Věc

Věc je ame­ric­ký sci-fi horor z roku 1982, kte­rý nato­čil John Carpenter pod­le scé­ná­ře Billa Lancastera. Film byl nato­čen pod­le nove­ly Johna W. Campbella Jr. z roku 1938 Kdo tam jde? a vyprá­ví pří­běh sku­pi­ny ame­ric­kých výzkum­ní­ků, kte­ří se v Antarktidě set­ka­jí s titul­ní „Věcí“, para­zi­tic­kou mimo­zem­skou for­mou živo­ta, kte­rá asi­mi­lu­je a násled­ně napo­do­bu­je jiné orga­nismy. Skupinu zachvá­tí para­no­ia a kon­flik­ty, když zjis­tí, že si už nemo­hou věřit a že kdo­ko­li z nich může být Věc. Ve fil­mu se obje­ví Kurt Russell jako pilot vrtu­l­ní­ku týmu R. J. MacReady a ve ved­lej­ších rolích se před­sta­ví A. Wilford Brimley, T. K. Carter, David Clennon, Keith David, Richard Dysart, Charles Hallahan, Peter Maloney, Richard Masur, Donald Moffat, Joel Polis a Thomas G. Waites.

Produkce zača­la v polo­vi­ně sedm­de­sá­tých let jako věr­ná adap­ta­ce nove­ly, nava­zu­jí­cí na film Věc z jiné­ho svě­ta z roku 1951. The Thing pro­šel něko­li­ka reži­sé­ry a scé­náris­ty, z nichž kaž­dý měl jiné před­sta­vy o tom, jak k pří­bě­hu při­stou­pit. Natáčení trva­lo zhru­ba dva­náct týd­nů, zača­lo v srpnu 1981 a pro­bí­ha­lo na chla­dí­ren­ských kuli­sách v Los Angeles a také v Juneau na Aljašce a ve Stewartu v Britské Kolumbii. Z pat­nác­ti­mi­li­o­no­vé­ho roz­počtu fil­mu bylo 1,5 mili­o­nu dola­rů vyna­lo­že­no na efek­ty stvo­ře­ní Roba Bottina, smě­si­ci che­mi­ká­lií, potra­vi­nář­ských výrob­ků, gumy a mecha­nic­kých sou­čás­tí, kte­ré jeho počet­ný tým pro­mě­nil v mimo­zemš­ťa­na schop­né­ho na sebe vzít jakou­ko­li podo­bu.

Věc byla uve­de­na do kin v roce 1982 s vel­mi nega­tiv­ní­mi recen­ze­mi. Filmový časo­pis Cinefantastique ji ozna­čil za „instant­ní brak“, „ubo­hý exces“ a navr­hl ji jako nej­ne­ná­vi­dě­něj­ší film všech dob. Recenze chvá­li­ly jak úspě­chy spe­ci­ál­ních efek­tů, tak kri­ti­zo­va­ly jejich vizu­ál­ní odpu­di­vost, zatím­co jiným při­pa­da­la špat­ně rea­li­zo­va­ná cha­rak­te­ris­ti­ka postav. Film během své­ho uve­de­ní v kinech vydě­lal 19,6 mili­o­nu dola­rů. Jako pří­či­ny neú­spě­chu se uvá­dě­lo mno­ho důvo­dů: kon­ku­ren­ce fil­mů jako E.T. Mimozemšťan, kte­rý nabí­dl opti­mis­tic­ký pohled na návště­vu mimo­zemš­ťa­nů, léto plné úspěš­ných sci-fi a fan­ta­sy fil­mů a divá­ci žijí­cí v době hos­po­dář­ské kri­ze, dia­me­t­rál­ně odliš­né od nihi­lis­tic­ké­ho tónu fil­mu Věc.

Film si našel své divá­ky, když byl uve­den na domá­cím videu a v tele­vi­zi. V násle­du­jí­cích letech byl zno­vu oce­něn jako jeden z nej­lep­ších sci-fi a horo­ro­vých fil­mů vůbec a zís­kal si kul­tov­ní posta­ve­ní. Filmoví tvůr­ci zazna­me­na­li jeho vliv na svou tvor­bu a bylo na něj odka­zo­vá­no i v jiných médi­ích, napří­klad v tele­vi­zi a video­hrách. Film The Thing se dočkal řady mer­chan­di­se - včet­ně romá­no­vé před­lo­hy z roku 1982, atrak­cí ve stra­ši­del­ných domech, stol­ních her - a pokra­čo­vá­ní v komik­sech, stej­no­jmen­né video­hře a stej­no­jmen­ném preque­lu z roku 2011.

Obsah filmu

Američané jsou svěd­ky toho, jak nor­ský pasa­žér omy­lem vyho­dí vrtu­l­ník i sebe do povět­ří. Pilot stří­lí na psa a kři­čí na Američany, ti mu však nero­zu­mě­jí a v sebe­obra­ně ho zastře­lí veli­tel sta­ni­ce Garry. Americký pilot vrtu­l­ní­ku R. J. MacReady a dok­tor Copper odjíž­dě­jí na nor­skou základ­nu, aby ji pro­zkou­ma­li. Mezi oho­ře­lý­mi tros­ka­mi a zmrz­lý­mi mrt­vo­la­mi najdou oho­ře­lé ostat­ky mal­for­mo­va­né­ho huma­no­i­da, kte­ré vyzved­nou na ame­ric­ké sta­ni­ci. Jejich bio­log Blair pro­ve­de pitvu ostat­ků a zjis­tí, že se jed­ná o nor­mál­ní lid­ské orgá­ny.

Clark psí spře­že­ní cho­vá a to se brzy meta­mor­fu­je a pohl­tí psy ze sta­ni­ce. Toto vyru­še­ní zalar­mu­je tým a Childs pou­ži­je pla­me­no­met, aby tvo­ra zpo­pel­nil. Blair pro­ve­de pitvu nové­ho tvo­ra a zjis­tí, že doká­že doko­na­le napo­do­bit jiné orga­nismy. Získaná nor­ská data zave­dou Američany k vel­ké­mu nale­ziš­ti, kde se nachá­zí čás­teč­ně pohřbe­ná mimo­zem­ská loď, a k men­ší­mu nale­ziš­ti o veli­kos­ti člo­vě­ka. Norris odha­du­je, že mimo­zem­ská loď byla pohřbe­na nejmé­ně 100 000 let. Blair začne být para­no­id­ní poté, co spus­tí počí­ta­čo­vou simu­la­ci, kte­rá nazna­ču­je, že by tvor mohl během něko­li­ka let asi­mi­lo­vat veš­ke­rý život na Zemi. Stanice zavá­dí kon­t­rol­ní mecha­nismy, aby sní­ži­la rizi­ko asi­mi­la­ce.

Zdeformovaný huma­no­id­ní tvor asi­mi­lu­je izo­lo­va­né­ho Benningse, ale Windows pro­ces pře­ru­ší a MacReady Benningse-věc spá­lí. Blair sabo­tu­je všech­na vozi­dla, zabi­je zbý­va­jí­cí saňo­vé psy a zni­čí vysí­lač­ku, aby zabrá­ni­la útě­ku. Tým ho uvěz­ní v kůl­ně na nářa­dí. Copper navrh­ne test, kte­rý by porov­nal krev kaž­dé­ho čle­na s nekon­ta­mi­no­va­nou krví ucho­vá­va­nou ve skla­du, ale poté, co se dozví, že záso­by krve byly zni­če­ny, muži ztra­tí důvě­ru v Garryho a vele­ní pře­vez­me MacReady.

MacReady, Windows a Nauls najdou Fuchsovu spá­le­nou mrt­vo­lu a domní­va­jí se, že spáchal sebe­vraž­du, aby se vyhnul asi­mi­la­ci. Windows se vra­cí na základ­nu, zatím­co MacReady a Nauls vyšet­řu­jí MacReadyho cha­trč. Po návra­tu Nauls opus­tí MacReadyho ve sně­ho­vé bou­ři, pro­to­že se domní­vá, že byl asi­mi­lo­ván poté, co v cha­tr­či našel jeho roz­tr­ha­né oble­če­ní. Tým se radí, zda MacReadyho pus­tit dovnitř, ale on vnik­ne dovnitř a sku­pi­nu zadr­ží dyna­mi­tem. Během setká­ní se zdá, že Norris dostal infarkt.

Když se Copper pokou­ší Norrise defib­ri­lo­vat, jeho hrud­ník se pro­mě­ní ve vel­kou tla­mu a ukous­ne Copperovi ruce, čímž ho zabi­je. MacReady spá­lí Norrisovu věc, ale její hla­va se oddě­lí a poku­sí se unik­nout, než také sho­ří. MacReady je nucen v sebe­obra­ně zabít Clarka, když se na něj ten zeza­du vrh­ne s nožem. Vysloví hypo­té­zu, že hla­va Norris-Thinga pro­ká­za­la, že kaž­dá část Věci je samo­stat­nou for­mou živo­ta s vlast­ním instink­tem pře­ži­tí. Nechá všech­ny svá­zat a postup­ně tes­tu­je vzor­ky krve pomo­cí roz­žha­ve­né­ho kusu drá­tu. Všichni tes­tem pro­jdou, kro­mě Palmera, kte­ré­mu krev z hor­ka vysko­čí. Vystavený Palmer-věc se pro­mě­ní, uvol­ní se z pout a naka­zí Windows, čímž donu­tí MacReadyho, aby je oba upá­lil.

