Na konci prázdnin do českých kin vstoupila dokumentární road-movie Velký vlastenecký výlet. Snímek pojednává o českém filmovém štábu, jenž do blízkosti reálných bojů na Ukrajině přivezl Čechy, kteří věří ve vítězství Ruska a v to, že ruské činy na Ukrajině jsou správným krokem v rámci ruské národní obrany.
Autorem filmu je brněnský herec a režisér Robin Kvapil. Absolvoval studia divadelní režie na JAMU, následně dokumentární tvorby na FAMU a od té doby se věnoval různým, nejčastěji dokumentárním a televizním projektům. Z celovečerní tvorby pro kina můžeme zmínit jeho hraný debut Všechno bude fajn, dokument Máme na víc, který mapuje pozadí přípravy prezidentské kampaně Michala Horáčka, anebo nedávný oceňovaný dokument More Miko o českém kamioňákovi, jenž se rozhodl pomoci dětem uprchlíků, které Česká republika odmítla přijmout. Velký vlastenecký výlet je pak po letech práce pro televizi jeho další celovečerní projekt pro kina.
Kde začít… je určitě dobře, že ten film vznikl. Je dobře, že se tomuto tématu někdo věnoval seriózně, s větším rozpočtem, s dobrým dramaturgickým uchopením námětu. Z výsledku mám ale rozpačité emoce. Nevím, jestli jsem schopen své myšlenky dobře formulovat, ale pokusím se o to. V prvé řadě mám asi problém s tím, že názorová proměna hlavní trojice, která je trochu očekávaná, nepřijde. Respektive, vy tušíte, že to, co vidí, s těmi aktéry něco dělá. Z toho, jak se chovají, jak se občas snaží odlehčovat situaci na první pohled neetickým humorem chápete, že jejich názory procházejí velmi těžkou zkouškou. Ale stačí, aby se zase trochu vzdálili od frontové linie a opět v nich převáží protiukrajinský názor a vychvalování Putina atd. Ve filmu je tak vidíme prakticky ve dvou polohách, přičemž v nich nedojde k žádném posunu, což je z diváckého pohledu zvláštně příjemně frustrující sledovat. Protože poté, co vy pochopíte, že jejich názor se změnit nedá (na to přijdete asi tak po první polovině filmu), tak se k vám najedou dostane takový vtíravý pocit, že vás film nutí sledovat opičky v zoo, které se snaží oloupat banán dřevěným klacíkem. Vy víte, že přeci existuje jednoduché řešení, jak ten banán oloupat, ale zároveň vás baví sledovat, jak dlouho to ještě bude té opici trvat, než přijde nato, že stačí banán jen natrhnout na správném konci. A štáb místo toho, aby to po osmdesáti minutách utnul, vás na to nutí koukat skoro dvě hodiny. Proto si myslím, že tento námět by se více hodil pro nějakou dokumentární minisérii, kde by se s aktéry více pracovalo. Autor by se snažil dostat více do jejich nitra, dal by svým postavám větší kontext k jejich domácímu zázemí, k jejich názorům (a odkud ty názory čerpají), mohl by je vystavit, náročnějším situacím. Protože já věřím, že při takovém výletu se určitě nastřádala spousta zajímavých momentů, ale do stominutového filmu se jich prostě vejde jen malinkaté množství, zvlášť, když to musí diváka bavit. Co pět, deset minut je tak nutné změnit prostředí, je nutné se ve vyprávění posunout dál. Proto si myslím, že seriálová forma, která by umožňovala na vhodných místech zpomalit, by tomuto námětu slušela více a dala by divákům i tvůrcům větší možnost pochopit lidi, kteří dnes pod příspěvky o filmu píší, že je to falešná manipulace.
Snímek bych ke zhlédnutí spíš doporučil. On vám pravděpodobně o těchto lidech neřekne více, než o nich víte nyní. Ale minimálně je zajímavé sledovat, co se děje v jejich tváři, když se koukají na masový hrob a jak se autoři popasovali nejen s natáčením v náročných podmínkách, ale i s následným střihem a komponováním výsledného tvaru.
