Na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně zpravidla triumfují filmy vyjadřující se k různým politickým tématům (připomenul bych alespoň vítěze z roku 2002, snímek Paula Greengrasse Krvavá neděle, nebo 2008, kdy byla hlavní cena udělena brazilskému thrilleru Elitní jednotka). Je tedy možná trochu překvapením, že letos nezískal Zlatého medvěda film Bence Fliegaufa Je to jen vítr, který má co říct k otázce rasismu, nýbrž stylově mnohem mdlejší drama bratrů Tavianiových Caesar musí zemřít (Cesare deve morire), v němž italští vězňové odsouzení za vraždy nebo ilegální obchod s drogami přicházejí do styku s vysokým uměním.
Film, který diváka seznamuje s dějem historického dramatu Williama Shakespeara Julius Caesar, vyrůstá na dokumentárních základech. Účinkují v něm skuteční vězňové, kteří za zdmi a ostnatými dráty římské věznice Rebibbia, na celách nebo vycházkových dvorech intenzivně nacvičují, aby závěrem mohli Shakespearův kus sehrát před publikem, které je odmění bouřlivými ovacemi. Vězňové se pustí do zkoušení s opravdovou vervou, takže většinu času sledujeme takřka nepřerušovanou a volně plynoucí zkrácenou verzi Julia Caesara inscenovanou v různých prostorách vězeňského areálu. Zatím ještě publikum tvoří nanejvýš dvojice dozorců, kteří si z nacvičujících vězňů s oblibou utahují.
Musím uznat, že dvě věci se bratrům Paolu a Vittoriu Tavianiovým opravdu povedly: zaprvé velice inteligentní a funkční spojení filmové a divadelní mizanscény, a zadruhé obsazení, uvědomíme-li si, že castingu se účastnili lidé bez hereckých zkušeností a že probíhal v prostředí věznice s nejvyšší ostrahou. Zvláště somatotypy hrajících vězňů přesně sedí k postavám z Julia Caesara: římského císaře ztvárňuje Giovanni Arcuri, za něhož částečně hovoří už jeho mohutná postava a majestátný obličej; role jeho rivala Bruta se ujal vnitřně rozpolcený Salvatore Striano, který udivuje divokým pohledem svých očí zrcadlící u jeho hrdiny odhodlání a neuhasitelnou oddanost římské republice. Líbilo se mně i obsazení holohlavého mafiánského adjunkta do úlohy Caesarova adoptivního syna Octaviana.
Vedle těchto předností a nesporně precizního nastudování Shakespearova díla (téma odhodlanosti lidského ducha v boji proti tyranii má samozřejmě jako řada myšlenek ve hrách anglického klasika nadčasovou platnost) je ale také bohužel na mnoha místech filmu možné cítit jistou faleš. Jestliže si představitel Bruta během nacvičování prožije jakési osobní trauma v okamžiku, kdy si vzpomene, jak jeden z jeho přátel kdysi pronesl stejnou větu, jakou má říkat jedna z postav dramatu, lze to ještě pokládat za pozoruhodný moment, kdy jej spontánně ovládne pocit lítosti za svou dřívější trestnou činnost a díky němuž si uvědomí přesah umění. Tavianiové si ovšem nejsou jisti, jestli je tato osobní dramata tak docela zajímají a jestli by nebylo lepší se bez nějakých odboček věnovat představě, jak jsou vrazi a delikventi zušlechťování krásou vysokého umění. A jelikož film po čase přerušuje kontakt mezi osudy postav z Julia Caesara a životními příběhy vězňů, je hned jasné, na jakou z možností Tavianiové rezignují. Vězňové pak dokonce zůstávají v hereckých polohách i mimo dobu nacvičování a snímek se nepředvídatelně začíná nořit do vod lartpourlartismu. Monology typu „chápu, co tím Shakespeare myslel, ale jak to dostat k publiku?“ působí, jako by je mohl snad vyřknout spíš sám režisér než herec-amatér, a šepot vězňů na celách před usnutím a jejich básnění na téma „všichni měli dneska průjem“ vypadají už skoro jako nechtěná parodie.
Příběh filmu Caesar musí zemřít má akcelerovat v okamžiku, kdy černobílou kameru snímající vězně na různých místech vězeňského zařízení střídá barevný obraz zachycující posledních několik scén z divadelní inscenace sehrané vězni na jevišti před diváky. Ačkoli věřím, že se určitě jednalo o výjimečný zážitek jak pro publikum, tak pro vězně na scéně, přesvědčil jsem se, že paradokument o zušlechťování uměním nemusí mít nezbytně stejně zušlechťující efekt na jeho diváka. Jinak řečeno, nejsem přesvědčen, zda se onen efekt projevil aspoň přibližně ve stejné míře jako například u Karamazových Petra Zelenky, jenž hrají na podobnou strunu.