Childs zůsta­ne na strá­ži, zatím­co ostat­ní jdou tes­to­vat Blair. Zjistí, že Blair uprch­la a z kom­po­nen­tů vozi­dla sesta­vu­je malý léta­jí­cí talíř. Když se vrá­tí, Childs je nezvěst­ný a gene­rá­tor ener­gie je zni­če­ný. MacReady spe­ku­lu­je, že Věc se hod­lá vrá­tit k hiber­na­ci, dokud nedo­ra­zí záchran­ný tým. MacReady, Garry a Nauls se roz­hod­nou odpá­lit celou sta­ni­ci, aby Věc zni­či­li. Když při­pra­vu­jí výbuš­ni­ny, Blair zabi­je Garryho a Nauls zmi­zí. Blair-Thing se pro­mě­ní v obrov­ské stvo­ře­ní a zni­čí deto­ná­tor. MacReady spus­tí výbuš­ni­ny pomo­cí dyna­mi­to­vé tyče a zni­čí základ­nu.

MacReady sedí poblíž, zatím­co sta­ni­ce hoří. Childs se vra­cí a říká, že se ztra­til v bou­ři, když pro­ná­sle­do­val Blaira. Vyčerpaní a poma­lu mrz­nou­cí si při­zna­jí mar­nost své nedů­vě­ry a podě­lí se o láhev skot­ské.

Produkce

Vývoj

Vývoj fil­mu začal v polo­vi­ně 70. let, kdy pro­du­cen­ti David Foster a Lawrence Turman navrh­li spo­leč­nos­ti Universal Pictures adap­ta­ci nove­ly Johna W. Campbella z roku 1938 Kdo tam jde? Ta už byla jed­nou vol­ně adap­to­vá­na ve fil­mu Howarda Hawkse a Christiana Nybyho Věc z jiné­ho svě­ta z roku 1951, ale Foster a Turman chtě­li vytvo­řit pro­jekt, kte­rý by se více držel před­lo­hy. Scenáristé Hal Barwood a Matthew Robbins vlast­ni­li prá­va na adap­ta­ci, ale mož­nost nato­čit nový film odmít­li, a tak od nich prá­va zís­ka­la spo­leč­nost Universal. V roce 1976 Wilbur Stark kou­pil prá­va na rema­ke 23 fil­mů spo­leč­nos­ti RKO Pictures, včet­ně fil­mu Věc z jiné­ho svě­ta, od tří finanč­ní­ků z Wall Street, kte­ří nevě­dě­li, co s nimi, výmě­nou za výnos, až budou fil­my vyro­be­ny. Společnost Universal zase od Starka zís­ka­la prá­va na rema­ke fil­mu, což ved­lo k tomu, že byl uve­den jako výkon­ný pro­du­cent na všech tiš­tě­ných rekla­mách, pla­ká­tech, tele­viz­ních rekla­mách a tis­ko­vých mate­ri­á­lech stu­dia.

John Carpenter byl popr­vé oslo­ven ohled­ně pro­jek­tu v roce 1976 kopro­du­cen­tem a pří­te­lem Stuartem Cohenem, ale Carpenter byl hlav­ně reži­sér nezá­vis­lých fil­mů, a tak si Universal vybral reži­sé­ra Texaského masa­k­ru moto­ro­vou pilou (1974) Tobeho Hoopera, pro­to­že s ním již měl smlou­vu. Producenti nako­nec neby­li spo­ko­je­ni s kon­cep­tem Hoopera a jeho sce­náris­tic­ké­ho part­ne­ra Kima Henkela. Po něko­li­ka dal­ších neú­spěš­ných návr­zích růz­ných sce­náris­tů a poku­sech o anga­žo­vá­ní jiných reži­sé­rů, napří­klad Johna Landise, byl pro­jekt odlo­žen. I tak ale pomohl pro­jekt oži­vit úspěch sci-fi horo­ru Ridleyho Scotta Vetřelec z roku 1979 a v té době se k němu Carpenter po úspě­chu své­ho vliv­né­ho sla­she­ru Halloween (1978) vol­ně při­po­jil.

Carpenter se k pro­jek­tu při­po­jil jen vel­mi nerad, pro­to­že se domní­val, že Hawksovu adap­ta­ci bude těž­ké pře­ko­nat, ačko­li fil­mo­vé mon­strum pova­žo­val za nepře­hléd­nu­tel­né. Cohen mu navr­hl, aby si pře­če­tl původ­ní nove­lu. Carpenterovi při­pa­da­la „děsi­vost“ imi­ta­cí, kte­ré netvor pro­vá­dí, a otáz­ky, kte­ré vyvo­lá­vá, zají­ma­vé. Ukázal para­le­ly mezi nove­lou a detek­tiv­ním romá­nem Agathy Christie And Then There Were None (1939) a pozna­me­nal, že pří­běh fil­mu Who Goes There? je pro něj „aktu­ál­ní“, což zna­me­ná, že ho mohl nato­čit „věr­ně [své] době“, jako to své­ho času udě­lal Hawks. Carpenter, fanou­šek Hawksovy adap­ta­ce, jí vzdal hold ve fil­mu Halloween a před začát­kem natá­če­ní se něko­li­krát podí­val na film Věc z jiné­ho svě­ta, aby se inspi­ro­val. Carpenter a kame­ra­man Dean Cundey spo­lu popr­vé pra­co­va­li na Halloweenu a Věc byla jejich prv­ním vel­ko­roz­počto­vým pro­jek­tem pro vel­ké fil­mo­vé stu­dio.

Po zajiš­tě­ní scé­náris­ty a štá­bu se prá­ce na fil­mu opět zadrh­la, když Carpenter málem ode­šel v domně­ní, že jeho váš­ni­vý pro­jekt El Diablo (1990) je na pokra­ji rea­li­za­ce u EMI Films. Producenti jed­na­li o růz­ných náhra­dách, včet­ně Waltera Hilla, Sama Peckinpaha a Michaela Ritchieho, ale vývoj El Diabla nebyl tak bez­pro­střed­ní, jak se Carpenter domní­val, a zůstal u Věci.

Universal původ­ně sta­no­vil roz­po­čet 10 mili­o­nů dola­rů, při­čemž 200 000 dola­rů bylo urče­no na „cre­a­tu­re effects“, což bylo v té době více, než kdy stu­dio vyčle­ni­lo na mon­ster film. Natáčení mělo být dokon­če­no během 98 dní. Produkční stu­dia spo­leč­nos­ti Universal odha­do­va­la, že před započ­te­ním mar­ke­tingo­vých a dal­ších nákla­dů bude zapo­tře­bí nejmé­ně 17 mili­o­nů dola­rů, pro­to­že plán zahr­no­val vět­ší množ­ství sta­veb­ních pra­cí, včet­ně exte­ri­é­ro­vých kulis a vel­ké scé­ny pro původ­ně scé­ná­řem plá­no­va­nou smrt Benningse, jejíž nákla­dy se odha­do­va­ly jen na 1,5 mili­o­nu dola­rů. Když se dokon­čo­val sto­ry­bo­ar­ding a návrhy, štáb odha­do­val, že bude potře­bo­vat nejmé­ně 750 000 dola­rů na efek­ty pří­šer, což byla část­ka, se kte­rou vede­ní spo­leč­nos­ti Universal sou­hla­si­lo poté, co vidě­lo počet pra­cov­ní­ků zaměst­na­ných pod vede­ním Roba Bottina, tvůr­ce spe­ci­ál­ních mas­kér­ských efek­tů. Spoluproducent Larry Franco byl zod­po­věd­ný za to, aby roz­po­čet fil­mu vyšel; zkrá­til natá­če­cí plán o tře­ti­nu, zru­šil exte­ri­é­ro­vé kuli­sy pro natá­če­ní na mís­tě a odstra­nil Benningsovu extra­va­gant­něj­ší scé­nu smr­ti. Cohen navr­hl zno­vu pou­žít zni­če­ný ame­ric­ký tábor jako zni­če­ný nor­ský tábor, čímž se ušet­ři­lo dal­ších 250 000 dola­rů. Když se v srpnu zača­lo natá­čet, roz­po­čet fil­mu Věc činil 11,4 mili­o­nu dola­rů a nepří­mé nákla­dy jej zvý­ši­ly na 14 mili­o­nů dola­rů. Rozpočet na efek­ty byl pře­kro­čen a nako­nec činil 1,5 mili­o­nu dola­rů, což si vynu­ti­lo vyřa­ze­ní někte­rých scén, včet­ně Naulsovy kon­fron­ta­ce s tvo­rem pře­zdí­va­ným „kra­bi­co­vá Věc“. Na kon­ci pro­duk­ce musel Carpenter osob­ně požá­dat výkon­né­ho ředi­te­le Neda Tanena o 100 000 dola­rů na dokon­če­ní zjed­no­du­še­né ver­ze Blair-Thing. Konečné nákla­dy čini­ly 12,4 mili­o­nu dola­rů a režij­ní nákla­dy je vynes­ly na 15 mili­o­nů dola­rů.

