluje takto: „Celé roky ho pozorovala a nakonec se jím inspirovala při tvorbě vlastní postavy a psala příběhy, založené na jeho příhodách, což se stalo podstatou jejího úspěchu. Jde tedy o staré přátelství, které v sobě obsahuje nemalou dávku pohody, ale také určité skryté nelibosti, pravděpodobně vzájemné, protože ona je na neuvěřitelně závislá na jeho schopnosti řešit záhadné zločiny, a jemu se naopak příliš nezamlouvá, že ho ve svých knihách pojala jako podivína, který se neustále cpe nějakým pečivem.“
Když Ariadna na začátku příběhu přijíždí do Poirotova domu v Benátkách, je fascinována médiem Joyce Reynoldsovou, kterou viděla provádět spiritistickou seanci a příliš nechápe, čeho vlastně byla svědkem. Domnívá se, že pokud Joyce přesvědčí Poirota, že skutečně dokáže komunikovat s duchy, pak bude ona sama moci ve své další knize čtenářům představit ženu, která vyvedla z míry Hercula Poirota.
„Ariadna potřebuje skutečný knižní hit,“ vysvětluje Fey. „Její poslední tři knihy si nevedly příliš dobře. Snažila se Poirotovu postavu ve svých příbězích opustit, ale nebyla bez ní schopná napsat uspokojivý příběh, takže se vrací, aby se ho pokusila vtáhnout do nového dobrodružství.“
„Tina Fey disponuje bystrostí, intelektuální břitkostí i komediálním citem, které diváci měli možnost poznat v celé řadě skvělých děl, a právě tohle, společně s obrovskou dávkou energie, vkládá do nezkrotného živlu, kterým je Ariadna Oliverová,“ míní Branagh. „Čtenáři prohlašuje, že jde o postavu, která je v celém díle Agathy Christie této spisovatelce nejpodobnější, a pokud je to pravda, pak musela být Christie velice provokativní, zábavná, rozpustilá i velmi hravá... a právě taková je ve své roli i Tina.“
Fey k tomu říká: „Ken je neuvěřitelně pohotový a velice organizovaný. Jednalo se o to nejsoustředěnější natáčení, jakého jsem se kdy zúčastnila. Najde si vždy čas na to, aby s každým hercem probral každý detail každé scény a odpověděl na všechny naše otázky týkající se jednotlivých postav. Možnost s režisérem takto diskutovat je pro herce opravdovým požehnáním. S Kelly Reilly jsme se obě shodly na tom, že jsme se ještě nikdy neúčastnily natáčení, kde by režisér s herci pojetí aktuální scény a motivaci ke specifickým rozhodnutím rozebíral s takovou trpělivostí.“
Jamie Dornan, uznávaný herec ze Severního Irska, který upoutal pozornost filmových a televizních diváků ve filmech jako Belfast nebo v seriálech jako Pád, se ujal role doktora Leslieho Ferriera, rodinného lékaře Roweny Drakeové. Jde o Angličana, který byl kdysi poměrně schopným lékařem, ale v důsledku služby vojenského lékaře ve druhé světové válce nyní trpí posttraumatickou stresovou poruchou, která má na jeho život i kariéru zničující vliv.
