Ulička přízraků (Nightmare Alley) – Recenze – 80 %

UP

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Film Guillerma del Tora Ulička pří­zra­ků je adap­ta­cí stej­no­jmen­né­ho romá­nu spi­so­va­te­le Williama Lindsayho Greshama, pod­le nějž vzni­kl sní­mek Ulička pří­zra­ků již v roce 1947. Tento film noir byl nicmé­ně ve své době pozna­me­nán pra­vi­dly teh­dej­ší­ho pro­dukč­ní­ho kode­xu, jenž určo­val, co se ve fil­mech smě­lo či nesmě­lo obje­vit, tak­že se nyní Guillermo del Toro (Hellboy, Faunův laby­rint, osca­ro­vá Tvář vody) roz­ho­dl nato­čit novou ver­zi, ten­to­krát již bez kom­pro­mi­sů.

Photo © Kerry Hayes / 20th Century Studios

Po vzo­ru své­ho před­chůd­ce však i nová Ulička pří­zra­ků oplý­vá cha­rak­te­ris­tic­ký­mi prv­ky fil­mů noir, a to nejen sty­lis­tic­ký­mi (spe­ci­fic­ká atmo­sfé­ra a vizu­ál­ní for­ma, vychá­ze­jí­cí mimo jiné z výraz­né prá­ce se svět­lem a stí­nem), ale i obsa­ho­vý­mi (např. moti­vy amo­rál­nos­ti a sexu­a­li­ty, ale též vypo­čí­ta­vos­ti a intrik). Příběh je zasa­zen do kon­ce 30. a začát­ku 40. let minu­lé­ho sto­le­tí a v jeho dru­hé polo­vi­ně je okra­jo­vě zmi­ňo­vá­na pro­bí­ha­jí­cí dru­há svě­to­vá vál­ka. Přítomna je též kla­sic­ká posta­va osu­do­vé svůd­né ženy (tzv. fem­me fata­le), kte­rá pro­rad­ně při­vá­bí hlav­ní­ho pro­ta­go­nis­tu, pohy­bu­jí­cí­ho se na hra­ně eti­ky, k účas­ti na zlo­či­nu.

Hlavním anti-hrdinou Guillermova krimi-thrilleru je muž s pochyb­nou minu­los­tí (Bradley Cooper), jenž se dá do slu­žeb cir­ku­so­vé spo­leč­nos­ti, kde si osvo­jí důmy­sl­né tri­ky a prak­ti­ky men­ta­lis­tů (čte­ná­řů myš­le­nek, spi­ri­tu­a­lis­tů a jas­no­vid­ců vyvo­lá­va­jí­cích zdá­ní, že jsou nada­ní nad­při­ro­ze­ný­mi schop­nost­mi). Zároveň se zami­lu­je do jed­né z účin­ku­jí­cích (Rooney Mara), s níž po boku násled­ně od cir­ku­sác­ké komu­ni­ty ode­jde a začne vlast­ní kari­é­ru ve vel­ko­měs­tě. Tam se však po čase sezná­mí též s taju­pl­nou a úlis­ně vyhlí­že­jí­cí psy­chi­atrič­kou (Cate Blanchett), kte­rá jej popo­str­čí a sve­de na sces­tí.

Vizuální per­fek­ci­o­nis­ta Guillermo del Toro si až pun­tič­kář­sky vyhrál s retro atmo­sfé­rou fil­mu, se sty­lo­vý­mi rekvi­zi­ta­mi, designem inte­ri­é­rů i exte­ri­é­rů, s kame­rou a sví­ce­ním i s dobo­vý­mi kos­týmy postav, díky čemuž film vypa­dá oprav­du nád­her­ně a hned od prv­ních zábě­rů vyvo­lá­vá sil­ně půso­bi­vý dojem. Zároveň se kul­tov­ní reži­sér roz­ho­dl nikam nespě­chat a dopřát si na vyprá­vě­ní pří­bě­hu dosta­tek času (kon­krét­ně dvě a půl hodi­ny), během nichž peč­li­vě, pocti­vě, a pře­de­vším pozvol­na budu­je jed­not­li­vé posta­vy (včet­ně mno­ha ved­lej­ších) a jejich moti­va­ce, veš­ke­ré moti­vy, téma­ta a chytře nachys­ta­né zvra­ty a všech­no to pre­ciz­ně kom­po­nu­je dohro­ma­dy, aby mu to na kon­ci krás­ně a ele­gant­ně zapadlo do sebe.

Nečiní tak ale dost kon­zis­tent­ně, jeli­kož zatím­co tře­ba na veli­ce dlou­hé úvod­ní čás­ti z cir­ku­so­vé­ho pro­stře­dí (zapl­ně­né nápa­di­tý­mi a vzhle­do­vě opoj­ný­mi atrak­ce­mi, což hra­čič­ku Guillerma del Tora urči­tě hod­ně bavi­lo) trá­ví čas na kaž­dém detai­lu, tak pak nao­pak nevá­há jedi­ným stři­hem pře­sko­čit rela­tiv­ně dlou­hé časo­vé obdo­bí, dle vše­ho poměr­ně důle­ži­té pro for­mo­vá­ní a změ­ny v pova­ze hlav­ní­ho hrdi­ny. Překousnout je tře­ba i to, že hlav­ní hrdi­na je vykres­len jako vypo­čí­ta­vý mis­tr kla­mu a pře­tvář­ky a zna­lec lid­ských povah a psy­cho­lo­gie, per­fekt­ně schop­ný odhad­nout prak­tic­ky koho­ko­li a oba­lit jej ten­ký­mi nit­ka­mi nená­pad­ných lží, a přes­to je scé­ná­řem nucen naiv­ně důvě­řo­vat, svě­řo­vat se a ská­kat na špek jiným, kte­ří jsou stej­ní jako on.

Oproti poma­lé­mu tem­pu vyprá­vě­ní a Guillermovu zvlášt­ně selek­tiv­ní­mu pří­stu­pu k tomu, co všech­no je pro děj fil­mu důle­ži­té, však nelze mít žád­né výhra­dy k herec­kým výko­nům Willema Dafoea, Rona Perlmana, Toni Collette, Rooney Mara, famóz­ní Cate Blanchett a ani přes­né­ho Bradleyho Coopera, jenž se výbor­ně zhos­til hlav­ní role na pohled mož­ná cha­risma­tic­ké­ho, leč nesym­pa­tic­ké­ho a uvnitř pro­hni­lé­ho cham­tiv­ce a mani­pu­lá­to­ra, kte­rý se sta­ne pře­hna­ně sebe­vě­do­mým a násled­ně zajde až pří­liš dale­ko. Díky jeho doved­ně vysta­vě­né­mu pří­bě­ho­vé­mu oblou­ku obsto­jí Ulička pří­zra­ků jako mora­lit­ka, jako psy­cho­lo­gic­ké dra­ma i jako váž­ný thriller ze sta­ré ško­ly, vyu­ží­va­jí­cí postu­py a kon­ven­ce fil­mů noir, leč pro­dchnu­té moder­ní fil­ma­ři­nou a také Guillermovou oblí­be­nou a pro­vo­ka­tiv­ní ten­den­cí neu­hý­bat zra­kem před nási­lím či bru­ta­li­tou.

Photo © Kerry Hayes / 20th Century Studios