Román pro muže, který nemůže

Šest let po Renčově fil­mo­vé adap­ta­ci Románu pro ženy při­chá­zí zopa­ko­vat komerč­ní úspěch na plát­nech kin dal­ší z úspěš­ných best­selle­rů Michala Viewegha Román pro muže. Projekt, kte­rý si na auto­ro­vi doslo­va vypro­sil Miroslav Donutil, zfil­mo­val ten­to­krát reži­sér popu­lár­ních Bobulí Tomáš Bařina. Jak uspo­ko­ji­vě se mu poda­ři­lo uko­čí­ro­vat herec­ký bul­do­zer čes­ké megastar, pro níž byl ten­to pro­jekt vel­kým fil­mo­vým come­bac­kem? Proč by neměl Michal Viewegh psát scé­ná­ře pod­le vlast­ních romá­nů? A může divák ten­to­krát vůbec oče­ká­vat kome­dii ve smys­lu před­cho­zích divác­ky vděč­ných Vieweghových adap­ta­cí?

Sluší se před­zna­me­nat, že stej­no­jmen­ná kniž­ní před­lo­ha Románu pro muže je zatím Vieweghovou nej­pro­dá­va­něj­ší kni­hou. Proto lze také chá­pat odhod­lá­ní pro­du­cen­ta, a výhrad­ní­ho maji­te­le práv na fil­mo­vé adap­ta­ce Vieweghových kní­žek, Rudolfa Biermanna točit prá­vě tuto lát­ku, posí­le­né­ho v pře­svěd­če­ní ješ­tě ke vše­mu dosta­teč­ně výmluv­ný­mi trž­ba­mi před­cho­zí­ho Románu pro ženy. Taktéž lze rozu­mět vol­bě zku­še­né­ho Tomáše Bařiny, kte­rý v Bobulích pro­ká­zal, že umí točit sro­zu­mi­tel­né vtip­né lid­ské pří­běhy fil­mař­sky atrak­tiv­ní for­mou a navíc skvě­le časo­vat humor a poin­to­vat gagy, což tím pádem nabí­zí jed­no­znač­né spo­je­ní dvou pro­fe­si­o­ná­lů, z jejichž spo­lu­prá­ce by nemě­lo vze­jít nic men­ší­ho, než zaru­če­ný divác­ký hit, pode­pře­ný i zku­še­nos­tí a popu­la­ri­tou jed­no­ho z před­sta­vi­te­lů hlav­ních rolí Miroslava Donutila. Zdánlivě bez­chyb­ná pro­du­cent­ská kal­ku­la­ce ale může selhat ve fak­to­ru, kte­rý se nikdy dopře­du nedá úpl­ně úspěš­ně naplá­no­vat, a tím jsou výsled­né emo­ce, nebo, chcete-li, to, jest­li ve vás film při jeho vní­má­ní zane­chá něja­kou výraz­něj­ší sto­pu na duši, respek­ti­ve, jest­li při jeho sle­do­vá­ní vás vta­hu­jí osu­dy jeho hrdi­nů a pro­ží­vá­te sta­vy povr­cho­vé­ho mra­ze­ní na kůži apod.Román pro muže nemá pře­de­vším nic moc spo­leč­né­ho s Románem pro ženy. Alespoň ve fil­mo­vé podo­bě se nejed­ná o žád­né pokra­čo­vá­ní, ale auto­nomní pří­běh sou­ro­ze­nec­ké­ho tria: Cyril (Miroslav Donutil), Bruno (Miroslav Vladyka) a Aneta (Vanda Hybnerová), jejichž zdán­li­vě pev­ný vztah po tra­gic­ké auto­ne­ho­dě rodi­čů v minu­los­ti naru­ší nyní náh­lá infor­ma­ce o Brunově nevy­lé­či­tel­né nemo­ci a tím i pocit oče­ká­va­né smr­ti, kte­rá se neod­vrat­ně vplí­ží do živo­ta všech zúčast­ně­ných. V záchvě­vu milo­sr­den­ství i sna­ze pře­ko­nat utr­pe­ní vymys­lí Cyril pro bra­t­ra vel­ko­le­pou „pán­skou“ jízdu do zasně­že­ných hor s objed­na­nou pro­sti­tut­kou Tali (Táňa Pauhofová), kte­rá má být záro­veň posled­ní pří­le­ži­tos­tí rea­li­zo­vat neje­nom Brunova nespl­ně­ná přá­ní a užít si živo­ta. Nechtěně tak ale sou­čas­ně odstar­tu­je zatěž­ká­va­cí zkouš­ku vzá­jem­ně pokři­ve­ných vzta­hů a tragi­ko­mic­kých situ­a­cí, kte­ré reflek­tu­jí zají­ma­vé srov­ná­ní růz­ných život­ních hod­not a posto­jů kaž­dé­ho z účast­ní­ků výle­tu.