Scénář

Návrhy k fil­mu Věc vypra­co­va­lo před Carpenterovým zapo­je­ním něko­lik sce­náris­tů, včet­ně auto­ra Loganova útě­ku (1967) Williama F. Nolan, spi­so­va­tel David Wiltse a Hooper a Henkel, jejichž před­lo­ha se ode­hrá­va­la ale­spoň čás­teč­ně pod vodou a kte­rou Cohen popsal jako pří­běh podob­ný Moby-Dickovi, v němž „Kapitán“ svá­děl boj s vel­kým, nemě­ní­cím se tvo­rem. Jak řekl Carpenter v roz­ho­vo­ru z roku 2014, „sna­ži­li se to pros­tě udě­lat tak, aby to fun­go­va­lo“. Scénáristé ode­šli dří­ve, než se Carpenter k pro­jek­tu při­po­jil. Podle něj byly scé­ná­ře „pří­šer­né“, pro­to­že měni­ly pří­běh v něco, čím nebyl, a igno­ro­va­ly cha­me­le­on­ský aspekt Věci. Carpenter nechtěl pro­jekt psát sám, pro­to­že nedáv­no dokon­čil prá­ci na fil­mu Útěk z New Yorku (1981) a měl potí­že s dokon­če­ním scé­ná­ře k fil­mu Experiment Filadelfie (1984). Obával se, že se ujme sce­náris­tic­kých povin­nos­tí, a radě­ji to pře­ne­chal něko­mu jiné­mu. Jakmile byl Carpenter potvr­zen jako reži­sér, bylo o scé­nář k Věci požá­dá­no něko­lik spi­so­va­te­lů, mezi nimi Richard Matheson, Nigel Kneale a Deric Washburn.

Bill Lancaster se s Turmanem, Fosterem a Cohenem nej­pr­ve sešel v roce 1977, ale nabyl dojmu, že chtě­jí věr­ně kopí­ro­vat Věc z jiné­ho svě­ta, a on nechtěl film pře­dě­lá­vat. V srpnu 1979 byl Lancaster kon­tak­to­ván zno­vu. V té době už četl původ­ní nove­lu Who Goes There? a Carpenter se do pro­jek­tu zapo­jil. Lancaster byl najat k napsá­ní scé­ná­ře poté, co Carpenterovi, kte­rý byl fanouš­kem Lancasterovy prá­ce na fil­mu The Bad News Bears (1976), popsal svou vizi fil­mu a svůj záměr držet se věr­ně původ­ní­ho pří­bě­hu. Lancaster vymys­lel něko­lik klí­čo­vých scén fil­mu, včet­ně Norrisovy Věci, kte­rá kous­ne dok­to­ra Coppera, a pou­ži­tí krev­ních tes­tů k iden­ti­fi­ka­ci Věci, což Carpenter uve­dl jako důvod, proč chtěl na fil­mu pra­co­vat. Lancaster uve­dl, že při pře­vá­dě­ní fil­mu Kdo tam jde? mu čini­lo urči­té potí­že, pro­to­že obsa­hu­je jen vel­mi málo akce. Provedl také něko­lik význam­ných změn v pří­bě­hu, napří­klad sní­žil počet postav z 37 na 12. Podle Lancastera bylo 37 postav pří­liš mno­ho a pro divá­ky by bylo obtíž­né je sle­do­vat, tak­že na plát­ně zbý­va­lo málo času na vykres­le­ní postav. Rozhodl se také změ­nit struk­tu­ru pří­bě­hu a mís­to retrospek­ti­vy jako v nove­le zvo­lil jeho ote­vře­ní upro­střed děje. Několik postav bylo moder­ni­zo­vá­no pro sou­čas­né pub­li­kum; z MacReadyho, původ­ně mete­o­ro­lo­ga, se stal drs­ný samo­tář, kte­rý je ve scé­ná­ři popsán jako „pět­a­tři­cát­ník. Pilot vrtu­l­ní­ku. Má rád šachy. Nesnáší zimu. Plat je dob­rý.“ Lancaster usi­lo­val o vytvo­ře­ní ansám­blo­vé­ho díla, v němž by se jako hrdi­na vyno­řil jeden člo­věk, mís­to aby měl od začát­ku hrdi­nu typu Doca Savage.

Lancaster napsal při­bliž­ně 30 až 40 stran, ale nako­nec se při psa­ní dru­hé­ho děj­ství fil­mu trá­pil a dokon­če­ní scé­ná­ře mu trva­lo něko­lik měsí­ců. Po jeho dokon­če­ní strá­vi­li Lancaster a Carpenter víkend v sever­ní Kalifornii, kde scé­nář vylep­šo­va­li, kaž­dý měl jiný názor na to, jak by měla posta­va znít, a porov­ná­va­li své nápa­dy na scé­ny. Lancasterův scé­nář se roz­ho­dl, že tvor zůsta­ne po celou dobu fil­mu z vel­ké čás­ti skry­tý, a byl to Bottin, kdo pře­svěd­čil Carpentera, aby ho více zvi­di­tel­nil, aby měl vět­ší dopad na divá­ky. V Lancasterově původ­ním závě­ru se MacReady i Childs pro­mě­ni­li ve Věc. Na jaře jsou posta­vy zachrá­ně­ny vrtu­l­ní­kem a zdra­ví své zachrán­ce slo­vy „Hej, kudy k tep­lé­mu jídlu?“. Carpenterovi se ten­to konec zdál pří­liš povrch­ní. Lancaster dokon­čil cel­kem čty­ři návrhy scé­ná­ře. Novela kon­čí tím, že lidé zjev­ně zví­tě­zi­li, ale obá­va­jí se, že ptá­ci, kte­ré vidí letět smě­rem k pev­ni­ně, moh­li být naka­že­ni Věcí. Carpenter se roz­ho­dl zakon­čit film tím, že pře­ži­vší poma­lu umrz­nou, aby zachrá­ni­li lid­stvo před náka­zou, pro­to­že to pova­žo­val za vrchol­ný hrdin­ský čin. Lancaster napsal ten­to konec, kte­rý se vyhý­bá zvra­tu ve sty­lu Zóny sou­mra­ku nebo zni­če­ní mon­stra, pro­to­že chtěl mís­to toho mít mezi dvo­ji­cí nejed­no­znač­ný moment důvě­ry a nedů­vě­ry, stra­chu a úle­vy.

Osazení

Kurt Russell se podí­lel na pro­duk­ci ješ­tě před obsa­ze­ním a pomá­hal Carpenterovi roz­ví­jet jeho myš­len­ky. Russell byl posled­ním her­cem, kte­rý byl obsa­zen v červ­nu 1981, v té době už začí­na­lo natá­če­ní dru­hé jed­not­ky v Juneau na Aljašce. Carpenter s Russellem pra­co­val již dva­krát před­tím, ale chtěl si nechat ote­vře­né mož­nos­ti. Diskuse se stu­di­em zahr­no­va­ly vyu­ži­tí her­ců Christophera Walkena, Jeffa Bridgese nebo Nicka Nolteho, kte­ří buď neby­li k dis­po­zi­ci, nebo odmít­li, a Sama Sheparda, kte­rý pro­je­vil zájem, ale nikdy nebyl obsa­zen. Tom Atkins a Jack Thompson byli sil­ný­mi ucha­ze­či o roli MacReadyho, ale nako­nec padlo roz­hod­nu­tí pro Russella. Carpenter se čás­teč­ně odvo­lá­val na prak­tič­nost výbě­ru něko­ho, koho už dří­ve pova­žo­val za spo­leh­li­vé­ho a kdo by se nebrá­nil obtíž­ným pod­mín­kám natá­če­ní. Russellovi trva­lo asi rok, než si pro roli nechal narůst vla­sy a vou­sy. V růz­ných oka­mži­cích se pro­du­cen­ti setka­li s Brianem Dennehym, Krisem Kristoffersonem, Johnem Heardem, Edem Harrisem, Tomem Berengerem, Jackem Thompsonem, Scottem Glennem, Fredem Wardem, Peterem Coyotem, Tomem Atkinsem a Timem McIntirem. Někteří z nich myš­len­ku hrát ve fil­mu o pří­še­rách odmít­li, zatím­co Dennehy se stal vol­bou pro roli Coppera. Každý herec měl dostat 50 000 dola­rů, ale poté, co byl obsa­zen více etablo­va­ný Russell, se jeho plat zvý­šil na 400 000 dola­rů.

Do role Childse byli zva­žo­vá­ni Geoffrey Holder, Carl Weathers a Bernie Casey a Carpenter si vyhlé­dl také Isaaca Hayese, s nímž pra­co­val na fil­mu Útěk z New Yorku. Ernie Hudson byl hlav­ním favo­ri­tem a byl téměř obsa­zen, dokud se nese­tka­li s Keithem Davidem. The Thing byla Davidova prv­ní význam­ná fil­mo­vá role a pro­to­že pochá­zel z diva­del­ní­ho pro­stře­dí, musel se na pla­ce nau­čit, jak se držet zpát­ky a nedá­vat naje­vo všech­ny emo­ce, kte­ré jeho posta­va pro­ží­vá, k čemuž ho ved­li zejmé­na Richard Masur a Donald Moffat. Masur a David o svých posta­vách dis­ku­to­va­li na zkouš­kách a roz­hod­li se, že se nebu­dou mít rádi. Pro Blaira si tým vybral teh­dy nezná­mé­ho Wilforda Brimleyho, pro­to­že chtě­li věč­né­ho her­ce, o jehož nepří­tom­nos­ti by divá­ci zača­li pochy­bo­vat až ve vhod­nou chví­li. Záměrem u této posta­vy bylo, aby se naka­zil na začát­ku fil­mu, ale mimo plát­no, tak­že jeho stav by byl pro divá­ky nezná­mý a skrý­val by jeho zámě­ry. Carpenter chtěl obsa­dit Donalda Pleasence, ale bylo roz­hod­nu­to, že je pří­liš roz­po­zna­tel­ný, aby se do role vešel. Do role Naulse byl obsa­zen T. K. Carter, ale do role se při­hlá­sil i komik Franklyn Ajaye, kte­rý si ji pře­če­tl. Místo toho pro­ne­sl dlou­hý pro­slov o tom, že posta­va je ste­re­o­typ­ní, načež schůz­ka skon­či­la.

