Pompeje | Pompeii [45%]

Paradoxně navíc, ono finá­le, ve kte­rém by Anderson měl roz­pou­tat ono digi­tál­ní peklo a ve kte­rém se uká­že onen mar­ke­tingo­vý poten­ci­ál fil­mu, je dle mého nej­slab­ší čás­tí sním­ku. Docela nekva­lit­ně digi­tál­ní sop­ka totiž mís­to fyzi­ky fun­gu­je pou­ze tak, aby dopl­ňo­va­la proud pří­bě­hu a nelo­gič­nos­ti v rám­ci děje eska­lu­jí do doce­la humor­ných výšin. Samozřejmě patos nesmí chy­bět.

Zkrátka a jed­no­du­še, Pompeje jsou hloupý, naiv­ní a těž­ce neo­ri­gi­nál­ní sní­mek, kte­rý však doce­la baví, ať už úmy­sl­ně nebo svo­ji absurd­nos­tí a výraz­ným spo­le­há­ním na klišé a ste­re­o­ty­py, či mrz­ký­mi herec­ký­mi výko­ny. Pokud navíc nechá­te mozek u dve­ří a půjde­te si užít jen jed­nu his­to­ric­kou akci, ve kte­ré si to pří­ro­da vyře­ší sama, nebu­de to pro vás úpl­ná pro­hra. Ačkoliv je totiž na sním­ku mno­ho špat­né­ho, nemůžu říci, že bych se neba­vil nebo lito­val ztra­ce­né­ho času, jako tomu bylo v jiných pří­pa­dech v posled­ní době. Pompeje jedou na vlně nená­roč­né­ho akč­ní­ho výpla­chu všech mož­ných látek, kte­ré­ho hlav­ní cíl je poba­vit divá­ka. A to sem u z vel­ké čás­ti daří. To že vás z toho bude bolet mozek když se poku­sí­te ve fil­mu hle­dat logi­ku je už věc dru­há.     

Vesuv, Gladiátor a Titanic. Co tyhle tři věci mají spo­leč­né­ho? Akční his­to­ric­ký výplach Pompeje, kte­rý ori­gi­na­li­tu moc nepo­sbí­ral. Paul W.S. Anderson nato­čil dal­ší digi­tál­ně nehezkou, logi­ku postrá­da­jí­cí a pří­bě­ho­vě kýčo­vi­tou podí­va­nou, ze kte­ré vám v hla­vě mož­ná tak zůsta­ne Kiefer Sutherland a jeho kari­ka­tur­ní šla­pá­ní na jazyk. Všechno ostat­ní je totiž dal­ší kýčo­vi­tou kom­bi­na­cí vše­ho xkrát vidě­né­ho se spo­lé­há­ním na ste­re­o­ty­py a klišé. Pokud však vypne­te mozek, dají se ty nece­lé dvě hodi­ny v kině doce­la pře­žít.