Vezměme to pod­le pro­fe­sí. Chybami se člo­věk učí, bohu­žel Michal Viewegh se zatím stá­le v řemes­le sce­náris­ty hle­dá. Pravděpodobně zde je zako­pán stě­žej­ní pro­blém rozko­lí­sa­né­ho vyprá­vě­ní. Film by měl stát na sil­ném pří­bě­hu, kte­rý umí pra­co­vat s napě­tím a oče­ká­vá­ním divá­ků. Viewegh ale vylo­ží kar­ty na stůl už na začát­ku a zby­tek fil­mu se nás pak sna­ží už jen mar­ně pře­kva­pit. Jeho his­tor­ka o odpuš­tě­ní a smí­ře­ní skr­ze zou­fa­le vypja­tou situ­a­ci postrá­dá ve všech smě­rech jaké­ko­liv tajem­ství. Žádná z tro­ji­ce ústřed­ních postav nedo­jde smys­lu­pl­né katar­ze, pro­to­že jejich cha­rak­te­ry jsou plo­ché jako hruď Milly Jovovich a jed­ná­ní před­ví­da­tel­ná jako tma o půl­no­ci. Autor klou­že po povrchu zábav­né his­tor­ky s pro­sti­tut­kou, ale nedo­vo­lí, aby se divák dostal do nit­ra postav, nahlé­dl jejich sku­teč­né city a trau­ma­ta. Potvrzuje se tak, že bohu­žel ani reži­sér Tomáš Bařina už nedo­ká­zal zko­ri­go­vat v pří­bě­hu povrch­ní tok scén a dia­lo­gů, kte­ré jsou sice mís­ty vtip­né a nabí­ze­jí vděč­né herec­ké pří­le­ži­tos­ti (např. pes­ko­vá­ní kucha­ře), ale ve výsled­ku půso­bí pro kom­pakt­ní výpo­věď znač­ně odstře­di­vě. Paradoxně nej­ži­vo­ta­schop­něj­ší se jeví ved­lej­ší dějo­vá lin­ka s Taliným pří­te­lem (Jan Budař) a jeho kama­rá­dem z dět­ství, momen­tál­ně slav­ným fot­ba­lis­tou (Filip Čapka), kte­ří spo­leč­ně po odha­le­ní dívči­ny nevě­ry, jdou po Cyrilovi. Peripetie jejich ces­ty za odpla­tou v mno­hém při­po­mí­ná a nepří­mo odka­zu­je na Fargo brat­ří Coenů, a to jak atmo­sfé­rou neče­ka­ných zvra­tů a čer­né­ho humo­ru, tak i díky výbor­né herec­ké kre­a­ci obou pro­ta­go­nis­tů, kte­ří si mír­ně hys­te­ri­zu­jí­cí polo­hu nále­ži­tě uží­va­jí.