Bottin usi­lov­ně lobo­val za roli Palmera, ale bylo shle­dá­no, že to není mož­né, aby ji hrál ved­le svých stá­va­jí­cích povin­nos­tí. Protože posta­va má i kome­di­ál­ní momen­ty, Universal při­zval mimo jiné komi­ky Jaye Lena, Garryho Shandlinga a Charlese Fleischera, ale roz­ho­dl se pro her­ce Davida Clennona, kte­rý se lépe hodil pro dra­ma­tic­ké prv­ky. Clennon sice četl pro posta­vu Benningse, ale dal před­nost mož­nos­ti hrát Palmerova „zhu­len­ce s mod­rým límeč­kem“ před „věd­cem s bílým límeč­kem“. Do role Garryho byli zva­žo­vá­ni Powers Boothe, Lee Van Cleef, Jerry Orbach a Kevin Conway, a když pro­duk­ce expe­ri­men­to­va­la s myš­len­kou při­blí­žit posta­vu věkem MacReadymu, uva­žo­va­lo se také o Richardu Mulliganovi. Masur si Garryho také pře­če­tl, ale mís­to toho požá­dal o roli Clarka, pro­to­že se mu líbi­ly dia­lo­gy této posta­vy a byl také fanouš­kem psů. Masur během zkou­šek den­ně pra­co­val s vlčá­kem Jedem a jeho pso­vo­dem Clintem Rowem, pro­to­že Rowe Jeda sezna­mo­val se zvu­ky a pachy lidí. To Masurovi a Jedovi pomá­ha­lo při vystu­po­vá­ní na plát­ně, pro­to­že pes stál ved­le něj, aniž by se po svém pso­vo­do­vi ohlí­žel. Masur popsal svou posta­vu jako člo­vě­ka, kte­rý nemá zájem o lidi, ale kte­rý milu­je prá­ci se psy. Zašel do obcho­du pro pře­ži­vší a kou­pil pro svou posta­vu zaví­ra­cí nůž, kte­rý pou­žil při kon­fron­ta­ci s Davidovou posta­vou. Masur odmí­tl roli ve fil­mu E.T. - Mimozemšťan, aby mohl hrát Clarka. William Daniels a Dennehy měli zájem hrát dok­to­ra Coppera a na posled­ní chví­li se Carpenter roz­ho­dl pro Richarda Dysarta.

V prv­ních návr­zích se Windows jme­no­val Sanchez, poz­dě­ji Sanders. Jméno Windows vznik­lo, když si herec pro roli Thomas Waites na zkouš­ce kos­tý­mů zkou­šel vel­ké tma­vé brý­le, kte­ré posta­va ve fil­mu nosí. Norbert Weisser ztvár­nil jed­no­ho z Norů a Jed se obje­vu­je bez náro­ku na hono­rář jako Dog-Thing. Jedinou žen­skou pří­tom­nos­tí ve fil­mu je hlas MacReadyho šacho­vé­ho počí­ta­če, kte­rý namlu­vi­la Carpenterova teh­dej­ší man­žel­ka Adrienne Barbeau. Russell ozna­čil čis­tě muž­ský pří­běh za zají­ma­vý, pro­to­že muži bez žen nemě­li za koho pózo­vat. Fosterová, Franco a Lancaster se spo­lu s dal­ší­mi čle­ny posád­ky obje­vu­jí na nale­ze­né foto­gra­fii nor­ské­ho týmu. Kameraman Ray Stella se posta­vil za zábě­ry, kde se k odbě­ru krve pou­ží­va­jí jeh­ly, a řekl Carpenterovi, že by to mohl dělat celý den. Franco si také zahrál Nora, kte­rý drží puš­ku a visí z vrtu­l­ní­ku během úvod­ní sek­ven­ce. Anita Dann půso­bi­la jako cas­tingo­vá reži­sér­ka.

Natáčení

Věc byla před začát­kem natá­če­ní podrob­ně sto­ry­bo­ar­do­vá­na Mikem Ploogem a Mentorem Huebnerem. Jejich prá­ce byla tak detail­ní, že mno­ho zábě­rů fil­mu zce­la kopí­ru­je roz­lo­že­ní obra­zu. Cundey pro­sa­zo­val pou­ži­tí ana­morf­ní­ho for­má­tu s pomě­rem stran, pro­to­že věřil, že umož­ňu­je umís­tit do pro­stře­dí něko­lik her­ců a vyu­žít dostup­né scé­nic­ké výhle­dy, a při­tom vytvo­řit pocit uza­vře­nos­ti v obra­ze. Umožňoval také vyu­ži­tí nega­tiv­ní­ho pro­sto­ru kolem her­ců, kte­rý nazna­čo­val, že něco může číhat těs­ně za obra­zov­kou.

Principální natá­če­ní zača­lo 24. srp­na 1981 v Juneau na Aljašce. Natáčení trva­lo při­bliž­ně 12 týd­nů. Carpenter trval na dvou­tý­den­ních zkouš­kách před natá­če­ním, pro­to­že chtěl vidět, jak budou scé­ny pro­bí­hat. To bylo v té době neob­vyk­lé kvů­li nákla­dům s tím spo­je­ným. Natáčení se poté pře­su­nu­lo na poze­mek spo­leč­nos­ti Universal, kde ven­ku pano­va­lo hor­ko přes 38 °C (100 °F). Vnitřní kuli­sy byly kli­ma­ti­zo­vá­ny na 28 °F (-2 °C), aby se usnad­ni­la jejich prá­ce. Tým zva­žo­val, že kuli­sy posta­ví uvnitř stá­va­jí­cí chla­di­cí kon­struk­ce, ale nepo­da­ři­lo se mu najít dosta­teč­ně vel­kou. Místo toho shro­máž­di­li co nej­ví­ce pře­nos­ných kli­ma­ti­zač­ních zaří­ze­ní, uza­vře­li jeviš­tě a pou­ži­li zvlh­čo­va­če a mlho­va­če, aby doda­li vzdu­chu vlh­kost. Po zhléd­nu­tí zhru­ba sesta­ve­né­ho sestři­hu dosa­vad­ní­ho natá­če­ní byl Carpenter nespo­ko­jen s tím, že se mu zdá­lo, že ve fil­mu je pří­liš mno­ho scén, v nichž muži sto­jí a mlu­ví. Některé již hoto­vé scé­ny pře­psal tak, aby se ode­hrá­va­ly v exte­ri­é­rech a natá­če­ly se na mís­tě, když se hlav­ní natá­če­ní pře­su­nu­lo do Stewartu v Britské Kolumbii.

Carpenter byl odhod­lán pou­žít auten­tic­ké loka­ce namís­to stu­di­o­vých kulis a jeho úspě­chy při natá­če­ní fil­mů Halloween a Mlha (1980) mu doda­ly důvě­ry­hod­nost, aby se ujal mno­hem vět­ší­ho roz­počtu na výro­bu fil­mu Věc. Filmový prů­zkum­ník našel oblast kou­sek od Stewartu, podél kanad­ské­ho pobře­ží, kte­rá pro­jek­tu nabí­ze­la snad­ný pří­stup i scé­nic­kou hod­no­tu během dne. Dne 2. pro­sin­ce 1981 se do oblas­ti pře­su­nu­lo zhru­ba 100 čle­nů ame­ric­ké­ho a kanad­ské­ho štá­bu, aby zde zahá­ji­li natá­če­ní. Během ces­ty tam auto­bus štá­bu sklou­zl na sně­hu k neza­jiš­tě­né­mu okra­ji sil­ni­ce a málem ho poslal dolů z 500 stop (150 m) vyso­ké­ho náspu. Část štá­bu během natá­če­ní byd­le­la v malém hor­nic­kém měs­teč­ku, zatím­co ostat­ní byd­le­li na obyt­ných bár­kách na Portlandském kaná­lu. Na Aljašku, kde byly posta­ve­ny exte­ri­é­ro­vé kuli­sy, se vydá­va­li na 27 mil (43 km) dlou­hou ces­tu po malé kli­ka­té sil­ni­ci.

Kulisy byly na Aljašce posta­ve­ny v létě na vrcho­lu skal­na­té oblas­ti s výhle­dem na ledo­vec, aby se při­pra­vi­ly na to, že napad­ne sníh a zakry­je je. Sloužily k natá­če­ní v inte­ri­é­ru i exte­ri­é­ru, což zna­me­ná, že uvnitř nemoh­ly být vytá­pě­ny nad bod mra­zu, aby byl na stře­še vždy sníh. Venku byla tep­lo­ta tak níz­ká, že by objek­ti­vy kamer zamrz­ly a roz­bi­ly se. Štáb musel nechat kame­ry v mra­zech, pro­to­že jejich pone­chá­ní uvnitř v tep­le mělo za násle­dek zamlže­ní objek­ti­vů, kte­ré trva­lo hodi­ny, než se vyčis­ti­ly. Natáčení, znač­ně závis­lé na poča­sí, trva­lo tři týd­ny, při­čemž v někte­rých dnech zne­mož­ňo­va­lo natá­če­ní hus­té sně­že­ní. Připravit výbuš­ni­ny potřeb­né ke zni­če­ní kulis ve finá­le fil­mu trva­lo osm hodin.

