Spec Ops: The Line spatřila světlo světa v roce 2012 a i když recenze nesbírala špatné, tak prodej hry bůhvíjak skvělý nebyl. Osobně mi to přijde jako velká škoda, neboť hra patří do škatulky, kde je jiných titulů jako pověstného šafránu. Na „vině“ byl pravděpodobně přesycený trh a malá propagace hry.
On i první dojem není také bůhvíjaký. Hrajete za Martina Walkera, který má po většinu hry po roce 2 podřízené (Lugo a Adams) s nimiž je vyslán do Dubaje v blízké budoucnosti. Dubaj ve hře už není tím bezstarostným místem, kde bohatí tráví svůj čas (a peníze). Stala se zde totiž katastrofa, písečné bouře odřízly město od okolního světa, což mělo za následek hladovění a nedostatek vody. Do akce se vložila vojenská jednotka „33rd Damned“, která měla za úkol obyvatele evakuovat, což se ale nestalo. Až po nějakém čase se z Dubaje ozve podivné hlášení velitele „33rd“ Konrada. Martin Walker a jeho druzi jsou do Dubaje vysláni zjistit, co se stalo. A zjištění to nebude rozhodně hezké.
Svoji inspiraci si hra bere ve známé povídce „Srdce temnoty“ od Josepha Conrada a také z filmu Apocalypse Now (který je sám Conradovou knihou inspirován). Znalci tedy už vědí, o co asi půjde. Ano, půjde přesně o to...
Po grafické stránce mi hra přišla velmi podařená. Fajn byla i atmosféra, která se nejprve tváří jako tuctová střílečka, avšak jen do určité doby. Ve chvíli, kdy už si říkáte, že hra samotná vás asi moc nepřekvapí, přichází zlom. Postavy začínají činit obtížná morální rozhodnutí a musí čelit jejich přímým následkům. Nezapomenu na misi, kdy jsem na jednu skupinu vysypal bílý fosfor a pak musel procházet kolem ostatků zemřelých. Postupem času se stírají rozdíly mezi „hodnými“ a „zlými“ a výsledkem je jen chaos a spousty mrtvých.
Velmi potěší také celkem 4 možné konce.
Co trochu nepotěší - a je to tak podle mě nejslabší stránkou hry - je samotná hratelnost. Hra totiž jen obtížně maskuje, že její samotný „poháněcí motor“ je de facto obyčejná střílečka využívající (a velmi dobře) systém krytí. Hratelnost však není bůhvíjaká a přiznám se, že mi občas i přišla dost repetitivní. Dost by podle mě prospělo, kdyby tu bylo více „procházecích“ pasáží na úkor akce. Těch mrtvých jsou skutečně obrovská kvanta.
Vše ale vylepšuje - a povyšuje tak na vyšší úroveň - příběh hry a celkové antimilitaristické vyznění. To je největší deviza hry a v podstatě i důvod, proč si tento lehce starší kousek na svých strojích spustit i dnes.
