Šest let po Renčově filmové adaptaci Románu pro ženy přichází zopakovat komerční úspěch na plátnech kin další z úspěšných bestsellerů Michala Viewegha Román pro muže. Projekt, který si na autorovi doslova vyprosil Miroslav Donutil, zfilmoval tentokrát režisér populárních Bobulí Tomáš Bařina. Jak uspokojivě se mu podařilo ukočírovat herecký buldozer české megastar, pro níž byl tento projekt velkým filmovým comebackem? Proč by neměl Michal Viewegh psát scénáře podle vlastních románů? A může divák tentokrát vůbec očekávat komedii ve smyslu předchozích divácky vděčných Vieweghových adaptací?
Sluší se předznamenat, že stejnojmenná knižní předloha Románu pro muže je zatím Vieweghovou nejprodávanější knihou. Proto lze také chápat odhodlání producenta, a výhradního majitele práv na filmové adaptace Vieweghových knížek, Rudolfa Biermanna točit právě tuto látku, posíleného v přesvědčení ještě ke všemu dostatečně výmluvnými tržbami předchozího Románu pro ženy. Taktéž lze rozumět volbě zkušeného Tomáše Bařiny, který v Bobulích prokázal, že umí točit srozumitelné vtipné lidské příběhy filmařsky atraktivní formou a navíc skvěle časovat humor a pointovat gagy, což tím pádem nabízí jednoznačné spojení dvou profesionálů, z jejichž spolupráce by nemělo vzejít nic menšího, než zaručený divácký hit, podepřený i zkušeností a popularitou jednoho z představitelů hlavních rolí Miroslava Donutila. Zdánlivě bezchybná producentská kalkulace ale může selhat ve faktoru, který se nikdy dopředu nedá úplně úspěšně naplánovat, a tím jsou výsledné emoce, nebo, chcete-li, to, jestli ve vás film při jeho vnímání zanechá nějakou výraznější stopu na duši, respektive, jestli při jeho sledování vás vtahují osudy jeho hrdinů a prožíváte stavy povrchového mrazení na kůži apod.Román pro muže nemá především nic moc společného s Románem pro ženy. Alespoň ve filmové podobě se nejedná o žádné pokračování, ale autonomní příběh sourozeneckého tria: Cyril (Miroslav Donutil), Bruno (Miroslav Vladyka) a Aneta (Vanda Hybnerová), jejichž zdánlivě pevný vztah po tragické autonehodě rodičů v minulosti naruší nyní náhlá informace o Brunově nevyléčitelné nemoci a tím i pocit očekávané smrti, která se neodvratně vplíží do života všech zúčastněných. V záchvěvu milosrdenství i snaze překonat utrpení vymyslí Cyril pro bratra velkolepou „pánskou“ jízdu do zasněžených hor s objednanou prostitutkou Tali (Táňa Pauhofová), která má být zároveň poslední příležitostí realizovat nejenom Brunova nesplněná přání a užít si života. Nechtěně tak ale současně odstartuje zatěžkávací zkoušku vzájemně pokřivených vztahů a tragikomických situací, které reflektují zajímavé srovnání různých životních hodnot a postojů každého z účastníků výletu.