Keith David si den před začát­kem natá­če­ní zlo­mil ruku při auto­ne­ho­dě. David se dru­hý den zúčast­nil natá­če­ní, ale když Carpenter a Franco uvi­dě­li jeho oteklou ruku, posla­li ho do nemoc­ni­ce, kde mu ji pro­pích­li dvě­ma špend­lí­ky. Vrátil se v chi­rur­gic­ké ruka­vi­ci pod čer­nou ruka­vi­cí, kte­rá byla nama­lo­vá­na tak, aby při­po­mí­na­la jeho pleť. Jeho levá ruka není v prv­ní polo­vi­ně fil­mu vidět. Scény z nor­ské­ho tábo­ra Carpenter nato­čil až po závě­reč­ných scé­nách, při­čemž poško­ze­nou ame­ric­kou základ­nu pou­žil jako náhra­du za oho­ře­lý nor­ský tábor. Výbušná destruk­ce základ­ny vyža­do­va­la, aby asi­s­ten­ti kame­ry stá­li uvnitř kulis s výbuš­ni­na­mi, kte­ré byly akti­vo­vá­ny na dál­ku. Asistenti pak muse­li utéct do bez­peč­né vzdá­le­nos­ti, zatím­co sedm kamer sní­ma­lo destruk­ci základ­ny. Natáčelo se v době, kdy bylo inten­ziv­ní pou­ží­vá­ní spe­ci­ál­ních efek­tů vzác­né, a her­ci se muse­li při­způ­so­bit tomu, že jim Carpenter musel popi­so­vat, na co se jejich posta­vy díva­jí, pro­to­že efek­ty se při­dá­va­ly až v post­pro­duk­ci. K vytvo­ře­ní dojmu, co se ve scé­ně děje, byly v někte­rých pří­pa­dech pou­ži­ty lout­ky, ale v jiných pří­pa­dech se her­ci díva­li na zeď nebo před­mět ozna­če­ný kříž­kem.

Výtvarný reži­sér John J. Lloyd dohlí­žel na návrh a stav­bu všech kulis, pro­to­že ve fil­mu neby­ly pou­ži­ty žád­né exis­tu­jí­cí loka­ce. Cundey navr­hl, aby kuli­sy měly stro­py a potru­bí vidi­tel­né na kame­ru, aby pro­sto­ry půso­bi­ly klaus­tro­fo­bič­tě­ji.

Postprodukce

Několik scén ze scé­ná­ře bylo z fil­mu vypuš­tě­no, někdy pro­to, že v nich bylo pří­liš mno­ho dia­lo­gů, kte­ré zpo­ma­lo­va­ly tem­po a pod­ko­pá­va­ly napě­tí. Carpenter někte­ré z těch­to pro­blé­mů při­čí­tal své režij­ní meto­dě s tím, že někte­ré scé­ny půso­bi­ly dojmem opa­ko­vá­ní udá­los­tí nebo infor­ma­cí. Jiná scé­na s honič­kou na sněž­ném skút­ru pro­ná­sle­du­jí­cím psy byla z natá­če­cí­ho scé­ná­ře odstra­ně­na, pro­to­že by její natá­če­ní bylo pří­liš náklad­né. V jed­né scé­ně, kte­rá je ve fil­mu pří­tom­na, ale ne ve scé­ná­ři, se obje­vu­je mono­log MacReadyho. Carpenter jej při­dal čás­teč­ně pro­to, aby zjis­til, co se v pří­bě­hu děje, a pro­to­že chtěl zdů­raz­nit Russellovu hrdin­skou pova­hu po pře­vze­tí tábo­ra. Carpenter uve­dl, že Lancasterova zku­še­nost s psa­ním ansám­blo­vých děl nekladla důraz na jed­not­li­vé posta­vy. Od Halloweenu něko­lik horo­rů kopí­ro­va­lo mno­ho leka­cích prv­ků toho­to fil­mu, od čehož se Carpenter chtěl pro Věc odklo­nit. Z Lancasterova scé­ná­ře odstra­nil scé­ny, kte­ré byly nato­če­ny, jako napří­klad náh­le se obje­vi­vší tělo v nor­ském tábo­ře, kte­ré mu při­pa­da­ly pří­liš kli­šo­vi­té. Z Lancasterova scé­ná­ře byly nato­če­ny při­bliž­ně tři minu­ty scén, kte­ré roz­vá­dě­ly poza­dí postav.

Scéna s MacReadym, kte­rý roz­tr­ži­tě nafu­ku­je nafu­ko­va­cí pan­nu při sle­do­vá­ní nor­ských kazet, byla nato­če­na, ale v hoto­vém fil­mu neby­la pou­ži­ta. Panenka se poz­dě­ji obje­vi­la jako lekač­ka s Naulsem. Další scé­ny obsa­ho­va­ly roz­ší­ře­né nebo alter­na­tiv­ní smr­ti růz­ných postav. V dokon­če­ném fil­mu jsou obje­ve­ny Fuchsovy oho­ře­lé kos­ti, což odha­lu­je, že zemřel mimo záběr, ale v alter­na­tiv­ním zábě­ru je jeho mrt­vo­la nabod­nu­ta na zeď lopa­tou. Nauls se měl pod­le scé­ná­ře obje­vit ve finá­le jako čás­teč­ně asi­mi­lo­va­ná masa cha­pa­del, ale ve fil­mu pros­tě zmi­zí. Carpenter se potý­kal s tím, jak divá­kům zpro­střed­ko­vat, co asi­mi­la­ce stvo­ře­ním vlast­ně zna­me­ná. Původní Lancasterova scé­na Benningsovy smr­ti počí­ta­la s tím, že ho Věc stáh­ne pod ledo­vou pokrýv­ku a pak se v růz­ných oblas­tech vyno­ří v růz­ných stá­di­ích asi­mi­la­ce. Scéna vyža­do­va­la, aby byla posta­ve­na na jed­nom z nej­vět­ších jevišť spo­leč­nos­ti Universal, se sofis­ti­ko­va­nou hyd­rau­li­kou, psy a pla­me­no­me­ty, ale její výro­ba byla pova­žo­vá­na za pří­liš náklad­nou. Byla nato­če­na scé­na, v níž je Bennings zavraž­děn nezná­mým útoč­ní­kem, ale mělo se za to, že asi­mi­la­ce, kte­rá ved­la k jeho smr­ti, neby­la dosta­teč­ně vysvět­le­na. Při nedo­stat­ku času a bez zbý­va­jí­cích inte­ri­é­ro­vých kulis byla posta­ve­na malá scé­na, Maloney byl pokry­tý K-Y želé, oran­žo­vým bar­vi­vem a gumo­vý­mi cha­padly. K demon­stra­ci čás­teč­né asi­mi­la­ce byly zno­vu pou­ži­ty mon­stróz­ní ruka­vi­ce pro jinou bytost.

Carpenter nato­čil pro Věc něko­lik kon­ců, včet­ně „šťast­něj­ší­ho“, pro­to­že stři­hač Todd Ramsay se domní­val, že ponu­rý, nihi­lis­tic­ký závěr by u divá­ků dob­ře neza­bo­do­val. V alter­na­tiv­ním zábě­ru je MacReady zachrá­něn a je mu pro­ve­den krev­ní test, kte­rý pro­ká­že, že není naka­že­ný. Carpenter uve­dl, že ze sty­lis­tic­ké­ho hle­dis­ka by ten­to konec půso­bil „laci­ně“. Střihačka Verna Fieldsová dosta­la za úkol pře­pra­co­vat závěr tak, aby byl jas­něj­ší a rozuz­le­ný. Nakonec bylo roz­hod­nu­to vytvo­řit zce­la novou scé­nu, kte­rá vyne­cha­la pode­zře­ní, že je Childs naka­že­ný, tím, že ho zce­la odstra­ni­la a necha­la MacReadyho samot­né­ho. Tento nový konec se u divá­ků osvěd­čil jen o málo lépe než původ­ní a pro­dukč­ní tým sou­hla­sil s poža­dav­kem stu­dia na jeho pou­ži­tí. Byl při­pra­ven k tis­ku pro kina, když pro­du­cen­ti, Carpenter a výkon­ná ředi­tel­ka Helena Hackerová usou­di­li, že je lep­ší nechat fil­mu nejed­no­znač­nost, než aby nebyl vůbec žád­ný. Carpenter dal sou­hlas s obno­ve­ním nejed­no­znač­né­ho kon­ce, ale nad výbuch základ­ny byl vlo­žen výkřik, kte­rý měl upo­za­dit smrt mon­stra. Výkonnému ředi­te­li spo­leč­nos­ti Universal Sidneymu Sheinbergovi se nelí­bil nihi­lis­mus závě­ru a pod­le Carpentera řekl: „Přemýšlejte o tom, jak budou divá­ci rea­go­vat, když uvi­dí­me [Věc] umí­rat s hra­jí­cím obřím orchestrem“. Carpenter poz­dě­ji pozna­me­nal, že jak původ­ní konec, tak konec bez Childse pro­šly u divá­ků špat­ným tes­tem, což si vylo­žil tak, že film pros­tě nebyl dosta­teč­ně hero­ic­ký.

