Mladá rumunsko-norská rodina Gheorgiových (Renate Reinsve a Sebastian Stan) se usadí v odlehlé vesnici u norských fjordů, kde začíná nový život. Vřelé přijetí novými sousedy však naruší nečekané obvinění a rozvrátí její poklidný život. Rozbíhá se vyšetřování a soudní proces, které proti sobě staví tradiční rodinné hodnoty a přísná pravidla norské organizace na ochranu dětí...
V listopadu 2015 odebraly norské úřady manželům Mariusovi a Ruth Bodnariuovým všech pět dětí ve věku od tří měsíců do devíti let. Zásah norské sociální služby Barnevernet následoval po oznámení podezření, že rodiče své děti fyzicky trestají. Manželé používání fyzických trestů připustili, postup úřadů však považovali za nepřiměřený. Děti byly umístěny do tří různých pěstounských domácností, což vyvolalo rozsáhlé protesty v Rumunsku i mezi rumunskými komunitami v zahraničí. Případ následně rozpoutal mezinárodní debatu o pravomocích sociálních služeb, právech rodičů a hranicích státních zásahů do rodinného života. Právě osud rodiny Bodnariuových se stal jednou z inspirací pro film Fjord režiséra a scenáristy Cristiana Mungiuho. Ten v roce 2007 získal na festivalu v Cannes Zlatou palmu za snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny a v roce 2026 na tento úspěch navázal právě díky Fjordu. Film s Renate Reinsve a Sebastianem Stanem v hlavních rolích navíc Rumunsko vyslalo do boje o oscarovou nominaci v kategorii nejlepší mezinárodní film. Očekávání jsou tedy pochopitelně vysoká. A naštěstí oprávněně.
Rumunský inženýr Mihai Gheorghiu (Stan) se svou norskou manželkou Lisbet (Reinsve), zdravotní sestrou, a jejich pěti dětmi se přestěhuje z Rumunska do Norska, aby byli blíže její rodině. Poklidný život hluboce věřící evangelikální rodiny se však brzy obrátí vzhůru nohama, když učitelka jejich dětí nahlásí podezření na fyzické trestání. Norská sociální služba následně děti odebere a umístí do pěstounské péče, zatímco proti rodičům začne trestní vyšetřování. Manželé se pouštějí do boje za navrácení svých potomků a postupně nabývají přesvědčení, že se proti nim úřady obrátily nejen kvůli jejich výchovným metodám, ale také kvůli náboženskému přesvědčení a kulturnímu původu. Situaci navíc komplikuje možnost nedorozumění mezi učitelkou a dětmi způsobeného jazykovou bariérou.
Klíčovou roli v příběhu sehrává kontroverzní norská sociální služba Barnevernet, která čelila kritice kvůli odebírání dětí a omezování kontaktu s biologickými rodiči. V některých případech navíc Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení práva na respektování rodinného života. Spornými body se staly především přiměřenost zásahů úřadů, zohledňování rodinných vazeb a snaha o opětovné sjednocení rodin. Je však třeba dodat, že tato kritika se týkala konkrétních případů a rozhodně neznamená, že by odebírání dětí bylo vždy neoprávněné.
Právě v tom spočívá jedna z největších předností Fjordu. Mungiu se nesnaží Barnevernet vykreslit jako jednoznačně nekompetentní instituci ani z rodiny Gheorghiuových dělat pouhé oběti systému. Ve scénáři se naopak pokouší přistoupit k palčivému tématu bez černobílého vidění a vykreslit konflikt tak, aby divák dokázal porozumět oběma stranám. To samozřejmě neznamená, že některé kroky sociální služby nejsou k vzteku. Stejně tak ale rodina Gheorghiuových nepůsobí jako zcela ideální rodinné prostředí. Film navíc záměrně neposkytuje jednoznačnou odpověď na otázku, nakolik rodiče celou situaci interpretují správně a nakolik jejich pohled ovlivňuje vlastní přesvědčení. Ani druhá strana konfliktu přitom není ušetřena pochybností.
Fjord předkládá spíše jednotlivé fragmenty než jasné odpovědi a nechává na divákovi, aby si z nich poskládal vlastní obrázek. Ústřední manželský pár je vykreslen jako konzervativní, což se odráží nejen v jeho přístupu k výchově, ale také v náboženském přesvědčení. Svou roli přitom hraje i skutečnost, že Norsko zkrátka není Rumunsko a představy o správném fungování rodiny se mohou napříč kulturami výrazně lišit. Do střetu hodnot navíc vstupuje lesbická náklonnost, která se neslučuje s konzervativním pohledem na svět, v němž může být homosexualita vnímána jako hřích. Mungiu tak otevírá celou řadu otázek týkajících se svobody, víry a hranic tolerance.
Výmluvným příkladem je moment, kdy ve filmu zazní, že otevřené projevy vlastní sexuality jsou ve škole přijatelné, zatímco projevy náboženského přesvědčení už mohou být považovány za problém. Záleží pak na divákovi, zda takovou situaci vyhodnotí jako projev netolerance vůči věřícím, nebo jako snahu chránit ostatní před postoji, které mohou být samy o sobě netolerantní. Výsledný dojem tak nevyhnutelně ovlivní i to, nakolik divák sympatizuje s jednou či druhou stranou. Fjord lze v tomto ohledu vnímat také jako střet liberálního a konzervativního pohledu na svět, v němž se žádná z těchto perspektiv neobejde bez vlastních slepých míst.
