Zahulíme, uvidíme - Harold & Kumar Go to White Castle

Pokud mi někdo řek­ne ter­mín „tee­nage­rov­ská kome­die“ rov­nou se mi vyba­ví lit­ry sper­ma­tu plus něja­ké dal­ší těles­né teku­ti­ny navíc. Nevím, jest­li jsem moc nároč­ný, ale pod­le mě si jen s tím ale­spoň troš­ku kva­lit­ní kome­die nevy­sta­čí. Nemám nic pro­ti troš­ce té nechut­nos­ti, ale vytřís­kat všech­ny vti­py jen z nich, to pros­tě nemů­že fun­go­vat. Scénáristé Zahulíme, uvi­dí­me (Jon Hurwitz a Hayden Schlossberg) jsou si toho vědo­mi, a tak se nespo­lé­ha­li jen na to, že se vám u někte­rých scén udě­lá mír­ně nevol­no, ale při­pra­vi­li i plno humor­ných momen­tů, ve kte­rých nikdo nepřed­vá­dí co všech­no se mu vejde do var­lat. Ústřední záplet­ka byla troš­ku ochu­ze­ná. Je hod­ně, ale hod­ně jed­no­du­chá – dva spo­lubyd­lí­cí, milov­ník marján­ky indic­ký mla­dík Kumar (Kal Penn), a poměr­ně umír­ně­ný asij­ský finanč­ní ana­ly­tik Harold (John Cho) se jed­no­ho dne zkou­ří. Nedlouho na to je pře­pad­ne hlad. Jenže ten­to­krát ho chtě­jí zahnat sty­lo­vě, ve White Castlu, kde mají úžas­né mini­ham­bur­ge­ry. Plán je jed­no­du­chý – nased­nout do auta, dojed do fast foo­du White Castle a nacpat se až k prask­nu­tí. Jenže ono to není tak leh­ké…

Není to zrov­na námět sto­le­tí – dva zhu­le­ní klu­ci se jed­nou najíst, jen­že stro­host děje vám bude úpl­ně ukra­de­ná, pro­to­že se na něj poda­ři­lo navě­sit tolik vtip­ných momen­tů, že vám jed­no­du­chost pří­bě­hu bude nako­nec napros­to ukra­de­ná. To nezna­me­ná, že nebu­de­te hlav­ním hrdi­nům fan­dit, aby si nako­nec zvlád­li své žalud­ky napl­nit, nao­pak, čím více kom­pli­ka­cí jim při­jde do ces­ty, tím více jim bude­te přát, aby na mís­to urče­ní dora­zi­li. Než se tak ale sta­ne, budou si muset pro­jít pár nepří­jem­nost­mi jako je men­ší chi­rur­gic­ký zákrok (na tře­tí oso­bě), útok mýva­la, zatče­ní, let na roga­lu nebo jíz­da na gepar­do­vi.

Přestože se někdy spe­ci­ál­ní tri­ky (kte­ré jsou napří­klad u posled­ní zmí­ně­né situ­a­ce pros­tě zapo­tře­bí) nepo­ved­ly, a i když jsou někte­ré momen­ty šíle­né a s rea­li­tou nema­jí nic spo­leč­né­ho, neu­bí­rá to na jejich vtip­nos­ti. Jde o nato­lik stře­le­né nápa­dy, že se smát musí­te. Jenže pochy­bu­ji, že by tomu tak bylo, kdy­by se hlav­ních rolí uja­li jiní před­sta­vi­te­lé. Je sice prav­da, že oba už nejsou v úpl­ně puber­tál­ním věku (Kal Penn je roč­ník 1977 a John Cho dokon­ce 1972), ale to jim v jejich uvol­ně­ném výko­nu vůbec nebrá­ní. Nebýt jich, tak by roz­hod­ně film ztra­til na svém kouz­lu.

Kromě nich se v Zahulíme, uvi­dí­me mih­nou ješ­tě dal­ší zná­mé tvá­ře, kte­ré se pro­sla­vi­ly pře­de­vším ve fil­mech pro mla­dé pub­li­ku. Ať už je to Ryan Reynolds, se kte­rým se Kal Penn setkal u natá­če­ní Sexy pár­ty nebo Eddie Kaye Thomas se kte­rým sem mož­ná nao­pak sezná­mil Jon Cho při natá­če­ní série Prci, prci, prcič­ky.

Osobně si dovo­lím tvr­dit, že i přes hod­ně skrom­ný roz­po­čet (9 mili­o­nů dola­rů) je Zahulíme, uvi­dí­me o něco vtip­něj­ší než výše zmí­ně­né fil­my. Neříkám, že Prci, prci, prcič­ky nema­jí své kouz­lo, ale Zahulíme, uvi­dí­me je opro­ti nim o dost praš­tě­něj­ší, ale také o něco vtip­něj­ší. A má i lep­ší soun­d­track, tedy pokud jste fanouš­ky hip-hopu.

Zahulíme, uvi­dí­me je kome­die, kte­rá mě pří­jem­ně pře­kva­pi­la, je sice také mís­ty dost nechut­ná, ale není to zby­teč­ně čas­to. Hlavní devi­zou fil­mu je obsa­ze­ní a napros­to uje­té scé­ny, kte­ré mož­ná zpr­vu vyvo­la­jí nevě­ří­cí údiv, ale za pár vte­řin dojde na smích.

A pro fanouš­ky Harolda a Kumara jed­na dob­rá zprá­va, v roce 2007 spo­lu vyra­zí do Amsterdamu. Mám dojem, že to bude stát za to, tak se těš­te na pre­mi­é­ru fil­mu Harold & Kumar Go to Amsterdam.