RECENZE: Baby Driver

Edgar Wright pat­ří k těm oso­bi­těj­ším reži­sé­rům sou­čas­nos­ti. Jeho „Cornetto tri­lo­gie“ Soumrak mrtvých, Jednotka pří­liš rych­lé­ho nasa­ze­ní a U kon­ce svě­ta si zís­ka­la sluš­nou fanouš­kov­skou základ­nu a letos na nás Wright vytasil muzi­kál­ně ladě­ným akč­ňá­kem. V zahra­ni­čí sbí­rá Baby Driver nad­še­né ohla­sy, já se se zahra­nič­ní­mi kri­ti­ka­mi letos dost roz­chá­zel (Wonder Woman, Král Artuš: Legenda o meči, Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta), tak se pojď­me podí­vat, jak se Baby Driver pove­dl pod­le mě.

   Baby sice vypa­dá, že neu­mí do pěti počí­tat, ale za volan­tem je to ďábel jak Emmerson Fittipaldi a prá­vě pro­to se cel­kem snad­no dostal do pozi­ce řidi­če gan­gs­te­ra Doctora (Kevin Spacey), kte­rý se spe­ci­a­li­zu­je na vykrá­dá­ní růz­ných peněž­ních ústa­vů. Babyho prá­ce je zúčast­ně­né z mís­ta činu spo­lu s lupem dopra­vit do bez­peč­né zóny a násled­ně se roz­dě­lit o vybra­nou hoto­vost. V prv­ní čás­ti fil­mu se pak postup­ně dozví­dá­me o Babyho moti­va­cích, proč se těch­to akcí účast­ní a stej­ně jako v kaž­dém fil­mu, kde jde o lou­pe­že a hlav­ní hrdi­na se z kolo­to­če orga­ni­zo­va­né­ho zlo­či­nu chce dostat, i tady půjde o pověst­nou posled­ní fuš­ku, po kte­ré se má dosa­vad­ní řemes­lo ocit­nout na hře­bí­ku.

   Už v mých vče­rej­ších Čerstvých dojmech jste vidě­li mé nenad­še­ní, tak­že se poku­sím to tu tro­chu roz­vést. Filmů s podob­nou téma­ti­kou už jsme moh­li vidět oprav­du hod­ně a mís­ty je inspi­ra­ce oprav­du hod­ně zjev­ná. To by mi asi úpl­ně neva­di­lo, pro­to­že podob­náých poct už jsme vidě­li něko­lik a když se věci ucho­pí za správ­ný konec a šoup­ne se tu a tam něja­ký ori­gi­nál­ní nápad nebo postup, tak je to fajn. Edgar Wright se o toto poku­sil pře­de­vším svým pří­stu­pem k „muzi­ká­lo­vé“ for­mě, kdy akce, pohy­by a růz­né zvu­ky hra­jí do ryt­mu toho, co Baby prá­vé poslou­chá ve svém iPodu. Nápad nezní úpl­ně špat­ně, ale to pro­ve­de­ní mě zkrát­ka tak úpl­ně nechyt­lo. Myslím, že na vině bude absen­ce něja­ké­ho zásad­něj­ší pří­bě­hu a té akce tam ve finá­le taky není tolik a výbor­ná auto­mo­bi­lo­vá honič­ka ze začát­ku to zkrát­ka celé nespa­sí.

   Právě po úvod­ní honič­ce nasta­ne zhru­ba hodi­no­vé peklo, kdy se sko­ro nic nedě­je a díky absen­ci pří­bě­hu jsem cel­kem pra­vi­del­ně začal kon­t­ro­lo­vat čas. Z maras­tu Baby Drivera nevy­táh­li ani áčko­ví her­ci Kevin Spacey a Jemie Foxx a bohu­žel ani skvě­lý Jon Hamm jako psy­cho­pat Buddy. Vyloženě dru­hé hous­le pak hra­je mla­dý páre­ček v hlav­ní roli Ansel Elgort (kte­rý naštěs­tí není tak nesym­pa­tic­ký, jak se zdá z fotek) a Lilly James a pohří­chu málo pro­sto­ru tu dosta­ne nový mar­ve­lác­ký Punisher Jon Berenthal.

   Podle mě je pak cel­ko­vý pro­blém Baby Drivera absen­ce humo­ru a nad­sáz­ky. Jestli tam je obo­jí, tak jsem ani jed­no nepo­chy­til a nejen­že jsem se u tako­vé­ho fil­mu neza­smál, ale já se sko­ro ani neba­vil. To je dost dob­rý důvod na to, abych Vám v mohl říct, že návště­vu kina s kli­dem může­te vyne­chat a zajdě­te si tře­ba na Dunkirk nebo Válku o pla­ne­tu opic. No a pokud chce­te něco Wrightovského, tak bych radě­ji sáhl po jeho prav­dě­po­dob­ně nej­lep­ším kous­ku, a tím je Jednotka pří­liš rych­lé­ho nasa­ze­ní.

50%