Hudba

Ennio Morricone slo­žil hud­bu k fil­mu, pro­to­že Carpenter chtěl, aby Věc měla evrop­ský hudeb­ní pří­stup. Carpenter odle­těl do Říma, aby si s Morriconem pro­mlu­vil a pře­svěd­čil ho, aby prá­ci při­jal. V době, kdy Morricone odle­těl do Los Angeles, aby hud­bu nahrál, už měl při­pra­ve­nou kaze­tu plnou syn­te­zá­to­ro­vé hud­by, pro­to­že si nebyl jis­tý, jaký typ hud­by Carpenter chce. Morricone napsal kom­plet­ní oddě­le­nou orchest­rál­ní a syn­te­zá­to­ro­vou parti­tu­ru a kom­bi­no­va­nou parti­tu­ru, o kte­ré věděl, že ji Carpenter pre­fe­ru­je. Carpenter vybral sklad­bu, kte­rá se vel­mi podo­ba­la jeho vlast­ní parti­tu­ře a kte­rá se sta­la hlav­ním moti­vem pou­ží­va­ným v celém fil­mu. Jako pří­klad Morriconemu zahrál také parti­tu­ru z fil­mu Útěk z New Yorku. Morricone pro­ve­dl něko­lik dal­ších poku­sů, kte­rý­mi se hud­ba při­blí­ži­la Carpenterovu vlast­ní­mu hudeb­ní­mu sty­lu. Celkem Morricone vytvo­řil při­bliž­ně hodi­no­vou hud­bu, kte­rá zůsta­la z vel­ké čás­ti nevy­u­ži­ta, ale poz­dě­ji byla vydá­na jako sou­část soun­d­trac­ku k fil­mu. Carpenter a jeho dlou­ho­le­tý spo­lu­pra­cov­ník Alan Howarth samo­stat­ně vytvo­ři­li něko­lik syn­te­zá­to­ro­vých skla­deb pou­ži­tých ve fil­mu. V roce 2012 Morricone vzpo­mí­nal:

Ptal jsem se [Carpentera], když s asi­s­ten­tem při­pra­vo­val něja­kou elek­tro­nic­kou hud­bu ke stři­hu ve fil­mu: „Proč jsi mě zavo­lal, když to chceš udě­lat sám?“ „Ano,“ odpo­vě­děl jsem. Překvapil mě, řekl - „Oženil jsem se s vaší hud­bou. Proto jsem ti zavo­lal.“ ... Když mi pak uká­zal film, poz­dě­ji, když jsem psal hud­bu, jsme si nevy­mě­ňo­va­li nápa­dy. Utekl, sko­ro se sty­děl mi to uká­zat. Hudbu jsem napsal sám, bez jeho rad. Samozřejmě, pro­to­že jsem od roku 1982 začal být doce­la chyt­rý, napsal jsem něko­lik parti­tur týka­jí­cích se mého živo­ta. A napsal jsem i jed­nu, kte­rá byla elek­tro­nic­kou hud­bou. A [Carpenter] si vzal tu elek­tro­nic­kou parti­tu­ru.

Carpenter řekl:

[Morricone] udě­lal všech­ny orchestra­ce a nahrál pro mě 20 minut hud­by, kte­rou jsem mohl pou­žít, kde jsem chtěl, ale aniž bych viděl něja­ký záznam. Střihl jsem jeho hud­bu do fil­mu a zjis­til jsem, že jsou mís­ta, vět­ši­nou scé­ny napě­tí, ve kte­rých by jeho hud­ba nefun­go­va­la.... Tajně jsem ute­kl a během něko­li­ka dní nahrál něko­lik skla­deb, kte­ré jsem mohl pou­žít. Moje sklad­by byly vel­mi jed­no­du­ché elek­tro­nic­ké kous­ky - byly to téměř tóny. Nebyla to vlast­ně vůbec hud­ba, ale jen zvu­ky na poza­dí, něco, co by se dnes dalo pova­žo­vat i za zvu­ko­vé efek­ty.

Design

Efekty příšer

Speciální efek­ty Věci navr­hl z vel­ké čás­ti Bottin, kte­rý s Carpenterem spo­lu­pra­co­val už na fil­mu Mlha (1980). Když se Bottin v polo­vi­ně roku 1981 při­po­jil k pro­jek­tu, pro­bí­ha­la pre­pro­duk­ce, ale na desig­nu mimo­zemš­ťa­na se ješ­tě nikdo nedo­ho­dl. Výtvarník Dale Kuipers vytvo­řil něko­lik před­běž­ných maleb vzhle­du tvo­ra, ale opus­til pro­jekt poté, co byl hospi­ta­li­zo­ván po doprav­ní neho­dě, než je mohl s Bottinem dále roz­ví­jet. Carpenter kon­ci­po­val Věc jako jedi­né­ho tvo­ra, ale Bottin navr­hl, aby se neu­stá­le měnil a mohl vypa­dat jako coko­li. Carpenter zpo­čát­ku pova­žo­val Bottinův popis svých nápa­dů za „pří­liš div­ný“ a nechal ho mís­to toho spo­lu­pra­co­vat s Ploogem na jejich ski­co­vá­ní. Součástí návr­hu Věci byla doho­da, že kaž­dý, koho asi­mi­lu­je, bude její doko­na­lou napo­do­be­ni­nou a nebu­de vědět, že je Věcí. Herci během zkou­šek strá­vi­li hodi­ny dis­ku­se­mi o tom, zda pozna­jí, že jsou Věcí, když se jí zmoc­ní. Clennon řekl, že na tom nezá­le­ží, pro­to­že všich­ni se před pře­vze­tím cho­va­jí, vypa­da­jí a voní úpl­ně stej­ně. Na vrcho­lu měl Bottin 35členný štáb uměl­ců a tech­ni­ků a bylo pro něj obtíž­né pra­co­vat s toli­ka lid­mi. Aby pomohl s říze­ním týmu, najal Erika Jensena, pro­du­cen­ta spe­ci­ál­ních efek­tů, s nímž spo­lu­pra­co­val na fil­mu Kvílení (1981), aby měl na sta­ros­ti oddě­le­ní spe­ci­ál­ních mas­kér­ských efek­tů. Do Bottinova týmu pat­ři­li také vedou­cí mecha­nic­ké­ho aspek­tu Dave Kelsey, koor­di­ná­tor mas­kér­ské­ho aspek­tu Ken Diaz, mol­d­ma­ker Gunnar Ferdinansen a Bottinova dlou­ho­le­tá pří­tel­ky­ně Margaret Beserra, kte­rá řídi­la malíř­ské a vla­so­vé prá­ce.

Při navr­ho­vá­ní růz­ných podob Věci Bottin vysvět­lil, že tvor pro­šel celou gala­xií. To mu umož­ni­lo vyvo­lá­vat růz­né atri­bu­ty pod­le potře­by, napří­klad žalud­ky, kte­ré se mění v obří ústa, a pavou­čí nohy vyrůs­ta­jí­cí z hlav. Bottin uve­dl, že tlak, kte­rý zaží­val, způ­so­bil, že se mu o prá­ci na návr­zích zdá­lo a někte­ré z nich si po pro­bu­ze­ní pozna­me­ná­val. Jeden z opuš­tě­ných nápa­dů zahr­no­val sérii mrtvých dět­ských pří­šer, což bylo pova­žo­vá­no za „pří­liš nechut­né“. Bottin při­znal, že netu­šil, jak by se jeho návrhy daly prak­tic­ky rea­li­zo­vat, ale Carpenter je neza­vr­hl. Carpenter řekl: „To, co jsem nechtěl, aby ve fil­mu skon­či­lo, byl chlá­pek v oble­ku .... Jako dítě jsem vyrůs­tal při sle­do­vá­ní vědec­ko­fan­tas­tic­kých fil­mů o pří­še­rách a vždyc­ky to byl chlá­pek v oble­ku.“ Podle Cundeyho byl Bottin na své návrhy vel­mi cit­li­vý a obá­val se, aby jich ve fil­mu neby­lo pří­liš mno­ho. V jed­nu chví­li, jako pre­ven­tiv­ní krok pro­ti pří­pad­né cen­zu­ře, Bottin navr­hl, aby násil­né pro­mě­ny tvo­ra a vzhled vnitř­ních orgá­nů byly pomo­cí barev fan­task­něj­ší. Bylo roz­hod­nu­to zmír­nit barev­nost krve a vnitř­nos­tí, ačko­li v té době už byla vel­ká část natá­če­ní dokon­če­na. Při tvor­bě efek­tů byly pou­ži­ty nej­růz­něj­ší mate­ri­á­ly včet­ně majoné­zy, kuku­řič­né­ho kré­mu, žvý­ka­ček v mik­ro­vln­né trou­bě a želé K-Y.

