Pokorný vysokoškolský profesor se záhadně objevuje ve snech lidí po celém světě ve filmu To se mi snad zdá, který tento víkend vstupuje do pražských kin díky společnosti Aerofilms. Tento drsný snímek scenáristy a režiséra Kristoffera Borgliho (Sick of Myself) kombinuje fascinující premisu s ostrou satirou na kult celebrit a kult zrušení a může se pochlubit jedním z nejlepších hereckých výkonů roku... ale prostě se mu nedaří úplně dopadnout.
To se mi snad zdá představuje Nicolase Cage v roli Paula Matthewse, vysokoškolského profesora, který na začátku filmu poslouchá dceru Sophii (Lily Bird), jak jí vysvětluje podivný sen, který se jí zdál předchozího večera. Zatímco z nebe padají předměty a ona je vynášena do vzduchu a její svět se zdánlivě hroutí, otec jen nezúčastněně pozoruje, zatímco hrabe
„Cože, já jsem nic neudělal? Proč jsem nepomohl?“ Ptá se jí Paul a bere svou nečinnost ve snovém světě jako neodmyslitelnou kritiku svého charakteru. Může být nepříjemné být konfrontován s něčím, co se zdá být podvědomou reprezentací někoho jiného, s jiným já, než jaké doufáte, že se objeví ve světě. Ale je to koneckonců jen sen. Nebo ne?
Podstata To se mi snad zdá spočívá v tom, že Cageův mírný profesor se náhle začne objevovat ve snech dalších lidí: studentů, přátel, kolegů... a dokonce i lidí, kteří se s ním nikdy předtím nesetkali. Stává se skutečnou verzí Toho muže, i když identifikovanou... a přes noc se z něj stává celebrita.
Povzbuzen komentáři své dcery Hannah (Jessica Clement), které starého nudného tátu vykreslují jako někoho náhle zajímavého, začne Paul přijímat svůj nově nabytý status, vede online rozhovory a setkává se s hollywoodským agentem, kterého hraje Michael Cera. Manželka Janet (Julianne Nicholson) však tuto pozornost nese chladně, což se ještě zhorší, když se v jejich ložnici objeví stalker.
A po celou dobu Paula trochu odrazuje jeho nečinnost ve všech těchto snech: je vždy nezaujatým pozorovatelem, který jen přihlíží. Když v nich ale začne jednat, počínaje temným a sexuálním setkáním s Molly (Dylan Gelula), jeho vnímání veřejností se drasticky změní.
To se mi snad zdá odvádí neuvěřitelnou práci, když kontrastuje naše vnímání sebe sama s verzí sebe sama, která existuje v myslích ostatních. Často se posuzujeme na základě komplimentů a kritiky druhých, ale verze nás samých, která existuje v jejich myslích, není ta pravá.
Skvělá je scéna, v níž se Cageův profesor pokouší konfrontovat místnost plnou studentů, kterým ve snech porušil jejich práva, pomocí jisté formy kognitivně-behaviorální terapie, kdy se k nim pomalu přibližuje. Není osobou, která je v jejich snech znásilnila, a oni to vědí a mohou si vybrat, jak na jeho přítomnost zareagují. Zároveň však představuje kolektivní imaginární hrozbu, která se stává zdrcující.
To se mi snad zdá si během těchto scén důmyslně všímá celebrit a kultury zrušení a identifikuje vnitřní rozpor v soudech založených na veřejném vnímání, aniž by odmítal oprávněné emocionální reakce těch, kteří soudy vynášejí. Zdá se však, že se také zahání do kouta: poté, co vyřeší svou primární dějovou linii v sekvenci, která působí jako sen - když Paul konečně splyne se svou veřejnou snovou postavou -, dojdou mu zajímavé věci, které by mohl sdělit.
Posledních patnáct minut filmu, jakýsi epilog, který představuje zcela nový koncept zahrnující ovlivňovatele snů v podání Amber Midthunderové a Noaha Centinea, je jeho nejrozporuplnější částí. Pro Paula Matthewse je tu sice důstojný závěr, ale nijak zvlášť zajímavý.
Cage je známý tím, že točí hodně filmů, a To se mi snad zdá byl jeho šestým, který v roce 2023 uvedl do kin po filmech Řezníkova křižovatka, Sympatie pro ďábla, Stará cesta, Renfield a Plán odchodu do důchodu. V každém z těchto filmů je zajímavý, ale ve Scénáři snů je něčím výjimečný, hraje proti svému obvyklému stylu a téměř v každé replice se prokousává syrovou nejistotou, která sžírá srdce této postavy. Není to nijak okázalá role, ale řadí se vedle Adaptace do panteonu nejlepších Cageových výkonů všech dob.
Pomáhá mu i to, že v Borgliovi pracuje s režisérem, který má styl a tón svého filmu obzvlášť pevně v rukou, ale stejně jako jeho hrdina zůstává do značné míry objektivním pozorovatelem a nechává své herce, aby řídili vyprávění. To se mi snad zdá se objevil na mnoha seznamech nejlepších filmů roku 2023, a to zaslouženě. Ale stejně jako podobně pronikavému snímku American Fiction mu chybí uspokojivé finále, které by z něj udělalo jeden z nejlepších filmů všech dob.
