Štěstí je krásná věc - ROZHOVOR S HLAVNÍMI HERCI

VĚŘÍTE NA ŠTĚSTÍ, OSUD?

JDETE MU NAPROTI?

Petra Hřebíčková:

Věřím. Taky věřím, že naše bytí na zemi má vyš­ší smy­sl než jen oddý­chat ten­to jeden život. Jinak mi nejde na rozum tolik nespra­ve­dl­nos­ti a utr­pe­ní ve svě­tě. Jít štěs­tí napro­ti? Něco jiné­ho je mít štěs­tí a něco jiné­ho je zaží­vat. Tomu prv­ní­mu napro­ti jít nemů­že­te, tomu dru­hé­mu snad ano. Člověk nikdy neví, co mu při­ne­se štěs­tí. I někte­ré karam­bo­ly v živo­tě mů-žou vést ke spo­ko­je­nos­ti a nao­pak. Asi hlav­ní je nejít pro­ti svým zása­dám, a tedy pře­de­vším něja­ké mít. Někdo je šťast­ný, že vůbec pře­žil dal­ší den, a někdo má vše, a přes­to neu­mí být šťast­ný. Je to pocit, kte­rý začí­ná v hla­vě každé-ho jed­not­liv­ce.

Karel Zima:

To jsou dvě věci. Co se týče štěs­tí, necho­dí po uli­ci ani neče­ká v sáz­ko­vých kan­ce­lá­řích, pro­dej­nách dra­hých aut. Nosíme ho v sobě. Někdo to ví a někdo ne a hle­dá ho pak všu­de mož­ně, vět­ši­nou mar­ně. A osud? Nezvratný scho­va­ný čaro­děj? Štěstí bych řekl, že napro­ti jdu. S osu­dem jsme pořád ješ­tě všech­na piva nevy­pi­li.

JDE ZA PENÍZE KOUPIT?

Petra Hřebíčková:

Samozřejmě, že nelze. Ale být fi nanč­ně zajiš­těn je urči­tě pro něko­ho také důle­ži­tý fak­tor, kte­rý ovliv­ňu­je míru spo­ko­je­nos­ti. I pro mne. Někomu sta­čí medi­to­vat u čaje a kous­ku chle­ba, někdo potře­bu­je dům, bazén, luxus. Štěstí je vel­ký po-jem mini­mál­ně na diplo­mo­vou prá­ci.

Karel Zima:

Asi ne.

CO PRO VÁS JE ŠTĚSTÍ?

Petra Hřebíčková:

Že se mi naro­di­li dva syno­vé! Být zdra­vá, svo­bod­ná, žít v míru, mít zdra­vou rodi­nu a moci se rea­li­zo­vat, a to vše si umět uží­vat je vlast-ně pře­py­ch, ve kte­rém se cítím šťast­ná. Vážit si toho, co mám, a mít proč se smát. Humor a lás­ka jsou nepo­stra­da­tel­ná a nej­dů­le­ži­těj­ší pojít­ka ke štěs­tí.

Karel Zima:

Že je mír. Že jsou zdra­ví moji blíz­cí i já. Že mám prá­ci, kte­rá mě baví. Že mám spous­tu skvě­lých přá­tel. Že jsou mezi nimi zábav­ní, inspi­ra­tiv­ní, inte­li­gent­ní, krás­ní i vtip­ní lidé. Že si můžu dovo­lit ces­to­vat. Že sví­tí slun­ce. Že prší.

JE LEPŠÍ MÍT PENÍZE V BANCE, NEBO VE SLAMNÍKU?

Petra Hřebíčková:

To je jed­no, hlav­ní je umět je utrá­cet. A to pro kaž­dé­ho může zna­me­nat úpl­ně něco jiné­ho. Ve slam­ní­ku ani v ban­ce si je neu­ži­je­te.

Karel Zima:

Všichni zatím může­me bez obav vyu­ží­vat té prv­ní vari­an­ty. Ale vlast­ně mě pomyš­le­ní na tu dru­hou teď doce­la baví, tak­že adre­su vám neřek­nu.