Původně pečoval o celou řadu rodin a po skončení války mu bylo nařízeno s lékařskou praxí skončit, ale žádost Roweny Drakeové, aby pomohl její dceři, zkrátka nedokázal odmítnout. „Je to člověk, který má nemalé psychické problémy,“ vysvětluje Dornan. „Přišel o hodně, ale snaží se s tím bojovat a nad vodou ho drží jeho syn Leopold a láska k Roweně Drakeové. Je do ní bláznivě zamilovaný a ona si ho omotala kolem prstu. Takže má v sobě také jistou dávku zoufalství, protože má velmi málo sebedůvěry, trpí posttraumatickou stresovou poruchou a je navíc velice nervózní.“
Dvanáctiletý Jude Hill (Belfast) si zahrál Leopolda Ferriera, syna doktora Leslieho Ferriera. „Leopoldovi je ve filmu deset let, ale nemyslím, že se jeho inteligence omezuje na úroveň desetiletého dítěte,“ míní Hill. „Je velmi vyspělý a na svou inteligenci je hrdý. Ví zkrátka, že je celkem chytrý, a to se mi na něm líbí.“
„Jamie Dornan a Jude Hill si znovu zahráli otce a syna, ale jejich role by se od těch ve snímku Belfast nemohly více odlišovat,“ konstatuje Branagh. „Bylo opravdu skvělé mít možnost se s nimi znovu setkat. Jamie má k Judeovi nepřekvapivě poměrně otcovský vztah. Rozumějí si a vzájemně se škádlí, ale tentokrát je jejich vztah poměrně odlišný. Oba se drželi atmosféry celého příběhu a oba velice dbali na zachování svého anglického přízvuku.“
„V případě Judea můžete velice dobře sledovat, jak se jeho herecká technika zdokonaluje, a podává tu fantastické výkony,“ pokračuje Branagh. „Jamieho postava doktora Farriera je poznamenaná válečnými traumaty, Farrier zažil hrůzy, které ho poznamenaly a psychicky jím otřásly. A jeho syn je tím, kdo o něj ve skutečnosti pečuje a aplikuje mu léky a chová se mnohem dospěleji, než by jeho věk naznačoval.“
Hill k tomu dodává: „Vztah mezi ním a jeho otcem je poměrně nestandardní. Baví mě k tomu přistupovat způsobem, že Leopold je z nich vlastně ten, kdo je dospělý, a jeho otec je naopak dítě. Leopold je do jisté míry jeho opatrovníkem. Vždycky má po ruce léky prášky a pokud se jeho otec cítí trochu nejistě, nabídne mu, zda je nepotřebuje a zda nechce raději odejít. Neustále na svého otce myslí.“
Dornan byl nadšený z možnosti s Branaghem znovu spolupracovat. „Ken režíruje neuvěřitelně efektivně,“ prohlašuje Dornan. „Bylo úžasné sledovat, jak všechno zvládá – ujišťuje se, že film obsahuje všechny zásadní dějové prvky, tvoří postavy, kterým diváci porozumí a do kterých se vcítí... tohle všechno zvládnout je pozoruhodný výkon.“
Na Dornana zapůsobilo zejména to, že Branagh ani během režírování nevypadává ze své postavy. „Je to neuvěřitelný výkon,“ přiznává Dornan, „a klobouk dolů před tím, s jakou lehkostí to zvládá. Spolupráce s ním byla tentokrát zcela odlišná a svým způsobem mě ohromil ještě více než v případě Belfastu, protože tolik toho musel každý den zvládat tolik najednou.“
„Myslím, že bych Kenovo pojetí Poirota popsala jako téměř čtyřrozměrné,“ soudí Fey. „Dokáže zachytit jeho humor, lehkost a zábavné složky řešení celé záhady, ale zároveň dodává své postavě emocionální hloubku, která vás nutí přemýšlet, proč je právě takový, jaký je. Proč se z něj stal tak obsedantně-kompulzivní člověk, který se neustále ocitá v blízkosti zločinů?“
Hill s ní souhlasí: „Na Kennethovi Branaghovi je úžasné, že s vámi vlastně nikdy doopravdy nejedná jako režisér. Jen vás určitým způsobem vede a zbytek nechává na vás. Není jako jiní režiséři, kteří mají o postavě jasnou představu a tu vám sdělují. Ken vám dá základní informace, všechny věci, které chce, abyste věděli, a pak se vás snaží vybídnout k tomu, abyste tu postavu považovali za svou vlastní. Nikdo vám neřekne, co máte nebo nemáte udělat.“
Francouzská herečka Camille Cottin (Chci mluvit se svým agentem, Stillwater) představuje Olgu Seminovou, věrnou hospodyni Roweny Drakeové, která pro ni pracuje již velice dlouho a která velmi milovala její dceru Alicii. „Je oběma ženám velice oddaná. Sama nemá děti, a tak na ni jejich vztahem velice intenzivně působí a má k Alicii velice blízko,“ vysvětluje Cottin.
