Utajený

Utajený je téměř doko­na­le nato­če­ný film, kte­rý by sice při krat­ší dél­ce mož­ná nene­chal v divá­ko­vi tako­vý sil­ný dojem, ale na stra­ně dru­hé by se vyva­ro­val nud­ných pasá­ží.

Rodina Laurentova je sle­do­vá­na. Dostává pra­vi­del­ně dvou­ho­di­no­vé video­na­hráv­ky své­ho domu s odchá­ze­jí­cí­mi a při­chá­ze­jí­cí­mi čle­ny domác­nos­ti. Papíry jsou navíc vždyc­ky oba­le­né v papí­ru s neu­mě­lou kresbou krvá­ce­jí­cí­ho dítě­te nebo zabí­je­né­ho kohou­ta. Georges, tele­viz­ní mode­rá­tor, jeho žena Anna a syn Pierrot se prá­vem začnou obá­vat o svo­ji bez­peč­nost. Zvláště, když se nahráv­ky roz­ší­ří o mat­čin dům, ve kte­rém Georges pro­žil dět­ství, a o zvo­ně­ní u dve­ří. Pronásledoval se však osob­ně neu­ká­že a zůstá­vá dob­ře uta­je­ný.

Chvíli se spe­ku­lu­je o tom, jest­li má ono pozo­ro­vá­ní na svě­do­mí někdo z Georgových „fanouš­ků“, ale nako­nec se po shléd­nu­tí dal­ší z kazet uká­že, že prav­dě­po­dob­ně sou­vi­sí s něčím úpl­ně jiným: s býva­lým alžír­ským kama­rá­dem Madžídem. Nezdá se ale, že ten by do toho byl zata­žen pří­mo…

Dlouhé sta­tic­ké zábě­ry domu Laurentovy rodi­ny, na kte­rých se prak­tic­ky nic nedě­je, nekon­čí­cí dia­lo­gy, kte­ré nic nevy­ře­ší a vlast­ně ani neře­ší, pří­pad­ně někte­ré pod­le mého názo­ru napros­to zby­teč­né scé­ny sice výbor­ně dokres­lu­jí zou­fa­lou situ­a­ci celé rodi­ny, ale ve dvou­ho­di­no­vém hori­zon­tu vyprá­vě­ní doká­ží spí­še znu­dit než nadchnout pro výbor­ný styl vyprá­vě­ní. Film, kte­rý zís­ká oce­ně­ní za nej­lep­ší evrop­ský film roku si ale před­sta­vu­ju jinak.

Silnou strán­kou fil­mu tedy urči­tě není spád děje, ale jed­no­znač­ně je to vykres­le­ní houst­nou­cí domá­cí atmo­sfé­ry a mění­cích se vzta­hů. Herecké výko­ny před­sta­vi­te­lů obou hlav­ních hrdi­nů jsou pře­svěd­či­vé a divá­ka zaba­ví.

Dva děsi­vé zábě­ry však donu­tí divá­ka pro­cit­nout z letar­gie a zůstat po celý zby­tek veče­ra ve stře­hu, při kte­ré scé­ně se zase co při­ho­dí. Při pře­kva­pi­vých zábě­rech kohou­ta, kte­rý se po nedo­ko­na­le pro­ve­de­né popra­vě plá­cá ve smr­tel­ných kře­čích po dvo­ře, a zvláš­tě při dra­ma­tic­ky pro­ve­de­né sebe­vraž­dě doslo­va tuh­ne krev v žilách.

Během sty­lo­vých závě­reč­ných titul­ků už krev netuh­ne, ale vy zato neví­te, jest­li se smát nebo bre­čet.

O filmu:

Oficiální web: Caché
Scénář a režie: Michael Haneke
V hlav­ních rolích: Daniel Auteuil, Juliette Binoche, Maurice Bénichou, Daniel Duval, Annie Girardot, Lester Makedonsky, Denis Podalydès, Nathalie Richard, Walid Afkir
Francie/Itálie/Německo/Rakousko 2005, 115 minut