CO BYSTE SI KOUPILI JAKO PRVNÍ, KDYBYSTE VYHRÁLI KUPU PENĚZ?

Petra Hřebíčková:

Kupu? Tak... Nemovitost. A bylo by skvě­lé moci dál roz­dá­vat. Pomoci výraz­nou měrou tam, kde je potře­ba, je úžas­ný pocit.

Karel Zima:

Nevím. Asi nechci vyhrát kupu peněz. Co po-třebuju, mám. Ale mož­ná by to byla cha­lu­pa se zahra­dou. A dře­vě­ným plo­tem. A kla­vír!

VYHRÁLI JSTE VŮBEC V ŽIVOTĚ NĚCO MATERIÁLNÍHO? KDE A CO?

Petra Hřebíčková:

Fén. Teď se moc směju. Jako malá hol­ka jsem něco někam posla­la a při­šel mi fén. Na JAMU jsem zís­ka­la cenu Jany Rybářové od Evropské nada­ce Margherita, což bylo jako zje­ve­ní z nebe. Dva star­ší Italové, kte­rým zemře­la vnuč­ka, co milo­va­la umě­ní, se roz­hod­li na její počest pomo­ci mla­dým uměl­cům. Cenu zís­ka­la ješ­tě dnes uzná­va­ná sochař­ka Paulina Skavová a malíř Vít Soukup. Moc mi to ten­krát fi nanč­ně pomoh­lo.

Karel Zima:

Jen drob­né část­ky. A jed­nou v tom­bo­le na ple­se zapůj­če­ní nové Škody Superb na víkend. Jeli jsme teh­dy s býva­lou ženou do Krumlova.

V PŘÍPADĚ, ŽE BYSTE V LOTERII OPRAVDU VYHRÁLI 176 MILIONŮ, TAJILI BYSTE TO, NEBO NE? A PROČ?

Petra Hřebíčková:

Upřímně bych se s tím veřej­ně asi moc chlu-bit nechtě­la, pro­to­že bych ráda měla klid se řád­ně roz­mys­let, jak s peně­zi nalo­žit. Nemluvím o svých nej­bliž­ších.

Karel Zima:

Těžká otáz­ka. Asi bych to hod­ně roz­va­žo­val. Ale pokud ano, udě­lal bych mejdan. Velkej mejdan!

STÁT SE BOHATÝM MŮŽE

V NĚČEM PŘIPOMÍNAT, KDYŽ SE STANETE SLAVNÝM. ZAČALI SE VÁM DÍKY ÚSPĚŠNÝM KARIÉRÁM HLÁSIT „VZDÁLENÍ PŘÍBUZNÍ“ A „STAŘÍ KAMARÁDI“?

Petra Hřebíčková:

Někteří ano, ale nijak závrat­ně. Nebylo to tak, že by po mně něco vyža­do­va­li. Spíš mě moh­li jen lépe vyhle­dat. Nebylo to nikdy obtě­žu­jí­cí, nao­pak, pře­de­vším vzdá­le­ní pří­buz­ní mě jen potě­ši­li.

Karel Zima:

Občas se ozvou dáv­ní zná­mí, ale vždyc­ky mile a nevy­po­čí­ta­vě.

JAKÝ MÁTE RECEPT NA ZBAVENÍ SE NECHTĚNÉ POZORNOSTI?

Petra Hřebíčková:

Žádný, není to tak hroz­né.

Karel Zima:

Jako pre­ven­ce novi­ny, čer­né brý­le, kapu­ce. A když už k ní dojde, tak odchod pryč. Ale ide­ál­ně nebýt moc slav­ný.

VAŠE FILMOVÁ RODINA SE NA ZAČÁTKU NAOPAK POTÝKÁ S NOUZÍ, DOKONCE SI PŮJČUJE OD LICHVÁŘŮ. JE TO MYŠLENO JAKO VAROVÁNÍ?

Petra Hřebíčková:

Těžko radit „nepůj­čuj­te si od lichvá­řů!“ něko­mu, kdo je v totál­ní nou­zi. Přesto. Nepůjčujte si nikdy od lichvá­řů!

