RECENZE – Podivná holka

Autorka: Jenny Blackhurst

Překlad: Petra Krámková

Nakladatelství: Domino

Rok vydá­ní v ČR: 2019

Počet stran: 408

ISBN: 978-80-7498-330-6

Imogen Reidová se vra­cí po pat­nác­ti letech do své­ho rod­né­ho měs­ta a domu. Není si jis­tá, zda je to dob­rý nápad, na své dět­ství zde roz­hod­ně nemá pří­jem­né vzpo­mín­ky. Její muž nezná všech­ny podrob­nos­ti její­ho živo­ta před tím, než se obje­vi­la v Londýně. Momentálně však zůsta­la bez prá­ce a jedi­né mís­to se jako dílem osu­du našlo prá­vě v Gauntu.

Imogen jako dět­ská psy­cho­lož­ka pře­vez­me pří­pad jede­nác­ti­le­té Ellii Atkinsonové. Ellie osi­ře­la při požá­ru, kte­rý jako jedi­ná pře­ži­la, a nyní žije v pěs­toun­ské rodi­ně. Je to zvlášt­ní díven­ka, tichá, nemá žád­né kama­rá­dy, nao­pak ve ško­le zaží­vá šika­nu od svých spo­lu­žá­ků a dokon­ce i tříd­ní uči­tel­ka ji nemá v lás­ce. Ellie je sice tichá, moc se nepro­je­vu­je, ovšem někdy se však u ní vyskyt­nou záchva­ty vzte­ku. Dá se to pocho­pit, při­jít o rodi­nu, sná­šet posměš­ky spo­lu­žá­ků, když se ve vás všech­na ta nespra­ve­dl­nost a bolest nastřá­dá, něku­dy to musí z člo­vě­ka ven. Jenže lidé si začí­na­jí o Ellie vymýš­let vše­li­ja­ké poví­dač­ky, že není úpl­ně v pořád­ku, že se kolem ní dějí div­né, snad až nad­při­ro­ze­né věci. Učitelé, děti i pěs­touni z ní mají div­ný pocit, dalo by se dokon­ce říct, že mají z malé díven­ky strach. Imogen to abso­lut­ně nechá­pe, nevě­ří, že by se lidé moh­li nechat tak zma­ni­pu­lo­vat, aby zača­li věřit v nad­při­ro­ze­né schop­nos­ti mla­dé dív­ky. Sama se sna­ží Ellie pod­po­ro­vat a pomá­hat jí, jak jen to jde, avšak pře­kra­ču­je hra­ni­ce svých pra­cov­ních pra­vo­mo­cí a je z pří­pa­du odvo­lá­na. Ellie je nešťast­ná, měla Imogen za jedi­né­ho člo­vě­ka, kte­rý při ní stál kro­mě její nevlast­ní sest­ry Mary a pře­dá­ní pří­pa­du něko­mu jiné­mu bere jako zra­du. Ellie trpí a tou­ží po tom, aby Imogen trpě­la stej­ně. Imogen vzá­pě­tí pro­ži­je jed­nu veli­ce tra­gic­kou udá­lost a přes­to­že se tomu brá­ní, začí­ná se při­klá­nět k názo­ru, že Ellie oprav­du doká­že věci v roz­po­ru s rea­li­tou.

Od autor­ky jsem čet­la již Ztichlý dům a byla jsem nad­še­ná. Na Podivnou hol­ku jsem se tedy moc těši­la a jsem nad­še­ná stej­ně. Jenny Blackhurst stvo­ři­la parád­ní, napí­na­vý pří­běh, skvě­lý psy­cho­thriller, kte­rý mís­ty hra­ni­čí až s horo­rem. Příběh vás pohl­tí na samém začát­ku a v pod­sta­tě vypliv­ne až s posled­ní strán­kou. Byla jsem moc zvě­da­vá na rozuz­le­ní a páni, ten konec... Tak tako­vý jsem úpl­ně neče­ka­la.

Krátké kapi­to­ly při­dá­va­jí kni­ze na čti­vos­ti. Střídají se kapi­to­ly vyprá­vě­né z pohle­du Imogen a z pohle­du Ellie. Během čte­ní máte pocit, že se nedá věřit vůbec niče­mu. Možná taky začne­te věřit v Elliiny nad­při­ro­ze­né schop­nos­ti. Protože co my víme, co je mezi nebem a zemí? Určitě bude­te mít něko­li­krát jis­to­tu, že už víte, jak to všech­no skon­čí. Neradujte se, autor­ka vám dá totiž jas­ně naje­vo, že jste ved­le jak ta jed­le. A vaše ner­vy zůsta­nou dál napja­té k prask­nu­tí. Protože tady vše kon­čí až posled­ní­mi slo­vy na posled­ní strán­ce. Nebo nekon­čí?

Jenny Blackhurst vyrost­la ve Shropshiru, kde také dodnes žije s man­že­lem a dět­mi.

Během dět­ství a dospí­vá­ní strá­vi­la hodi­ny čte­ním kri­mi­nál­ních romá­nů a neko­neč­ný­mi dis­ku­ze­mi nad nimi. Snila o tom, že se sta­ne spi­so­va­tel­kou a bylo tedy jedi­ně při­ro­ze­né, že jed­nou sama něja­ký kri­mi román také napí­še. Dodnes je váš­ni­vou čte­nář­kou a nej­čas­tě­ji ji najde­te prá­vě s hla­vou zano­ře­nou mezi strán­ky.

Kniha Ztichlý dům je její prvo­ti­nou. K napsá­ní ji inspi­ro­va­ly pře­de­vším emo­ce a pro­žit­ky spo­je­né s naro­ze­ním její­ho syna. Psaní se věnu­je i nadá­le a v sou­čas­né době má již na svém autor­ském kon­tě něko­lik dal­ších knih.

Za poskyt­nu­tí recenz­ní­ho výtis­ku vel­mi děku­ji nakla­da­tel­ství Domino. Knihu může­te zakou­pit zde.