47 róninů | 47 Ronin [55%]

Cesta sním­ku 47 Róninů na stří­br­né plát­no při­po­mí­na­la doce­la bolest­ný porod. Projekt ozná­me­ný v roce 2008 trá­pi­lo přešvih­nu­tí roz­počtu, něko­li­ka­mě­síč­ní pře­táč­ky a odkla­dy až tenhle předra­že­ný bloc­kbus­ter zakot­vil v dis­tri­buci o letoš­ních váno­cích (u nás o pár dní poz­dě­ji). Kdo by se o váno­cích nešel podí­vat na par­tu 47 samu­ra­jů, kte­ří na kon­ci své­ho dob­ro­druž­ství spácha­jí sebe­vraž­du. 47 Róninů si s sebou nese pověst neú­spěš­né­ho pro­pa­dá­ku, kte­rý před inves­to­ry ode­psa­lo i domov­ské stu­dio. Je ale tahle asij­ská fan­ta­sy oprav­du tak špat­ná?   

Když byl ješ­tě mla­dý, Kai byl nale­zen sku­pi­nou samu­ra­jů lor­da Asana. Na jeho roz­kaz byl mla­dík ušet­řen a i když byl jako míše­nec vyká­zán z pro­sto­rů hra­du,  začal slou­žit rodi­ně lor­da Asana. O něko­lik let poz­dě­ji, pořá­dá na svém pan­ství lord Asana tur­naj pro samot­né­ho šogu­na, při kte­rém je však oča­ro­ván moc­nou čaro­děj­kou a poku­sí se o vraž­du lor­da ze sou­sed­ní­ho pan­ství lor­da Kira. Za to, že se v době míru poku­sil vzít život, je potres­tán tres­tem smr­ti a jeho samu­ra­jo­vé jsou ozna­če­ny za roni­ny, samu­ra­je bez pána. Vrchní samu­raj Ôishi však ví jak to bylo a plá­nu­je i přes výslov­ný zákaz šogu­na krva­vou pomstu. Na pomoc si bere loa­jál­ní samu­ra­je své­ho zra­ze­né­ho pána a také Kaie, jehož život před tím, než jej našli samu­ra­jo­vé, se začí­ná odkrý­vat čím blíž jsou jeiich cíli.      

Řekněme si to naro­vi­nu, 47 róni­nů není dob­rý film. Není však ani tou zdr­cu­jí­cí totál­ní pro­hrou, jakou se z něj sna­ží udě­lat někte­ří kri­ti­ci a recen­zen­ti. V koneč­ném důsled­ku není totiž tato rádo­by freska japon­ské kul­tu­ry v ame­ric­kém bloc­kbuste­ro­vém bale­ní ničím jiným, než jen prů­měr­nou fan­ta­sy ve všech ohle­dech, kte­rá více než na coko­liv doplá­cí na to, že se sna­ží zalí­bit všem a tak finanč­ní man­ko ve for­mě pře­stře­le­né­ho a pře­kro­če­né­ho roz­počtu kte­rý čítál i s masiv­ní sumou za mar­ke­ting film kolem 200 mega.

Kdyby se totiž ten­to sní­mek tolik nesna­žil být dal­ší vel­ko­le­pou pop­cor­no­vou akč­ní podí­va­nou s vůní asie, tro­chu zko­mor­něl a scé­nář dostal na sta­ros­ti někdo schop­něj­ší než autor sce­ná­rů posled­ních dílů Rychle a zbě­si­le Chris Morgan, kte­ré­mu logic­ké uva­žo­vá­ní a uvě­ři­tel­nost postav říká asi tolik, co mě stav země­děl­ství v Chile a Peru, mohl z toho být dale­ko zají­ma­věj­ší sní­mek, kte­rý mohl mířit poměr­ně vyso­ko. Dříve než však do fil­mu zača­lo stu­dio při­dá­vat důraz na posta­vu Keanu Reevese a zača­lo rapid­ně obo­ha­co­vat děj o kla­sic­ké bloc­kbuste­ro­vé klič­ky dale­ko za hra­ni­ce komor­ní­ho pří­bě­hu zra­ze­ných samu­ra­jů na ces­tě za pomstou, kte­rý měl být při­i­ko­ře­ně­ný magií a fan­ta­sy, při­šel oprav­du odflák­nu­tý scé­nář. Chris Morgan a Hossein Amini totiž v rám­ci nece­lých dvou hodin před­vá­dě­jí scé­náris­tic­ky jed­nu hova­di­nu za dru­hou, tak­že veš­ke­rou váž­nost str­ha­jí mizer­né dia­lo­gy, plo­ché posta­vy zavá­ně­jí­cí nuce­nos­tí a zavr­šu­je to celé ori­gi­nál­ní zně­ní, ve kte­rém ang­lic­ký dabing vět­ši­ně postav jed­no­du­še nese­dí, proč by také ano. 

Na dru­hou stra­nu ale zase sní­mek nabí­zí něko­lik drob­nos­tí, kte­ré jej udr­žu­jí na té pozi­tiv­něj­ší čás­ti v blíz­kos­ti oblas­ti prů­měr­nos­ti. Digitální tri­ky nejsou tak šíle­ně špat­né (nebo spí­še by snes­ly ješ­tě dost prá­ce ale v podob­né ceno­vé kate­go­rii jsme nedáv­no vidě­li ješ­tě dale­ko hor­ší prá­ci, zdra­vím dru­hé­ho Hobita), kame­ra je vět­ši­nu času solid­ní a výpra­va má také svě svět­lé strán­ky. Především je to ale vel­mi solid­ní hudeb­ní dopro­vod Ilana Eshkeriho, kte­rý sice nepří­ná­ší zho­la nic nové­ho, nicmé­ně v rám­ci mož­nos­tí fun­gu­je doko­na­le. 

Co tedy říci závě­rem k tomu­to pro­blé­mo­vé­mu bloc­kbus­te­ru? 47 róni­nů roz­hod­ně není špič­ko­vou fan­ta­sy. Toto asij­ským koře­ním ovo­ně­né fan­ta­sy je hlou­pá ame­ric­ká son­da do japon­ské kul­tu­ry, kte­rá sama o sobě vlast­ně neví čím chce být, při­čemž během své­ho času na plát­ně neob­rat­ně dupe po japon­ských tra­di­cích a kul­tu­ře jako posmyl­ný slon v japon­ském por­ce­lá­nu. Pominu-li ale fakt, že je sní­mek vyhnán do úrov­ně hloupé­ho komerč­ní­ho bloc­kbus­te­ru, jako nená­roč­né fan­ta­sy doce­la fun­gu­je. V rám­ci nece­lých dvou hodin jsem se ani na minu­tu nenu­dil i přes­to, že pro­log pří­bě­hu zabe­re dobrou tře­ti­nu fil­mu. I přes veš­ke­ré hlouposti a nuce­nos­ti je tak 47 róni­nů doce­la sne­si­tel­nou podí­va­nou, u kte­ré budou lidé s úzkou vaz­bou na asij­skou kul­tu­ru skří­pat zuba­ma, a ti ostat­ní ji pře­ži­jí bez zásad­něj­ších trva­lých násled­ků.