„Olga je zajímavá postava, protože je plná protikladů,“ říká Cottin. „Vyjadřuje se v latině, protože má velice silné náboženské kořeny. Žila v klášteře, kde bývala jeptiškou, ale odešla, když se zamilovala do muže, který zde opravoval střechu, do Seminova. Ale víra je pro ni stále velice důležitá.“
Cottin pokračuje: „Olga je velice přímočará a pro to, proč dělá to, co právě dělá, má vždy jasné důvody. Například když přestane být jeptiškou, protože se zamiluje, usoudí, že se jednalo o Boží rozhodnutí. Pracuje jako hospodyně, protože nikdo jiný by tu práci nedělal, a sama přiznává, že jí to ani trochu nejde.“
Branaghova režijní technika byla pro francouzskou herečku osvěžující. „Pokud jde o herecké vedení, přistupuje k tomu Ken tak, že vám pokládá řadu otázek a záleží mu na vaší odpovědi a vašem pohledu na postavu samotnou,“ vysvětluje. „A tyhle otázky vám pokládá průběžně i nadále, ještě před samotnou scénou přímo na place.“
„Camille byla prostě úžasná,“ míní producentka Judy Hofflund. „Její postava, bývalá jeptiška, která má hrůzu z nadpřirozených sil a která Alicii opravdu miluje, je její zásluhou skutečně velice uvěřitelná.“
Joyce Reynoldsová, kterou si zahrála hraje čínská herečka Michelle Yeoh, držitelka Oscara (Všechno, všude, najednou), je slavná jasnovidka, kterou Rowena Drakeová pozvala, aby na Halloween v jejím paláci uspořádala seanci. Stejně jako Poirot je velice citlivá a stejně jako Poirot jako zdravotní sestra ve válce poznala hrůzy, které s sebou válka přináší. „Jde o dvě spřízněné duše, které se navzájem poznávají,“ říká Yeoh. „Život obou dvou je symbolizován velkou mírou lásky i velkou lítostí.“
Na rozdíl od Poirota však věří, že je nejlepším médiem na světě a že dokáže komunikovat s duchy zemřelých. „Poirot na nic z toho nevěří,“ vysvětluje Yeoh. „Ve skutečnosti chce všem ukázat, jaká je Joyce bohapustá šarlatánka a že žádní duchové neexistují a všechno lze vysvětlit vědecky prostřednictvím faktů a znalostí, o kterých si zcela evidentně myslí, že jimi disponuje.“
Yeoh Greenův scénář zaujal poutavými příběhy. „Scénář filmu v sobě ukrývá děsivé věci a atmosféru toho, že na vás za každým rohem něco číhá,“ popisuje. „A Poirot sám začíná pochybovat o tom, zda nepřichází o rozum. To byl ten nejzajímavější aspekt scénáře.“
„Byl jsem se všemi herci velice spokojený,“ přiznává Branagh, „ale Michelle je dalším příkladem někoho, kdo dokáže do něčeho, co by jinak mohlo působit pouze povrchně, vnáší skutečnou hloubku. Mohlo by se jednat zkrátka jen o okázalou umělkyni, který možná svými seancemi přítomné podvádí.“
„Místo toho nás ale v Michellině pojetí nutí všechno zpochybňovat a oblíbit si ji. Ona sama představuje živoucí záhadu, takže pokud jde o tajemství, je hlavním Michelliným přínosem pro roli Joyce Reynoldsové to, že je od okamžiku, kdy se poprvé objeví, divákům velice sympatická.“
Ali Khan „6 Underground: Tajné operace) si zahrál Nicholase Hollanda, který spolu se svou sestrou Desdemonou pracuje pro Joyce Reynoldsovou jako asisten. „Po hodinovém rozhovoru s Kenem o tom, jakým stylem chceme tuto postavu z hereckého hlediska pojmout, bylo pro nás oba hlavní definovat nějaký záchytný bod. Tím se pro mě stal samotný původ téhle postavy, konkrétně to, že je to Rom nebo Sinti,“ objasňuje Khan. „Hodně jsem se zabýval romským holocaustem a dospěl jsem k závěru, že Nicholas strávil celý život jako oběť. Společně se svou sestrou prožili celou řadu věcí, takže v sobě oba nosí spoustu traumat, bolesti a úzkosti, a to zejména on.“
„Desdemona se ujímá viditelnější části jejich úlohy,“ pokračuje Khan. „Právě ona se účastní seancí, zatímco on se drží spíše v zákulisí, ale za všech okolností dohlíží na to, aby se cítila dobře a byla v bezpečí, takže o sebe vlastně do jisté míry pečují navzájem.“
Richard Scamarcio (John Wick 2) představuje Vitalea Portfoglia, vysloužilého policistu, který nyní pracuje jako osobní strážce Hercula Poirota. Pokud by měl snímek Přízraky v Benátkách porovnat se Smrtí na Nilu, konstatuje tento italský herec, že největším rozdílem je nasvícení. „Všechny kulisy jsou velmi tmavé,“ říká. „Samozřejmě se nacházíme ve strašidelném domě, a já znám Benátky velice dobře a podobně strašidelné budovy tam opravdu jsou.“