Podobně přistupuje Mungiu i k samotným postavám. Nejsou to karikatury ani pouhé nositelky předem daných názorů. Fjord je filmem o střetu kultur, ale také o neschopnosti komunikace a o tom, jak snadno mohou nedorozumění přerůst v hluboký konflikt. Většina postav se uchyluje k pasivní agresivitě a režisér navíc záměrně vynechává některé klíčové momenty, čímž dál prohlubuje nejistotu a tajemství, na které odmítá nabídnout jednoznačnou odpověď. Kdyby se rozhodl pojmout Fjord jako příběh rodiny neprávem obviněné z něčeho, co neudělala, nebo naopak jako příběh sociální služby, která musí zasáhnout proti špatným rodičům, připravil by film o značnou část jeho síly.
Renate Reinsve a Sebastian Stan přesvědčivě ztvárňují rodiče, kteří očividně trpí odloučením od svých dětí, zároveň však zůstávají poměrně nečitelnými postavami. Stanův Mihai chvílemi dokonce působí jako manipulátor, který se snaží především dosáhnout svého. I bez vyzrazení konce lze říct, že Fjord záměrně stírá hranici mezi pozitivním a negativním vyústěním. Především připomíná, že pochopit motivace jedné strany ještě neznamená automaticky odsoudit tu druhou.
Provokativnost filmu spočívá také v tom, že se nevyhýbá otázkám týkajícím se samotné výchovy. Kde končí přiměřený rodičovský trest a začíná nepřijatelné násilí? A kde zase končí ochrana dětí a začíná nepřiměřený zásah státu do rodinného života? Mungiu tyto otázky propojuje s širším střetem liberálních a konzervativních hodnot, aniž by jednu stranu jednoduše označil za správnou a druhou za špatnou. Vyloženě pozitivně z filmu nevychází ani náboženské přesvědčení hlavních postav, což jen podtrhuje dojem, že se Fjord nechce za každou cenu zavděčit každému. Režisér nenabízí pohodlný verdikt, ale nutí diváka ujasnit si, komu a do jaké míry vlastně důvěřuje. Právě v tom tkví jedna z největších předností snímku.
Důležitou roli přitom hraje i prostředí. Film se odehrává v Norsku, v krajině, kde čas od času hrozí laviny. Už samotná scenérie tak přispívá k pocitu chladu a neklidu, pod jejím zdánlivě klidným povrchem se však skrývá drama, které dokáže tnout do živého a jehož atmosféra jen tak nevyprchá. Mungiu navíc pracuje s hudbou jen minimálně a její častá absence ještě prohlubuje napětí jednotlivých scén. Síla filmu tak nespočívá v dramatických gestech ani v prvoplánovém střetu násilných rodičů se zkorumpovaným systémem, ale především v nenápadných setkáních lidí, kteří svět vnímají zásadně odlišně.
Fjord je díky tomu nesmírně lidským filmem. Mungiu netočí satiru ani černou komedii, ale drama, které se nesnaží nikoho zesměšňovat. Ani jednu ze stran nezbavuje lidskosti, zároveň však nezakrývá jejich slabosti a nedostatky. V jednu chvíli například zazní otázka, zda může ústřední rodinu soudit někdo, kdo sám děti nemá. Jindy zase právník zastupující Barnevernet projevuje chování, které lze vnímat jako projev xenofobie. Předsudky a osobní selhání se zkrátka nevyhýbají žádné ze stran konfliktu. Mungiu je dokáže zachytit bez zbytečného zdůrazňování, a právě proto jeho film zasahuje i ve chvílích, kdy se zdánlivě neděje nic mimořádného.
Nejistotu, na níž je celý příběh postaven, podtrhuje také vizuální stránka. Mungiu dává přednost širokým celkům a vyhýbá se všeříkajícím detailním záběrům, které by mohly divákovi příliš napovídat, jak má jednotlivé situace číst. Kamera si udržuje odstup od postav, jako by i ona odmítala zaujmout jednoznačné stanovisko. Fjord je tak záměrně odměřený nejen ve vyprávění, ale i ve své obrazové podobě. K filmu, který staví na tajemství, pochybnostech a neustálém přehodnocování vlastního názoru, takový přístup dokonale sedí.
Už ve filmu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny dokázal Mungiu ze společensky závažného tématu vytvořit intenzivní a emocionálně působivý filmový zážitek. Spoléhá přitom na civilní vyprávění, autentické dialogy, dlouhé záběry a věrohodné postavy, které nepůsobí jako pouhé nástroje k předání určitého poselství. Zatímco jeho film oceněný Zlatou palmou zachycuje bezvýchodnost života v komunistickém Rumunsku a důsledky státního zásahu do intimního života jednotlivce, Fjord se zaměřuje na střet odlišných představ o rodině, výchově, svobodě a odpovědnosti. Oba snímky se vyhýbají prvoplánovému moralizování a jejich síla spočívá nejen v samotných tématech, ale také v nekompromisním realismu, budování atmosféry a schopnosti přimět diváka, aby se s tím, co viděl, vyrovnával ještě dlouho po skončení filmu. I proto lze Mungiuho označit za jednoho z nejvýraznějších evropských filmových tvůrců. A Fjord za jeden z nejpůsobivějších filmů letošního roku.
Fjord je precizně vystavěné, atmosférické a myšlenkově podnětné drama, které se nebojí otevírat nepříjemné otázky a odmítá nabízet jednoduché odpovědi. Cristian Mungiu dokáže ze zdánlivě konkrétního rodinného konfliktu vytvořit mnohem širší výpověď o střetu kultur, náboženském přesvědčení, předsudcích a hranicích státních zásahů do soukromého života. Díky civilnímu vyprávění, přesvědčivým hereckým výkonům a důsledně budované atmosféře jde o film, který v divákovi rezonuje ještě dlouho po jeho konci...
