Dogville - Trierův riskantní skok do neprobádaných roklin.

Je prav­dou, že jsem z hle­dis­ka aktu­ál­nos­ti nepa­tr­ně zakr­něl, ale ono je to dáno pře­de­vším okol­nost­mi. Ne, neboj­te se. Nehodlám si zde stě­žo­vat na to, jaký mám taj­fun ve ško­le a kolik kilo­gra­mů prá­ce musím doma vyko­nat. To si ututlám sám v sobě. Každopádně to není způ­so­be­no tím, že bych se inspi­ro­val Zombiem, nebo tím, že bych začal upřed­nost­ňo­vat sním­ky staré­ho data výro­by. Nicméně… i když si v osob­ním živo­tě zacho­vá­vám stříz­li­vě pesi­mis­tic­ký pohled, do budouc­na vzhlí­žím naděj­ně. Ti dob­ří holu­bi se brzy vrá­tí.

Je to zvlášt­ní, že se má posled­ní recen­ze vzta­ho­va­la k čes­ké­mu fil­mu Mazaný Filip. Ono dost mož­ná není podiv­né ani to, o čem jsem psal minu­le, jak spí­še to, že jsem se dva­krát za sebou zamě­řil na titul, kte­rý se tak tro­chu vzda­lu­je stan­dard­ní fil­mo­vé tvor­bě.

Snímek Dogville zná­mé­ho dán­ské­ho reži­sé­ra Larse von Triera (Tanec v tem­no­tách, Prolomit vlny) je čer­ná ovce mezi mili­ar­dou bílých. Možná se vám může zdát mé při­rov­ná­ní jako pře­hna­né, ale opak je prav­dou. Jestliže byl Mazaný Filip kva­li­fi­ko­ván jako pokus o fil­mo­vé diva­dlo, v pří­pa­dě Dogville pla­tí tohle při­rov­ná­ní hned dvoj­ná­sob. A dost mož­ná i troj­ná­sob.

Že nechá­pe­te? Nevadí. Vše vysvět­lím.

Použitou for­mou půso­bí Dogville nesmír­ně syro­vě. Celý jeho děj se totiž ode­hrá­vá v jed­nom vel­kém potem­ně­lém stu­diu, kde je na čtver­co­vé plo­še sto met­rů čtve­reč­ných roze­hrán zdán­li­vě omle­tý, avšak v kaž­dém pří­pa­dě psy­cho­lo­gic­ky hlub­ší pří­běh o bolest­ném život­ním pro­zře­ní. Do děje tak ani na oka­mžik neza­sa­hu­jí pří­rod­ní slu­neč­ní paprsky a divá­ko­vo oko je po celých 180 minut (!) odká­zá­no výhrad­ně na svou před­sta­vi­vost. Očekáváte-li pro­pra­co­va­něj­ší kuli­sy navo­zu­jí­cí ale­spoň čás­teč­ný pocit, že se sní­mek ode­hrá­vá jin­de, než se ode­hrá­vá, pak se těž­ce mýlí­te. Trier je v tom­to ohle­du nekom­pro­mis­ní a zřej­mě i kvů­li pře­hled­nos­ti neu­ka­zu­je divá­ko­vi nic z toho, co nemu­sí být vidě­no. Vše má ale své opod­stat­ně­ní, což si pozor­něj­ší divák uvě­do­mí až postu­pem minut.

Když se k tomu při­počtou herec­ké výko­ny, kte­ré se záměr­ně drží zásad jevišt­ních pro­je­vů (včet­ně skvě­le hra­jí­cí Nicole Kidmanové v hlav­ní roli), je divák kon­fron­to­ván s obtíž­ně stra­vi­tel­ným kous­kem. Troufám si tvr­dit, že samot­né­ho kon­ce se dočka­jí jen ti nej­po­cti­věj­ší fil­mo­ví kon­zu­men­ti. Ti, co ulí­tá­va­jí na bloc­kbuste­rov­ských ždí­mač­kách typu Mumie, budou uspo­ko­je­ni jen ve výji­meč­ných pří­pa­dech, u prů­měr­něj­ších divá­ků už bude pro­cen­to úspěš­nos­ti mno­hem vyš­ší (přes­ná čís­la si však netrou­fám odha­do­vat). Mně samot­né­mu trva­lo celou hodi­nu, než jsem při­stou­pil na reži­sé­rův kanad­ský žer­tík (eh.. vlast­ně žert) a se vším se srov­nal.