Vezměme to podle profesí. Chybami se člověk učí, bohužel Michal Viewegh se zatím stále v řemesle scenáristy hledá. Pravděpodobně zde je zakopán stěžejní problém rozkolísaného vyprávění. Film by měl stát na silném příběhu, který umí pracovat s napětím a očekáváním diváků. Viewegh ale vyloží karty na stůl už na začátku a zbytek filmu se nás pak snaží už jen marně překvapit. Jeho historka o odpuštění a smíření skrze zoufale vypjatou situaci postrádá ve všech směrech jakékoliv tajemství. Žádná z trojice ústředních postav nedojde smysluplné katarze, protože jejich charaktery jsou ploché jako hruď Milly Jovovich a jednání předvídatelná jako tma o půlnoci. Autor klouže po povrchu zábavné historky s prostitutkou, ale nedovolí, aby se divák dostal do nitra postav, nahlédl jejich skutečné city a traumata. Potvrzuje se tak, že bohužel ani režisér Tomáš Bařina už nedokázal zkorigovat v příběhu povrchní tok scén a dialogů, které jsou sice místy vtipné a nabízejí vděčné herecké příležitosti (např. peskování kuchaře), ale ve výsledku působí pro kompaktní výpověď značně odstředivě. Paradoxně nejživotaschopnější se jeví vedlejší dějová linka s Taliným přítelem (Jan Budař) a jeho kamarádem z dětství, momentálně slavným fotbalistou (Filip Čapka), kteří společně po odhalení dívčiny nevěry, jdou po Cyrilovi. Peripetie jejich cesty za odplatou v mnohém připomíná a nepřímo odkazuje na Fargo bratří Coenů, a to jak atmosférou nečekaných zvratů a černého humoru, tak i díky výborné herecké kreaci obou protagonistů, kteří si mírně hysterizující polohu náležitě užívají.
Dostáváme se tak k hereckému ansámblu, kde, k další smůle výsledku snímku, prakticky většinu přítomných převálcoval sebestředný projev Miroslava Donutila. Problém této tuzemské star je až přehnaná výraznost. Donutil je přesně ten typ herce, který na sebe strhává pozornost, a ostatně scénář mu v tomto ohledu dává rozhodně největší prostor i nakládá nejvíce divácky vděčných hlášek. Režisér pak svádí skoro předem marný boj s tím, jak Donutila umravnit do civilní polohy a vytvořit v interakcích jeho postavy cynického Cyrila s dalšími figurami vyprávění také prostor pro ostatní hráče. Na přesně opačném pólu se potom pohybuje Miroslav Vladyka, který, téměř jako jediný, vyjadřuje emoce pohledem a výrazem tváře (viz např. závěrečná scéna uspokojení při odjezdu ve vagónu). Jeho mlčení však přesto v určitých chvílích filmu působí odtažitě (divák kupř. jen stěží rozklíčuje jeho velmi osobní vztah k vlakům a nepochopí další intimní souvislosti rodinného zázemí). Někde uprostřed se pak nachází herecky úsporně pojatá Aneta Vandy Hybnerové, která řeší rovněž své vlastní problémy pramenící z neschopnosti udržet si chlapa. Vedle ní Táňa Pauhofová jakž takž ustála roli naivní Tali, která dá přednost krásnému, zajištěnému a bezstarostnému vztahu, protože má ráda sama sebe a po boku podnikavého, avšak žárlivého přítele, se jí nenabízí větší rodinná perspektiva, než jen stafáž striptérky před webkamerou.
Režisér Tomáš Bařina natočil řemeslně zvládnutý divácky bezpečný snímek (rozuměj vděčný, kde si každý najde tu svou satisfakci), který žánrově osciluje na pomezí tragiky a komiky. Hořká výpověď o našich vnitřních trápeních, s mírným přesahem do každodenního zkorumpovaného rybníčku české společnosti i politiky má své technické kvality i v kontrastním chladném vizuálním pojetí kameramana Tomáše Sysla, kde tam přesvědčivě rezonují všechny kruté podpásovky mezi hrdiny. Trochu zamrzí, že hudba Zdeňka Vřeštila a skupiny Neřež je v některých obrazech až příliš popisná, jako např. v horských scenériích. Na druhé straně jsou to právě úchvatná panoramata Vysokých Tater, ryzí, čistá a neposkvrněná majestátnost přírody, která zajímavým způsobem kontrastuje s pinožením a intrikami hrdinů Románu pro muže.
Pro mne osobně akorát zklamání a prohra v tom, že se snažím vnímat filmy všemi dostupnými smysly. Ale Román pro muže mě bohužel emocionálně vůbec nezasáhl a nevtáhl do svého vykonstruovaného světa chladně jednajících postav, které imitují život, ale schází jim lidsky věrohodný moment, který by mě přesvědčil, že jejich starosti jsou zobecnitelným poselstvím.
Nejnovější komentáře