Bubba Ho-tep (2002)

Režisér a scé­náris­ta v jed­né oso­bě se v té chví­li spí­še sna­žil podat nadr­že­ným divá­kům něko­lik indi­cií za pomo­ci fla­shbac­ků a vyprá­vě­ní o tom, jak se tam vlast­ně Elvis a JFK dosta­li a co všech­no mají za sebou. Někdo by se mož­ná mohl ura­zit (pře­de­vším pak zary­tí zastán­ci těch­to dvou ame­ric­kých ikon), ale já se doce­la zasmál. Stačilo mi vidět nadr­že­né­ho Bruce, kterak s pova­d­lým ptá­kem pozo­ru­je špu­lí­cí se prc­ku mla­dé Heidi Marnhout, či Ossieho strach o svůj řit­ní otvor. Coscarelli sice mís­ty zachá­zel sku­teč­ně do „extré­mu“, nicmé­ně přes­ně tohle se mi na tom líbi­lo (a jak vid­no nejen mě). 

Když k tomu při­po­čí­tá­me i dal­ší posta­vy důchod­ců, z nichž někte­ré stá­ly oprav­du za to, u zába­vy bych zápo­ry nehle­dal. Snad jen jed­no poře­ka­dlo, že „ opa­ko­va­ný vtip, už není vti­pem“. Ve chví­li kdy na scé­nu naklu­še i egypt­ská mumie v kov­boj­ských cárech, při­chá­zí chví­le i pro horo­ro­vé fan­dy. Především pak u finál­ní­ho sou­bo­je sta­ří­ků s mumií jsem chroch­tal bla­hem. Škoda jen, že to bylo tak krát­ké.