Dostáváme se tak k herec­ké­mu ansám­blu, kde, k dal­ší smů­le výsled­ku sním­ku, prak­tic­ky vět­ši­nu pří­tom­ných pře­vál­co­val sebestřed­ný pro­jev Miroslava Donutila. Problém této tuzem­ské star je až pře­hna­ná výraz­nost. Donutil je přes­ně ten typ her­ce, kte­rý na sebe str­há­vá pozor­nost, a ostat­ně scé­nář mu v tom­to ohle­du dává roz­hod­ně nej­vět­ší pro­stor i naklá­dá nej­ví­ce divác­ky vděč­ných hlá­šek. Režisér pak svá­dí sko­ro pře­dem mar­ný boj s tím, jak Donutila umrav­nit do civil­ní polo­hy a vytvo­řit v inter­ak­cích jeho posta­vy cynic­ké­ho Cyrila s dal­ší­mi figu­ra­mi vyprá­vě­ní také pro­stor pro ostat­ní hrá­če. Na přes­ně opač­ném pólu se potom pohy­bu­je Miroslav Vladyka, kte­rý, téměř jako jedi­ný, vyja­dřu­je emo­ce pohle­dem a výra­zem tvá­ře (viz např. závě­reč­ná scé­na uspo­ko­je­ní při odjez­du ve vagó­nu). Jeho mlče­ní však přes­to v urči­tých chví­lích fil­mu půso­bí odta­ži­tě (divák kupř. jen stě­ží roz­klí­ču­je jeho vel­mi osob­ní vztah k vla­kům a nepo­cho­pí dal­ší intim­ní sou­vis­los­ti rodin­né­ho záze­mí). Někde upro­střed se pak nachá­zí herec­ky úspor­ně poja­tá Aneta Vandy Hybnerové, kte­rá řeší rov­něž své vlast­ní pro­blémy pra­me­ní­cí z neschop­nos­ti udr­žet si chla­pa. Vedle ní Táňa Pauhofová jakž takž ustá­la roli naiv­ní Tali, kte­rá dá před­nost krás­né­mu, zajiš­tě­né­mu a bez­sta­rost­né­mu vzta­hu, pro­to­že má ráda sama sebe a po boku pod­ni­ka­vé­ho, avšak žár­li­vé­ho pří­te­le, se jí nena­bí­zí vět­ší rodin­ná per­spek­ti­va, než jen sta­fáž striptér­ky před web­ka­me­rou.

Režisér Tomáš Bařina nato­čil řeme­sl­ně zvlád­nu­tý divác­ky bez­peč­ný sní­mek (rozu­měj vděč­ný, kde si kaž­dý najde tu svou satis­fak­ci), kte­rý žánro­vě osci­lu­je na pome­zí tragi­ky a komi­ky. Hořká výpo­věď o našich vnitř­ních trá­pe­ních, s mír­ným pře­sa­hem do kaž­do­den­ní­ho zko­rum­po­va­né­ho ryb­níč­ku čes­ké spo­leč­nos­ti i poli­ti­ky má své tech­nic­ké kva­li­ty i v kon­trast­ním chlad­ném vizu­ál­ním poje­tí kame­ra­ma­na Tomáše Sysla, kde tam pře­svěd­či­vě rezo­nu­jí všech­ny kru­té pod­pá­sov­ky mezi hrdi­ny. Trochu zamr­zí, že hud­ba Zdeňka Vřeštila a sku­pi­ny Neřež je v někte­rých obra­zech až pří­liš popis­ná, jako např. v hor­ských sce­né­ri­ích. Na dru­hé stra­ně jsou to prá­vě úchvat­ná pano­ra­ma­ta Vysokých Tater, ryzí, čis­tá a nepo­sk­vr­ně­ná majestát­nost pří­ro­dy, kte­rá zají­ma­vým způ­so­bem kon­tras­tu­je s pino­že­ním a intri­ka­mi hrdi­nů Románu pro muže.

Pro mne osob­ně ako­rát zkla­má­ní a pro­hra v tom, že se sna­žím vní­mat fil­my vše­mi dostup­ný­mi smys­ly. Ale Román pro muže mě bohu­žel emo­ci­o­nál­ně vůbec neza­sá­hl a nevtá­hl do své­ho vykon­stru­o­va­né­ho svě­ta chlad­ně jed­na­jí­cích postav, kte­ré imi­tu­jí život, ale schá­zí jim lid­sky věro­hod­ný moment, kte­rý by mě pře­svěd­čil, že jejich sta­ros­ti jsou zobec­ni­tel­ným posel­stvím.

---