Echt – dadaistický portrét malíře Jana Merty – 65%

Photo © Cinémotif Films

Hodnocení článku

(4 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Dne 5. 12. 2024 vstu­pu­je do kin doku­ment Tomáše Merty o svém otci – malí­ři Janu Mertovi. Tomáš Merta se ujal scé­ná­ře, kame­ry i režie a čás­teč­ně i stři­hu a hud­by. Mezi obě­ma muži – tvůr­cem i pro­ta­go­nis­tou to dob­ře fun­go­va­lo, tak­že divák může shléd­nout pří­jem­ný, leh­ký, nenu­ce­ný a vtip­ný časosběr­ný sní­mek. Dokonce jsou tu i dvě oce­ně­ní z tuzem­ské­ho jih­la­vác­ké­ho fes­ti­va­lu a to za nej­lep­ší střih a také za nej­lep­ší čes­ký doku­men­tár­ní film. Jelikož má sní­mek tak­to dob­ré reno­mé, může­me oče­ká­vat zají­ma­vou podí­va­nou a pří­jem­nou zába­vu.

Zhruba hodi­no­vý doku­ment zachy­cu­je význam­né­ho malí­ře Jana Mertu oči­ma jeho syna – reži­sé­ra Tomáše přes­ně tak uvol­ně­ně a nená­sil­ně, aby posti­hl uměl­co­vu duši. Nejedná se tedy o sty­li­zo­va­né sta­vě­ní pomníč­ku, ale spí­še o při­ro­ze­ně věr­né zachy­ce­ní oby­čej­né­ho a nesnad­né­ho živo­ta jed­no­ho neo­by­čej­né­ho uměl­ce. První záběr sní­má klo­bouk s hoří­cí­mi sví­ce­mi letí­cí vesmí­rem, jenž se sku­teč­ně obje­vil na Mertově plát­ně a je rov­něž sym­bo­lem malí­řů, kte­ří jej ve stře­do­vě­ku nosi­li, aby si posví­ti­li při tvor­bě svých obra­zů. Jsme svěd­ky situ­a­ce, kdy malíř při­jme nabíd­ku na novou výsta­vu, avšak díky pře­chod­né­mu obdo­bí útlu­mu dopo­sud bez jedi­né­ho hoto­vé­ho obra­zu! Pozorujeme pana Mertu při běž­ných čin­nos­tech, jak si hle­dá zámin­ky, aby se malo­vá­ní vyhnul. Sedmdesátiminutový sní­mek se sna­ží zachy­tit slo­ži­tou uměl­co­vu mysl a zazna­me­nat, co se v ní prá­vě ode­hrá­vá. Vidíme, jak hlav­ní hrdi­na ráno vstá­vá, jak cvi­čí a jak zají­dá ran­ní léky sní­da­ní. Ačkoliv se jed­ná o doku­ment, při­ná­ší i mno­ho vtip­ných momen­tů, kte­rým se divák nenu­ce­ně zasmě­je. Některé situ­a­ce jsou oprav­du hod­ně vtip­né, napří­klad sklá­dá­ní aranž­má ze zahrad­nic­kých nástro­jů na omše­lé umě­lo­hmot­né žid­li – tyto zábě­ry byly údaj­ně sestří­há­ny z pat­nác­ti minut, aby divá­ka pří­liš nenu­di­ly. Mnohými zábě­ry může­me nahléd­nout do ate­lie­ru i byd­le­ní, kde upro­střed oby­čej­nos­ti vzni­ka­jí neo­by­čej­ná díla. Vidíme, že malíř čeká na svou múzu při jaké­ko­liv domá­cí čin­nos­ti či nároč­né prá­ci. Pro napros­té­ho „neznál­ka“ může být pří­nos­ná pří­le­ži­tost nahléd­nout pod poklič­ku uměl­co­vy tvor­by a ochut­nat něco málo z výtvar­né­ho umě­ní sou­čas­nos­ti. Zajímavostí je, že ze tří obra­zů vyti­po­va­ných reži­sé­rem pro doku­ment se nako­nec dle jejich auto­ra nepo­ve­dl ani jeden. Je zmí­ně­no i téma smr­ti. Na závěr se opět obje­vil klo­bouk se sví­ce­mi a zazněl zají­ma­vý a při­lé­ha­vý úry­vek z kni­hy.

Podle mého názo­ru se nejed­ná o zce­la kon­venč­ní doku­ment, jako je např. Janžurka, Prezidentka nebo Tady Havel, sly­ší­te mě? Líbí se mi způ­sob zpra­co­vá­ní, kdy reži­sér své dílo pojal oprav­du hod­ně hra­vou až dadais­tic­kou for­mou – není divu, je pře­ci potom­kem výtvar­ní­ka. Tvůrce tuto vol­bu vysvět­lu­je prá­vě oním obdo­bím útlu­mu své­ho otce, kdy byl nucen vyhle­dat jinou for­mu zpra­co­vá­ní. Kamera Tomáše Merty sní­má pes­t­ré bar­vy a sní­mek komu­ni­ku­je pře­váž­ně audio-vizuálně. Dominik Dolejší a Jonatan Merta si hod­ně pohrá­li s ozvu­če­ním, kte­ré je mís­ty vel­mi dra­ma­tic­ké, ale stá­le při­lé­ha­vé situ­a­cím.

Ráda jsem shléd­la doku­ment, skr­ze kte­rý jsem moh­la tro­šič­ku nahléd­nout pod poklič­ku tvor­by Mertových obra­zů. Snímek je mi sym­pa­tic­ký pro svou auten­ti­ci­tu, upřím­nost a nea­ran­žo­va­nost, kdy se nejed­ná o prvo­plá­no­vé budo­vá­ní pomníč­ku. Sedmdesátiminutová mozai­ka byla vytvá­ře­na dva roky, což údaj­ně před­sta­vu­je zhru­ba šede­sát natá­če­cích dní. Líbí se mi dadais­tic­ká for­ma, kte­rou byl doku­ment pojat, a ano, takhle nápa­di­tě by se moh­ly točit doku­men­ty. Nenudila jsem se, a pro­to dávám krás­ných 65%.