Během natá­če­ní byl teh­dy 21letý Bottin hospi­ta­li­zo­ván kvů­li vyčer­pá­ní, dvo­ji­té­mu zápa­lu plic a krvá­ce­jí­cí­mu vře­du, kte­rý byl způ­so­ben jeho vel­kým pra­cov­ním vytí­že­ním. Sám Bottin vysvět­lo­val, že „hro­ma­dil prá­ci“, a roz­ho­dl se pří­mo podí­let na mno­ha slo­ži­tých úko­lech. Díky své odda­nos­ti pro­jek­tu strá­vil více než rok na pozem­ku spo­leč­nos­ti Universal. Bottin uve­dl, že si během této doby nevzal ani den vol­na a spal na pla­ce nebo v šat­nách. Aby Bottin odleh­čil své­mu štá­bu, požá­dal o pomoc tvůr­ce spe­ci­ál­ních efek­tů Stana Winstona, kte­rý mu pomohl dokon­čit někte­ré návrhy, pře­de­vším Psa-Thinga. Protože Winston neměl dosta­tek času na vytvo­ře­ní sofis­ti­ko­va­né­ho mecha­nic­ké­ho tvo­ra, roz­ho­dl se vytvo­řit ruč­ní lout­ku. Z ruky a hla­vy mas­ké­ra Lance Andersona byl vytvo­řen odli­tek, kolem kte­ré­ho byl Dog-Thing vytva­ro­ván z hlí­ny na ole­jo­vé bázi. Konečná lout­ka z pěno­vé­ho late­xu, kte­rou nosil Anderson, měla rádi­o­vě ovlá­da­né oči a nohy ovlá­da­né kabe­lem a byla ovlá­dá­na zespo­du vyvý­še­né kuli­sy, na níž byla posta­ve­na bouda. Během dvou dnů natá­če­ní scé­ny na Andersona vyté­kal sliz z lout­ky a musel nosit hel­mu, aby se chrá­nil před výbuš­ný­mi pro­jek­ti­ly simu­lu­jí­cí­mi střel­bu. Anderson vtá­hl cha­padla do Dog-Thinga a obrá­ce­ným pohy­bem byl vytvo­řen efekt jejich vyklouz­nu­tí z jeho těla. Winston odmí­tl být za svou prá­ci uznán a trval na tom, že Bottin si zaslou­ží výhrad­ní uzná­ní; mís­to toho bylo Winstonovi v titul­cích uve­de­no „děku­ji“.

Ve scé­ně „chrou­pá­ní hrud­ní­ku“ se dok­tor Copper pokou­ší oži­vit Norrise pomo­cí defib­ri­lá­to­ru. Odhalí se jako Věc a hrud­ník Norris-Thinga se pro­mě­ní ve vel­kou tla­mu, kte­rá Copperovi roze­rve ruce. Bottin této scé­ny dosá­hl tím, že najal člo­vě­ka s dvo­ji­tou ampu­ta­cí a vyba­vil ho pro­té­za­mi rukou napl­ně­ný­mi vos­ko­vý­mi kost­mi, gumo­vý­mi žila­mi a želé. Paže pak byly umís­tě­ny do prak­tic­kých „žalu­deč­ních úst“, kde je sevře­ly mecha­nic­ké čelis­ti, načež se herec odtá­hl a oddě­lil faleš­né paže. Efekt, kdy se hla­va Norris-Thinga oddě­lí od těla, aby se zachrá­ni­la, si vyžá­dal mno­ho měsí­ců tes­to­vá­ní, než byl Bottin nato­lik spo­ko­jen, že jej nato­čil. Scéna zahr­no­va­la efekt ohně, ale štáb nevě­děl, že výpa­ry z che­mi­ká­lií z gumo­vé pěny uvnitř lout­ky jsou hoř­la­vé. Při požá­ru se výpa­ry vzní­ti­ly a vytvo­ři­ly vel­kou ohni­vou kou­li, kte­rá lout­ku pohl­ti­la. Po uha­še­ní požá­ru utr­pě­la jen mini­mál­ní ško­dy a štáb scé­nu úspěš­ně nato­čil. Odborník na stop-motion Randall William Cook vytvo­řil pro závěr fil­mu sek­ven­ci, v níž je MacReady kon­fron­to­ván s obřím Blair-Thingem. Cook vytvo­řil mini­a­tur­ní model kulis a nato­čil širo­ko­úh­lé zábě­ry mon­stra ve sto­pá­ži, ale Carpentera efekt nepře­svěd­čil a pou­žil z něj jen něko­lik sekund. Na obslu­hu sku­teč­né lout­ky Blair-Thinga bylo potře­ba 50 lidí.

Pro scé­nu s Palmer-Thingem pro­duk­ce zamýš­le­la pou­žít kame­ro­vou odstře­div­ku - rotu­jí­cí buben s pev­nou kame­ro­vou plo­ši­nou -, díky níž by se zdá­lo, že běží pří­mo po zdi a po stro­pě. Náklady byly opět pří­liš vyso­ké a od nápa­du se upus­ti­lo ve pro­spěch kaska­dé­ra pada­jí­cí­ho do zábě­ru na pod­la­hu vyro­be­nou tak, aby vypa­da­la jako strop základ­ny. Kaskadér Anthony Cecere se posta­vil za Palmer-Thinga poté, co ho MacReady zapá­lí a on pro­ra­zí stě­nu základ­ny.

Vizuální efekty a osvětlení

Cundey spo­lu­pra­co­val s Bottinem na urče­ní vhod­né­ho osvět­le­ní pro kaž­dou bytost. Chtěl uká­zat Bottinovu prá­ci kvů­li jejím detai­lům, ale byl si vědom toho, že pří­liš­né zob­ra­ze­ní by odha­li­lo její umě­lou pova­hu a roz­bi­lo ilu­zi. Každé setká­ní s tvo­rem naplá­no­val na mís­ta, kde by mohl ospra­ve­dl­nit pou­ži­tí řady malých svě­tel, kte­rá by zvý­raz­ni­la povrch a tex­tu­ry kon­krét­ní­ho tvora-modelu. Cundey osvět­lo­val oblast za tvo­rem, aby detail­ně popsal jeho cel­ko­vý tvar. Spolupracoval se spo­leč­nos­tí Panasonic a něko­li­ka dal­ší­mi fir­ma­mi na vývo­ji kame­ry schop­né auto­ma­tic­ky upra­vo­vat svě­tel­nou expo­zi­ci při růz­ných rych­los­tech fil­mu. Chtěl vyzkou­šet natá­če­ní tvo­ra při rych­lých a poma­lých rych­los­tech v domně­ní, že tak vznik­ne zají­ma­věj­ší vizu­ál­ní efekt, ale v té době toho neby­li schop­ni dosáh­nout. Pro zby­tek scé­ny vytvo­řil Cundey kon­trast tím, že inte­ri­é­ry osvět­lil tep­lej­ší­mi svět­ly zavě­še­ný­mi nad hla­vou v kuže­lo­vých stí­ni­dlech, aby moh­li stá­le kon­t­ro­lo­vat osvět­le­ní a měli na scé­ně zatem­ně­né oblas­ti. Venku se neu­stá­le kou­pa­lo ve stu­de­ném, mod­rém svět­le, kte­ré Cundey obje­vil, že se pou­ží­vá na letišt­ních ran­ve­jích. Odrazivý povrch sně­hu a mod­ré svět­lo pomoh­ly vytvo­řit dojem chla­du. Tým také vyu­žil pla­me­no­me­ty a pur­pu­ro­vě zbar­ve­né svět­li­ce, kte­ré her­ci pou­ží­va­li k vytvo­ře­ní dyna­mic­ké­ho osvět­le­ní.

Tým chtěl původ­ně nato­čit film čer­no­bí­le, ale spo­leč­nost Universal se zdrá­ha­la, pro­to­že by to moh­lo ovliv­nit její schop­nost pro­dat tele­viz­ní prá­va na film. Místo toho Cundey navr­hl co nej­ví­ce ztlu­mit bar­vy. Vnitřek kulis byl natřen neut­rál­ní­mi barva­mi, napří­klad šedou, mno­ho rekvi­zit bylo také natře­no šedou bar­vou, zatím­co kos­týmy byly smě­sí ponurých hně­dých, mod­rých a šedých barev. Spoléhali se na osvět­le­ní, kte­ré dodá­va­lo bar­vu. Albert Whitlock zajis­til mat­ně malo­va­né kuli­sy, včet­ně scé­ny, v níž Američané obje­ví obří mimo­zem­skou loď pohřbe­nou v ledu. Scéna, v níž MacReady při­chá­zí k díře v ledu, kde byl mimo­zemšťan pohřben, byla nato­če­na v Universalu, zatím­co oko­lí včet­ně mimo­zem­ské lodi, vrtu­l­ní­ku a sně­hu bylo nama­lo­vá­no.

Carpenterův pří­tel John Wash, kte­rý vytvo­řil úvod­ní počí­ta­čo­vou simu­la­ci pro Útěk z New Yorku, navr­hl počí­ta­čo­vý pro­gram uka­zu­jí­cí, jak Věc asi­mi­lu­je jiné orga­nismy. Modelářka Susan Turnerová posta­vi­la mimo­zem­skou loď blí­ží­cí se k Zemi v předti­tul­ko­vé sek­ven­ci, kte­rá měla 144 bli­ka­jí­cích svě­tel. Drew Struzan navr­hl pla­kát k fil­mu. Dokončil ho za 24 hodin, pou­ze na zákla­dě instruk­tá­že, při­čemž o fil­mu věděl jen málo.

