Šrámy (Pregi 2004)

Když porov­ná­me vzá­jem­ný vztah pol­ské a naší kine­ma­to­gra­fie, tak brzy shle­dá­me pozo­ru­hod­ný nepo­měr. České sním­ky jsou v pol­ských kinech cel­kem běž­ně uvá­dě­ny a tako­vý Hřebejk pat­ří mezi solid­ní základ kaž­dé­ho pořád­né­ho „čecho­fi­la“ (a že jich je). U nás je to samo­zřej­mě jiné. Polský sní­mek se do sítě mul­ti­kin dosta­ne snad jen náho­dou. O tro­chu lep­ší situ­a­ce je v arto­vých kinech, ale cel­ko­vé pově­do­mí o pol­ské kine­ma­to­gra­fii se u nás ome­zu­je vět­ši­nou na Wajdu a Polanskiho (a ti už čis­tě „pol­ské fil­my“ točí jen zříd­ka).
Šrámy jsou dílem Magdaleny Piekorz, což je stá­le ješ­tě doce­la mla­dá pol­ská reži­sér­ka, kte­rá má na své fil­mo­vé paž­bě dosud jen 2 záře­zy. Šrámy jsou prv­ním z nich. Snímek vzni­kl pod dohle­dem Krzysztofa Zanussiho (film Solidarita, soli­da­ri­ta) a sou­stře­dí na posta­vu Vojtěcha, tato posta­va je inspi­ro­vá­na dílem spi­so­va­te­le Kuczoka (pol­ská jmé­na budu pro jed­no­du­chost pře­vá­dět do češ­ti­ny, Krzysztof mi dal dost zabrat...). Děj může­me roz­dě­lit na dvě čás­ti, v prv­ní je Vojtovi asi 10 a v dru­hé 30. V dět­ství žije sám se svým otcem, kte­rý má s jeho výcho­vou znač­né pro­blémy, ty pak řeší obvyk­lým způ­so­bem - bitím a nási­lím (a pouš­tě­ním kla­sic­ké hud­by), což ovšem v syno­vi způ­so­bu­je jen dal­ší zatvr­ze­ní. Modřiny čas­to nejsou vidět - a pokud ano, tak po čase zmi­zí - nicmé­ně šrá­my na duši (od toho logic­ky název fil­mu) zůstá­va­jí.
Spíše než něja­kým fil­mem s pře­kva­pi­vý­mi dějo­vý­mi zvra­ty jsou Šrámy komor­ním, arto­vým sním­kem, kte­rý se sou­stře­dí na psy­cho­lo­gii hlav­ní posta­vy, jež si tady stři­hl Sapkowského Zaklínač Michal Zebrowski (naroz­díl od Zaklínače, tady nemá blond vla­sy, ale jinak si svůj typic­ký kukuč ucho­val). Málokdy se na scé­ně obje­ví více než dva lidé. To dává reži­sé­r­ce pro­stor pro zají­ma­vé dia­lo­gy a odha­lo­vá­ní lid­ské­ho cha­rak­te­ru. Za mož­ná nej­po­zo­ru­hod­něj­ší scé­nu pova­žu­ji tu, kde mla­dý Vojtěch se svým otcem sta­ví větr­ník (dosta­li jej za domá­cí úkol ve ško­le), krás­ně spo­lu spo­lu­pra­cu­jí, sko­ro se dosta­ví atmo­sfé­ra rodin­né poho­dy, nicmé­ně ta je záhy naru­še­na otco­vým pro­slo­vem ve sty­lu, „podí­vej, tako­vé dob­ré­ho otce máš...a jsi na něj tak drzý.“ atd...
Velice zají­ma­vě a při­ro­ze­ně nato­če­ný film.