Svatba upírů (1993)

rp thumbCoverMain.jpeg

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Iveta Bartošová a Rudolf Hrušínský nejml. v čes­ké roman­tic­ké upí­ři­ně, kte­rá roz­dě­li­la divá­ky na dva tábo­ry. Jeden ten­to film zatra­cu­je a dru­hý ho bere jako úsměv­nou kome­dii s něko­li­ka veli­ce sluš­ný­mi herec­ký­mi výko­ny.

Richard je mla­dý ang­lic­ký šlech­tic, kte­rý ces­tu­je se svým strý­cem Archibaldem po Evropě. Obchodní zále­ži­tos­ti je při­ve­dou až do Prahy, kde se má brzy ode­hrát jeho nejdi­vo­čej­ší dob­ro­druž­ství v jeho živo­tě. Zatímco jeho strý­ček našel zalí­be­ní v míst­ním pivu, tak naiv­ní mla­dík se bez­hla­vě zami­lu­je do tajem­né hra­běn­ky Olivie, kte­rá žije v honos­ném síd­le hra­bě­te Kronberga. Společně s nimi zde pře­bý­vá šlech­tic­ká sme­tán­ka, kte­rá po veče­rech pořá­dá honos­né spo­le­čen­ské akce. Bezhlavě zami­lo­va­ný Richard je roz­hod­nu­tý za kaž­dou cenu zís­kat srd­ce své milé. Netuší však, že jeho ces­ta za štěs­tím skrý­vá nejed­nu krko­lomnou pře­káž­ku. Až doteď totiž poklá­dal upí­ry jen za báj­né posta­vy z hrů­zostraš­ných pověr, ale brzy zjis­tí, že se šered­ně mýlil. Hrabě Kronberg je totiž ve sku­teč­nos­ti vůd­cem upí­ří smeč­ky, kte­ré­mu se vůbec neli­bí, že se Olivie zami­lo­va­la do něko­ho jiné­ho a je roz­hod­nu­tý své­ho soka zni­čit za kaž­dou cenu.

Režie: Jaroslav Soukup
Rok výro­by: 1993
Délka: 96 min
Země: Česká repub­li­ka

Hrají:
Rudolf Hrušínský nejml. ... (Richard Bancroft)
Iveta Bartošová ... (Olivie)
Petr Nárožný ... (Archibald)
Viktor Preiss ... (hra­bě Kronberg)
Luděk Kopřiva ... (Doktor Hermann)
a dal­ší

Tato roman­tic­ká upí­ři­na reži­sé­ra Jaroslava Soukupa pat­ří mezi nej­kon­tro­verz­něj­ší čes­ké horo­ry, kte­ré byly u nás nato­če­né. Mnoho lidí vyčí­tá auto­rům vykrá­dá­ní zahra­nič­ních fil­mů či dokon­ce povíd­ky Josepha Sheridana LeFanu, kte­ré­mu je mimo­cho­dem ten­to sní­mek věno­ván. Přesto všech­no si mys­lím, že to vůbec tra­gic­ky nedo­padlo, přes­to­že jsem se pár­krát při­sti­hl, že jsem u něj pod­ři­mo­val. Mohly za to mís­ty nesku­teč­ně nud­né pasá­že, kte­rých zde bylo na můj vkus až zby­teč­ně pří­liš mno­ho. Nejprve musí­me lehce pře­kous­nout vypra­vo­vá­ní naše­ho hrdi­ny, kte­rý se zahle­děl až pří­liš váž­ně do jaké­ho­si porad­ce, co se vzta­hů a spo­le­čen­ské eti­ky týče. Abychom násled­ně moh­li sle­do­vat jak ang­lic­ký šlech­tic solid­ní češ­ti­nou začne obl­bo­vat čes­kou spo­leč­nost. V těch­to chví­lích mi doce­la vlaž­né tem­po pří­bě­hu moc nevy­ho­vo­va­lo a nepo­moh­li ani rádo­by vtip­né moment­ky. Jediný kdo celou situ­a­ci zachra­ňo­val byl Petr Nárožný a jeho hláš­ky.

Slova „lás­ko, miláč­ku“ byla ke sly­še­ní snad v kaž­dé dru­hé větě a po něja­ké chví­li mi zača­li lézt nesku­teč­ně na ner­vy. Přemíra roman­ti­ky rov­něž, ale co se dalo taky čekat od roman­tic­ké upí­ři­ny. Naštěstí na roz­díl od novo­do­bých ame­ric­kých sra­ček, cel­ko­vou úro­veň pozved­li výko­ny celé řady zná­mých čes­kých her­ců. Vedle Petra Nárožného zde zazá­řil i Viktor Preiss, kte­rý podal opět veli­ce sluš­ný výkon, stej­ně jako Luděk Kopřiva či Oldřich Vízner. O něco slab­ší Hrušínský a Bartošová už tak úchvat­ní neby­li, ale pořád to bylo v rám­ci sne­si­tel­nos­ti.

Jako nej­vět­ší prim vidím fakt, že se tvůr­ci nebá­li expe­ri­men­to­vat a navíc celý svůj výtvor poja­li v ryze humor­ném pro­ve­de­ní. Milovníci upí­rů (vam­pý­rů) sice budou namí­tat, že se film nedr­ží zaži­tých prv­ků, ale prá­vě o to reži­sé­ro­vi šlo. Čert vem česnek, finál­ní roz­klad upí­ří­ho těla, nebo již pro­va­ře­nou zub­ní pro­té­zu. Soukup si jel pěk­ně po své vlně a já jsem mu za to do jis­té míry nesku­teč­ně vděč­ný. Jakmile se totiž na scé­ně obje­ví upí­ří sme­tán­ka, věč­ně hla­do­vá a hlav­ně pěk­ně nadr­že­ná, jde úro­veň sním­ku rapid­ně naho­ru. Divák se koneč­ně pře­sta­ne nudit a dočká se něko­li­ka veli­ce pěk­ných minut, na kte­ré se nedá zapo­me­nout.

Hodnocení:
Asi nej­ví­ce se mi líbi­ly dobo­vé kos­týmy a nád­her­né pro­stře­dí Valtického zám­ku, kde se mimo jiné také natá­če­lo. Z hudeb­ním dopro­vo­dem pod tak­tov­kou Zdeňka Bartáka jsem neměl rov­něž žád­ný výraz­něj­ší pro­blém. Je jen doce­la ško­da těch nud­ných míst, kte­ré byli doslo­va ubí­je­jí­cí. Rozhodoval jsem se mezi 50-60%, ale nako­nec s při­mhou­ře­ný­ma oči­ma dám to vět­ší čís­lo a to hlav­ně za již zmí­ně­né herec­ké výko­ny, něko­li­ka jedin­ců.