Supergirl: Naivní hrdinka v barevném světě

Photo © Warner Bros. Pictures

Film Supergirl z osm­de­sá­tých let nabí­zí pohled na dob­ro­druž­ství mla­dé hrdin­ky plné hra­vé nai­vi­ty a barev­ných vizu­ál­ních efek­tů. I přes své zjev­né nedo­stat­ky v pří­bě­hu a scé­ná­ři si zís­ká­vá pozor­nost díky roz­to­mi­lé Helen Slater a něko­li­ka momen­tům neče­ka­ně vtip­né leh­kos­ti. Režie sice nepře­svěd­ču­je svou hloub­kou, ale tech­nic­ké tri­ky a kame­ra při­ná­še­jí do vesmír­né­ho svě­ta Argo City dosta­tek vizu­ál­ní­ho kouz­la. Film je tak spí­še nos­tal­gic­kým kusem, kte­rý potě­ší milov­ní­ky retro atmo­sfé­ry a lehce absurd­ních super­hr­din­ských pří­bě­hů. Pro divá­ky hle­da­jí­cí hlub­ší děj či pro­pra­co­va­né cha­rak­te­ry však může být zkla­má­ním.

Herecké výko­ny jsou v Supergirl vel­mi roz­po­ru­pl­né. Helen Slater jako mla­dá Kara je sice přes svou nai­vi­tu a občas­nou naiv­ní hloupost při­ro­ze­ně okouz­lu­jí­cí, ale její výkon nedo­sa­hu­je výšek, kte­ré by film posu­nu­ly dál. Naopak herec­ké hvězdy jako Peter O’Toole či Faye Dunaway půso­bí čas­to jako mimo mísu, pře­hrá­va­jí a ztrá­ce­jí se v jed­no­du­chos­ti scé­ná­ře. Právě jejich pří­tom­nost v tako­vém fil­mu půso­bí para­dox­ně ruši­vě a při­po­mí­ná spí­še pokus o zvý­še­ní pres­ti­že než sku­teč­nou kva­li­tu. Nicméně drob­né komic­ké momen­ty a dia­lo­gy, byť občas infan­til­ní, doká­žou vnést do fil­mu leh­kost a zába­vu, kte­rá může potě­šit zejmé­na fanouš­ky cam­po­vé­ho sty­lu.

Režie a scé­nář fil­mu bohu­žel trpí nedo­stat­kem ori­gi­na­li­ty a hloub­ky. Příběh o ztra­ce­ném Omegahadronu a boji s čaro­děj­kou Selenou sice sli­bu­je napě­tí, ale rych­le sklouz­ne k před­ví­da­tel­ným a mno­ho­krát vidě­ným klišé. Dialogy jsou mís­ty až dět­sky jed­no­du­ché a dějo­vá linie nabí­zí jen mini­mum pře­kva­pe­ní či sku­teč­né dra­ma­tič­nos­ti. Přesto reži­sér doká­zal vyu­žít limi­to­va­né pro­střed­ky k vytvo­ře­ní svě­ta, kte­rý je vizu­ál­ně při­taž­li­vý a barev­ný, což dodá­vá fil­mu oso­bi­tý retro šarm. Technické tri­ky, byť dnes půso­bí zasta­ra­le, byly v době své­ho vzni­ku poměr­ně půso­bi­vé a při­spí­va­jí k živé atmo­sfé­ře fil­mu.

Kamera a hud­ba v Supergirl jsou jed­ně­mi z pří­jem­něj­ších aspek­tů sním­ku. Barevné pale­ty a sním­ky vesmír­né­ho měs­ta Argo City vytvá­ře­jí svě­ží a hra­vý vizu­ál, kte­rý je pod­po­ře­ný lehce kýčo­vi­tou, ale chytla­vou hud­bou. Ta dob­ře dopl­ňu­je lehce naiv­ní a opti­mis­tic­ké tóny fil­mu, ačko­liv mís­ty může půso­bit okou­ka­ně. Kameraman zachy­cu­je jak akč­ní scé­ny, tak i momen­ty humo­ru s jis­tou dáv­kou vyna­lé­za­vos­ti, což pomá­há udr­žet divá­ko­vu pozor­nost i přes jis­té scé­náris­tic­ké nedo­stat­ky. Celkově tak film půso­bí jako barev­ná pohád­ka pro dospě­lé, kte­rá se nebo­jí občas­né absur­di­ty.

Supergirl je vhod­ná pro divá­ky, kte­ří mají rádi leh­kou nos­tal­gii a nebe­rou super­hr­din­ské pří­běhy pří­liš váž­ně. Milovníci akč­ních fil­mů zde nena­jdou výraz­né napě­tí či pro­pra­co­va­né bojo­vé scé­ny, zato si uži­jí pře­de­vším hra­vost a jed­no­du­chost. Romanticky ladě­ní divá­ci oce­ní slad­ko­bol­né momen­ty a naiv­ní kouz­lo hlav­ní hrdin­ky. Rodinní divá­ci mohou film vní­mat jako barev­nou a nená­roč­nou podí­va­nou, kte­rá děti mož­ná poba­ví svý­mi bizar­ní­mi situ­a­ce­mi a výraz­ný­mi posta­va­mi. Naopak ti, kte­ří hle­da­jí sofis­ti­ko­va­ný pří­běh a sil­né herec­ké výko­ny, by měli hle­dat jin­de.