RECENZE – NEŽ BUDE POZDĚ

A prá­vě teh­dy Karen popr­vé napad­ne, že by měla něco udě­lat. Dřív, než bude poz­dě.

Tři neroz­luč­né pří­tel­ky­ně... Bea, Eleanor a Karen

Bea má za sebou těž­ké, psy­chic­ké trau­ma z minu­los­ti, ovšem už se jí vcel­ku poda­ři­lo s ním vyrov­nat. Žije sama a vlast­ně jí to až tak neva­dí. Mužům prá­vě nedů­vě­řu­je. Najednou jí však začne kdo­si minu­lost zvlášt­ní­mi způ­so­by při­po­mí­nat. Záhadná zásil­ka, podiv­né ran­de... Bea to nechá­pe, o její minu­los­ti v pod­sta­tě téměř nikdo neví.

Eleanor je vyčer­pa­ná mat­ka na mateř­ské. Kromě mimin­ka peču­je ješ­tě o ško­lou povin­né­ho nevlast­ní­ho syna. Většinou neví, kde jí hla­va sto­jí a man­žel jí s péčí o děti zrov­na nepo­má­há. Vypravit se ráno včas se star­ším synem do ško­ly se rov­ná téměř zázra­ku. A co tepr­ve teh­dy, když zapar­ku­je auto s nemluv­ně­tem před ško­lou a po pár minu­tách ho tam nena­jde. Je už váž­ně zra­lá na psy­chi­at­ra?

Psychiatrička Karen se zdá být nej­vy­rov­na­něj­ší žena z naší tro­ji­ce. Pomáhá svým paci­en­tům, blí­ží se její pový­še­ní, a je nepo­stra­da­tel­ná rov­něž pro své pří­tel­ky­ně. Vždy totiž vše vyře­ší, při­po­me­ne, zaří­dí, doko­na­lá Karen. Její osob­ní život však už tak doko­na­lý není, to ovšem nikdo neví. A napros­to se vše začne hrou­tit teh­dy, když nakrá­čí do její ordi­na­ce Jessica Hamiltonová. Mladá žena, kte­rá půso­bí na Karen dost zvlášt­ním způ­so­bem, vyzý­va­vě, zlo­my­sl­ně až posměš­ně, při­chá­zí z důvo­du úpor­ných migrén. Nakonec začne Karen líčit její vztah s žena­tým mužem, detai­ly roz­hod­ně nešet­ří. Karen se vydě­sí, pro­to­že někte­ré detai­ly vylo­že­ně sedí na život jed­né z jejich pří­tel­kyň. Vypadá to, jako by jí chtě­la Jessica ublí­žit a tomu musí Karen roz­hod­ně zabrá­nit. Ona pře­ce doká­za­la vždy kaž­dé­mu pomo­ci a vyře­šit kaž­dý pro­blém. Od toho tu pro své pří­tel­ky­ně je, pro­to je pro ně nepo­stra­da­tel­ná.

Než bude poz­dě je tře­tím psy­cho­lo­gic­kým romá­nem od autor­ky, kte­rý jsem čet­la. A opět jsem se pře­svěd­či­la, že Jenny Blackhurst psát umí.

Je prav­da, že na počát­ku jsem se malin­ko ztrá­ce­la, než jsem si ujas­ni­la posta­vy a sem tam něja­ké fla­shbac­ky do minu­los­ti a vypra­vě­če neo­zna­če­ných kapi­tol. Označené kapi­to­ly nesou jmé­na našich tří hlav­ních postav a jsou pro­klá­dá­ny kapi­to­la­mi z psy­chi­at­ric­ké­ho seze­ní a kapi­to­la­mi, kte­ré vyprá­ví jis­tá žena. Tyto čás­ti kni­hy jsou vyprá­vě­ny v prv­ní oso­bě, ostat­ní kapi­to­ly er-formou a psy­chi­at­ric­ká seze­ní for­mou dia­lo­gu dvou osob.

Kniha se mi čet­la dob­ře až na ten tro­chu pro mě zma­te­ný počá­tek. Ke kon­ci byl děj zase troš­ku z mého pohle­du pře­kom­bi­no­va­ný. Nicméně jsem se bavi­la, nechy­bě­ly pře­kva­pi­vé zvra­ty, posta­vy byly dob­ře vykres­le­né a hlav­ně Karen byla pro mě oprav­du uvě­ři­tel­ná.

Knihu bych dopo­ru­či­la asi spíš ženám. Nevím, zda by muži chtě­li roze­bí­rat vzta­hy, žen­ská přá­tel­ství, mateř­ství a podob­né situ­a­ce. Samozřejmě je vol­ba vždy na čte­ná­ři.

Berte kni­hu spí­še jako psy­cho­lo­gic­ký román než thriller. Potom dosta­ne­te přes­ně to, co od pří­bě­hu bude­te oče­ká­vat.