Karel Zima:

Pokud to na něko­ho zapů­so­bí i tím­to smě­rem, proč ne?!

MUSELI JSTE VY NĚKDY V ŽIVOTĚ ŘEŠIT PODOBNOU SITUACI?

Petra Hřebíčková:

Naštěstí ne.

Karel Zima:

Spíš ne. I když jsem/jsme byli chudý/í, nikdy jsem nežil v bídě. Vždycky jsem byl zdra­vý a mohl pra­co­vat. Přivydělával jsem si růz­ně. A všech­no mě bavi­lo.

VYVEDLI JSTE NĚKDY NĚKOMU „KANADSKÝ ŽERT“, JAKO SI JE DĚLAJÍ POSTAVY VE FILMU?

Petra Hřebíčková:

No jas­ně, zača­lo to doma mezi sou­ro­zen­ci, pak tré­nink na tábo­rech a v diva­del­ním pro­stře­dí se to podob­ný­mi kous­ky jen hemží. Táhne se to se mnou cely život.

Karel Zima:

Mnohokrát.

CO NA SCÉNÁŘI FILMU ŠTĚSTÍ VÁS NEJVÍCE OSLOVILO?

Petra Hřebíčková:

Že je to vlast­ně straš­ně milý pří­běh o lás­ce!

Karel Zima:

Vztah těch dvou. Čistej, pro­s­tej, ale vel­kej.

JAKÁ BYLA ATMOSFÉRA NA NATÁČENÍ? MÁTE NĚJAKOU OBLIGÁTNÍ VESELOU HISTORKU?

Petra Hřebíčková:

Kdyby neby­lo neho­dy reži­sé­ra Tomáše Svobody, kte­rý fi lm roz­to­čil, bylo by vše zali­té slun­cem. To mě zasáh­lo. Ale na pla­ce byli všich­ni famóz­ní po celou dobu. I s reži­sé­rem Jiřím Novákem jsme si rozu­mě­li. Natáčení jsem si ale váž­ně uži­la,

bylo to dob­ro­druž­né. S Karlem Zimou jsme se pod­po­ro­va­li. Je to par­ťák do nepo­ho­dy, a tak jsem zaží­va­la jen poho­du. Nasmála jsem se do zásob­ní­ku na pár let. Nejvíc mě poba­vi­lo, když Karel stál celý pro­mo­če­ný v ryb­ní­ce už dru­hou hodi­nu, byla kosa, všich­ni ho lito­va­li a on si tam kou­řil cigár­ko a drko­ta­je pra­vil: „Ttted kkkdy­bych jel kkko­lem vvv aute a ddddi-val se na ttto­ho ttyp­ka vv ryb­ni­ce a ttty kame­ry a ten šrrru­mec kolem, tttak bych mu hrrroz­ně závi­děl.“ Takže s tímhle týp­kem si nešlo neu­žít kaž­dou minu­tu při natá­če­ní.

Karel Zima:

Tohle natá­če­ní byla jed­na vel­ká skvě­lá dovo­le­ná. Plná zábav­ných a záro­veň pokor­ných lidí ve štá­bu. Slyšeli jsme na sebe. Lepší štáb si bez pře­há­ně­ní neu­mím před­sta­vit. A his­to­rek bylo spous­ta. Ale moje his­tor­ky si vět­ši­nou pama­tu­jí ostat­ní a já si zase pama­tu­ju momen­ty, kte­rý vlast­ně nejsou pri­már­ně vtip­ný ani nema­jí poin­tu. Často jsou to „jen“ poci­ty. Barva trá­vy, ve kte­rý jsme čeka­li na dal­ší záběr, vůně wart­bur­gu uvnitř kabi­ny, nebe nad ryb­ní­kem u naše­ho dom­ku, nád­her­ný vrás­ky od smí­chu kolem očí Petry, tak­že asi nic pro vás. I když kdo­ví, pro­to­že vět­ši­na toho bude i na plát­ně.