Na fil­mu je tře­ba oce­nit jeho ori­gi­na­li­tu. Není to pří­běh, co tenhle sní­mek činí nová­tor­ským (konec­kon­ců ani finál­ní satis­fak­ce není tak žha­vá, jako spí­še uspo­ko­ju­jí­cí), ale už něko­li­krát zmí­ně­ná výtvar­ná strán­ka. Celá scé­na je ladě­ná do čer­né bar­vy a na odrost­lej­ším diva­del­ním plác­ku je měs­teč­ko Dogville, ústřed­ní mís­to celé­ho děje, zná­zor­ně­no jen něko­li­ka půdo­rys­ný­mi sché­ma­ty v podo­bě tlust­ších bílých čar (a ty jsou po vzo­ru archi­tek­to­nic­kých výkre­sů pře­ru­še­ny jen v mís­tech dve­ří, prů­cho­dů a oken). Takže i když se děj ode­hrá­vá v urči­tém domě, stá­le je divák scho­pen vidět do obyd­lí ved­lej­ších. Stěny jsou totiž prů­hled­né. Stejně jako samot­né posta­vy, resp. lidé, jež zapad­lé hor­ské mís­to obý­va­jí.

Tahle vychy­táv­ka půso­bí zejmé­na zpo­čát­ku vel­mi zají­ma­vě. Hrdinové tak nejen­že mimic­ký­mi způ­so­by imi­tu­jí běž­né domá­cí prá­ce, ale také ote­ví­ra­jí a zaví­ra­jí prů­hled­né dve­ře. Je to sku­teč­ně pozo­ru­hod­né, a kdo nevi­děl, zřej­mě neu­vě­ří.

Jak jsem již jed­nou napsal – sto­ry v Dogville není nikterak prů­kop­nic­ká (což ale není nijak na ško­du). V kůži divá­ka jsme dopra­ve­ni do malé osa­dy, kte­rá má vše­ho­všu­dy tři­cet oby­va­tel (+/-). Tito lidé žijí vel­mi kon­venč­ně, a ač se o své pro­blémy s nikým nedě­lí, všich­ni se navzá­jem dost dob­ře zna­jí. Z celé­ho mís­ta však měrou vrcho­va­tou číší prázd­no­ta a bez­moc. Zdejší lidé jako by jed­nou nohou stá­li na pra­hu smr­ti.

A prá­vě do této „sym­pa­tic­ké“ oblas­ti se záslu­hou nebez­peč­ných okol­nos­tí dostá­vá nezná­má dív­ka. Noblesně oble­če­ná, po všech čer­tech nád­her­ná, avšak také k smr­ti vystra­še­ná. A od této chví­le se začí­ná odví­jet pří­běh. Jak brzy vypla­ve na povrch zem­ský, ona dív­ka je pro­ná­sle­do­vá­na sku­pi­nou vel­ko­měst­ských gan­gs­te­rů, a aby toho neby­lo málo, ješ­tě je stí­há­na poli­cej­ní­mi slož­ka­mi za údaj­nou vraž­du.

Je napros­to při­ro­ze­né, že se vět­ši­na zdej­ších oby­va­tel začne obá­vat. Vždyť se v jejich měs­tě vyskyt­la oso­ba, kte­rá může koho­ko­liv ohro­zit.

Díky vel­ké­mu při­spě­ní míst­ní­ho mla­dí­ka se jí nako­nec poštěs­tí zís­kat potřeb­nou pomoc a bez­peč­né úto­čiš­tě na něko­lik dní. Během té krát­ké doby se však stih­ne krás­ná dív­ka zarýt mno­ha míst­ním pod kůži a po něko­li­ka týd­nech se stá­vá neod­mys­li­tel­nou sou­čás­tí celé­ho kolobě­hu ve měs­tě. Její pří­tom­nost se tak záhy stá­vá nezbyt­nou.

Jak už to tak ale bývá, je zde jed­na věc, kvů­li níž nebu­de pozi­ce hrdin­ky nikdy tako­vá, jakou by si osob­ně přá­la. Vizitka gan­gs­te­rů, vypsa­ná tuč­ná odmě­na a řada dal­ších fak­to­rů… Kdo odo­lá vůni slib­né mož­nos­ti si při­vy­dě­lat? Kdo ji zra­dí jako prv­ní?

Jak už jsem jed­nou napsal – Dogville je jed­ním z nej­od­váž­něj­ších titu­lů posled­ních let. Není to sice sní­mek pro kaž­dé­ho, ale proč jej neo­ku­sit? Opět se budu opa­ko­vat - po strán­ce pří­bě­hu se sice nejed­ná o nic svě­to­bor­né­ho (podob­né námě­ty byly semle­ty už nesčet­ně­krát), ale ten způ­sob, jakým je to pre­zen­to­vá­no… Důkladná tří­ho­di­no­vá stu­die lid­ské vychca­nos­ti před­sta­vu­je v rám­ci sou­do­bé zámoř­ské kine­ma­to­gra­fie sil­ný závan svě­ží­ho vzdu­chu a byla by veli­ká chy­ba, kdy­by jste se mu nepo­sta­vi­li do ces­ty. Jen to zkus­te.

Každopádně… mohu-li si dovo­lit radu na závěr… neza­po­meň­te, že trpě­li­vost růže při­ná­ší 🙂