„Při natáčení také vždycky panovalo hluboké ticho,“ pokračuje Scamarcio, „což byl jedinečný zážitek, protože natáčení je obvykle velice hlučná záležitost. Ken je jako režisér velmi soustředěný, protože se vždy plně věnuje tomu, co dělá, naslouchá ostatním a je velmi precizní... sálá z toho velká dávka energie.“
Kyle Allen (West Side Story) představuje Maxima Gerarda, někdy citlivého a jindy nafoukaného šestadvacetiletého kuchaře z Manhattanu. „Maxime byl zasnoubený s Alicií Drakeovou, ale pak celé zásnuby odvolal, protože Alicie s Rowenou k sobě měly velice blízko a on měl dojem, že zde pro něj není dostatek místa,“ říká Allen. „Rozhodl se proto odejít, a když se posléze vrátil, aby svou chybu napravil, byla již Alicia po smrti v důsledku vleklého onemocnění. Ačkoli je pro něj finanční stránka věci nepochybnou motivací, protože nepochází z bohaté rodiny, dokázal se ve světě prosadit, a to navzdory řadě komplikací. A i když by mu sňatek s Alicií skutečně finančně prospěl, nebyl to jediný důvod. Skutečně ji miloval.“
„Když se s ním poprvé setkáme, působí trochu nevlídně a nafoukaně, ale nakonec se ukáže, že jde jen o první dojem a ve skutečnosti se jedná o mnohem zajímavější postavu,“ říká Allen. „Ale rozhodně má jisté sklony chovat se arogantně a nevlídně.“
Herec při vytváření postavy úzce spolupracoval s Branaghem. „Strávili jsme spoustu času tím, že jsme se pokušeli si ujasnit, kým Maxime doopravdy je,“ vzpomíná Allen. „Kenneth každou postavu velice důkladně promýšlí, pracuje na ní do nejmenších detailů a pomáhá vám ujasnit si, co všechno vaše postava prožila. Tím chci říct, že by mohl kteroukoliv z těch rolí zahrát sám, protože je zná tak detailně.“
„Kyle Allen je skvělý mladý americký herec,“ říká Branagh. „Je velice působivý po fyzické stránce herectví a dokáže být sám sebou a přitom se dokonale vcítit do své postavy a brát ohled na to, jak se pohybuje, jak se chová před ostatními, jakým způsobem hájí své zájmy a podobně, a jakým způsobem tohle všechno má vliv také na hlasový projev. To jsou všechno věci, které jsou pro Kyla velice důležité, což je pro režiséra nesmírně užitečné.“
Skotská herečka Emma Laird (Přeplněný pokoj) se ujala role Desdemony Hollandové, Nicholasovy sestry a jedné z asistentek Joyce. „Desdemoně se podařilo přežít válku,“ popisuje Lairdová. „Se svým bratrem společně procestovali Maďarsko a Německo a více než měsíc se ukrývali v lesích, aby přežili. Joyce Reynoldsová jim vstoupila do života v situaci, kdy opravdu potřebovali pomoc. Pomohla jim vyřešit velice zásadní problémy.“
„Desdemona disponuje celou řadou dovedností, protože se musela naučit krást – a krást s rozvahou, aby ji u toho nechytili – a prodávat jídlo a šperky, takže je to velmi mazaná a chytrá žena. Je velice všímavá, protože nikdy nevíte, kdy vám nějaký náhodný rozhovor může poskytnout užitečné informace, a to je velice praktická vlastnost. Je jako had, který vás neustále nenápadně sleduje.“
„Mám ráda herce, kteří jsou zároveň režiséry, protože vědí, jak s herci komunikovat,“ prohlašuje Laird. „Ken vám klade otázky, které by vás samotné nikdy nenapadly. Líbí se mi, že jsme spolu před natáčením mohli strávit určitý čas a společně pracovat na postavách i příběhu.“
„Jedním z úžasných prvků Kenova přístupu k natáčení je, že nedělá žádné zkoušky,“ dodává Kelly Reilly. „Pozve si nás všechny jednotlivě na plac a diskutujeme s ním o tom, jaké jsou naše záměry, co hodláme dělat po fyzické stránce, kam si sedneme, kam se pak přesuneme a podobně.“
„Také ráda spolupracuji s herci, kteří jsou zároveň režiséry,“ přiznává Michelle Yeoh. „Budete mě režírovat, povedete mě, řeknete mi, co ode mne požadujete. Co se mě týče, vy jste autorem celé výsledné vize. Vy jste ten, kdo vnímá výsledek našeho snažení. Jako herci jsme často velmi sobečtí. Vnímáme jenom sebe, sebe a nikoho jiného. Ale musíme si uvědomovat, že jsme se stali součástí velkého celku. Nikdo z nás netočí film čistě sám za sebe, bez zapojení druhých.“
(4,91 z 5)