Vydání

Nedostatek infor­ma­cí o spe­ci­ál­ních efek­tech fil­mu vzbu­dil na začát­ku roku 1982 pozor­nost pro­vo­zo­va­te­lů kin. Ti chtě­li mít jis­to­tu, že Věc je prvotříd­ní pro­duk­cí schop­nou při­lá­kat divá­ky. Cohen a Foster se spe­ci­ál­ně naja­tým stři­ha­čem a hudeb­ním archi­vem spo­leč­nos­ti Universal sesta­vi­li dva­ce­ti­mi­nu­to­vý showre­el zdů­raz­ňu­jí­cí akci a napě­tí. Použili dostup­né zábě­ry, včet­ně alter­na­tiv­ních a pro­dlou­že­ných scén, kte­ré neby­ly v hoto­vém fil­mu, ale co nej­ví­ce se vyhnu­li odha­le­ní spe­ci­ál­ních efek­tů. Reakce výhrad­ně muž­ských vysta­vo­va­te­lů byly vesměs pozi­tiv­ní a výkon­ný ředi­tel spo­leč­nos­ti Universal Robert Rehme Cohenovi řekl, že stu­dio s úspě­chem Věci počí­ta­lo, pro­to­že oče­ká­va­lo, že E.T. the Extra-Terrestrial zaujme pou­ze děti. Během dokon­čo­vá­ní fil­mu posla­lo stu­dio Universal Carpenterovi demo­gra­fic­kou stu­dii, pod­le níž divác­ká atrak­ti­vi­ta horo­rů kles­la za před­cho­zích šest měsí­ců o 70 %. Carpenter to pova­žo­val za návrh, aby sní­žil svá oče­ká­vá­ní ohled­ně výko­nu fil­mu. Po jed­nom pro­mí­tá­ní prů­zku­mu trhu se Carpenter ptal divá­ků na jejich názo­ry a jeden z divá­ků se zeptal: „No a co se sta­lo na úpl­ném kon­ci? Která z nich byla ta Věc...?“. Když Carpenter odpo­vě­děl, že to zále­ží na jejich před­sta­vi­vos­ti, divák odpo­vě­děl: „Ach bože. To nesná­ším.“

Po návra­tu z pro­mí­tá­ní fil­mu E.T. Mimozemšťan ticho divá­ků u trai­le­ru na Věc při­mě­lo Fostera k poznám­ce: „Jsme mrt­ví.“ A pak se roz­lou­čil s divá­ky. Reakce na veřej­né před­pre­mi­é­ry fil­mu Věc ved­la stu­dio ke změ­ně ponu­ré čer­no­bí­lé rekla­my schvá­le­né pro­du­cen­ty na barev­ný obrá­zek člo­vě­ka s roz­zá­ře­nou tvá­ří. Byl také změ­něn slo­gan z „Člověk je nej­tep­lej­ší mís­to, kam se scho­vat“ - napsa­ný Stephenem Frankfortem, kte­rý napsal slo­gan k Vetřelci: „Ve vesmí­ru vás nikdo neu­sly­ší kři­čet“ - na „Největší hrůza z mimo­zemš­ťa­nů“, čímž se sna­ži­li vyu­žít divác­kou popu­la­ri­tu Vetřelce. Carpenter se na posled­ní chví­li poku­sil změ­nit název fil­mu na „Kdo tam jde?“, ale bez úspě­chu. Týden před uve­de­ním do kin pro­pa­go­val Carpenter film ukáz­ka­mi v pořa­du Late Night with David Letterman. V roce 1981 uspo­řá­dal horo­ro­vý časo­pis Fangoria sou­těž, v níž vyzý­val čte­ná­ře, aby posla­li kres­by, jak by Věc moh­la vypa­dat. Výherci byli odmě­ně­ni výle­tem do Universal Studios. V den pre­mi­é­ry se v Hollywood Pacific Theatre kona­lo spe­ci­ál­ní pro­mí­tá­ní, kte­ré­mu před­se­da­la Elvíra, vlád­ky­ně tem­not, a na kte­ré měli ti, kdo při­šli v kos­tý­mech pří­šer, vstup zdar­ma.

Box office

Věc byla ve Spojených stá­tech uve­de­na 25. červ­na 1982. Během pre­mi­é­ro­vé­ho víken­du film vydě­lal 3,1 mili­o­nu dola­rů v 840 kinech - v prů­mě­ru 3 699 dola­rů na kino - a skon­čil jako osmý film víken­du za nad­při­ro­ze­ným horo­rem Poltergeist (4,1 mili­o­nu dola­rů), kte­rý byl ve čtvr­tém víken­du uve­de­ní, a před akč­ním fil­mem Megaforce (2,3 mili­o­nu dola­rů). Po třech týd­nech vypa­dl z prv­ní desít­ky nej­vý­dě­leč­něj­ších fil­mů a skon­čil s cel­ko­vým výděl­kem 19,6 mili­o­nu dola­rů opro­ti roz­počtu 15 mili­o­nů, což z něj uči­ni­lo tepr­ve 42. nej­vý­dě­leč­něj­ší film roku 1982. Nebyl to kasov­ní pro­pa­dák, ani hit.

Recepce

Kritické přijetí

Každý neú­spěch nesu těž­ce. Nejhůře jsem nesl Věc. Moje kari­é­ra by byla jiná, kdy­by to byl vel­ký hit ... Ten film byl nená­vi­dě­ný. Dokonce i fanouš­ci sci-fi. Mysleli si, že jsem zra­dil něja­kou důvě­ru, a to hro­ma­dě­ní bylo šíle­né. Dokonce i reži­sér původ­ní­ho fil­mu Christian Nyby mě pomlou­val.

- John Carpenter v roce 2008 o sou­čas­ném při­je­tí Věci

Film se při svém uve­de­ní do kin setkal s nega­tiv­ní­mi recen­ze­mi a nepřá­tel­stvím kvů­li své­mu cynic­ké­mu, anti­au­to­ri­tář­ské­mu tónu a gra­fic­kým spe­ci­ál­ním efek­tům. Časopis Cinefantastique otis­kl čís­lo s Věcí na obál­ce s otáz­kou: „Je to nej­ne­ná­vi­dě­něj­ší film všech dob?“. Někteří recen­zen­ti se o fil­mu vyja­d­řo­va­li odmí­ta­vě a ozna­čo­va­li ho za „kvin­te­sen­ci debil­ní­ho fil­mu 80. let“, „instant­ní brak“ a „ubo­hý exces“. Alan Spencer ze Starlogu jej ozna­čil za „chlad­ný a ste­ril­ní“ horor, kte­rý se sna­ží vydě­lat na žánro­vém pub­li­ku, pro­ti „opti­mis­mu E.T., uklid­ňu­jí­cí­mu návra­tu Star Treku II, tech­nic­ké doko­na­los­ti Trona a napros­té pocti­vos­ti Blade Runnera“.

Děj byl kri­ti­zo­ván jako „nud­ný“ a pod­ko­pá­va­ný spe­ci­ál­ní­mi efek­ty. Linda Grossová z Los Angeles Times uved­la, že Věc je „bez­vý­chod­ná, zou­fa­lá a nihi­lis­tic­ká“ a postrá­dá cit, což zna­me­ná, že na smr­ti postav nezá­le­ží. Podle Spencerové se film vyzna­čo­val nedba­lou kon­ti­nu­i­tou, chy­bě­lo mu tem­po a postrá­dal vře­lost a lid­skost. David Ansen z Newsweeku měl pocit, že film zamě­ňu­je pou­ži­tí efek­tů s vytvá­ře­ním napě­tí a že mu chy­bí dra­ma, pro­to­že „vše obě­to­val na oltář gore“. Dave Kehr z Chicago Readeru pova­žo­val dia­lo­gy za banál­ní a zamě­ni­tel­né, tak­že posta­vy půso­bí a zně­jí stej­ně. Podle Garyho Arnolda z Washington Post bylo vtip­né, že film začí­nal scé­nou, kdy Věc již pře­ko­na­la nor­skou základ­nu a pora­zi­la tak typ nástrah, kte­ré byly k vidě­ní ve ver­zi z roku 1951, zatím­co David Denby z New Yorku lito­val, že hroz­ba Věci je uká­zá­na pou­ze nave­nek, aniž by se zamě­ři­la na to, jaké to je pro něko­ho, kdo si mys­lí, že byl ovlád­nut. Roger Ebert pova­žo­val film za děsi­vý, ale nena­bí­ze­jí­cí kro­mě spe­ci­ál­ních efek­tů nic ori­gi­nál­ní­ho, zatím­co Vincent Canby z The New York Times uve­dl, že je zábav­ný pou­ze v pří­pa­dě, že divák potře­bu­je vidět hla­vy s pavou­čí­ma noha­ma a psí pitvy.

Ohlasy na herec­ké výko­ny byly vesměs pozi­tiv­ní, zatím­co kri­ti­zo­va­ly ztvár­ně­ní postav, kte­ré ztvár­ni­li. Podle Eberta postrá­da­ly cha­rak­te­ri­za­ci a nabí­ze­ly základ­ní ste­re­o­ty­py, kte­ré exis­to­va­ly jen pro­to, aby byly zabi­ty, a Spencer ozna­čil posta­vy za nevý­raz­né, přes­to­že her­ci děla­jí s lát­kou, co mohou. Richard Schickel z časo­pi­su Time vyzdvi­hl Russella jako „neo­chvěj­né­ho“ hrdi­nu, kdež­to ostat­ní posta­vy neby­ly tak sil­ně a vtip­ně cha­rak­te­ri­zo­vá­ny, a Variety uve­dl, že Russellův hrdin­ský sta­tus byl pod­ko­pán „sebe­vra­žed­ným“ posto­jem zau­ja­tým k finá­le fil­mu. Jiné recen­ze kri­ti­zo­va­ly neprav­dě­po­dob­nos­ti, jako je puto­vá­ní postav samot­ných. Kehrovi se nelí­bi­lo, že se muži nespo­ji­li pro­ti Věci, a něko­lik recen­zí upo­zor­ni­lo na nedo­sta­tek kama­rád­ství a roman­ti­ky, což pod­le Arnolda sni­žo­va­lo jakou­ko­li zají­ma­vost nad rámec spe­ci­ál­ních efek­tů.

Speciální efek­ty fil­mu byly záro­veň chvá­le­ny i haně­ny za to, že jsou tech­nic­ky bri­lant­ní, ale vizu­ál­ně odpu­di­vé a pře­hna­né. Recenze ozna­či­ly Bottinovu prá­ci za „geni­ál­ní“, kon­sta­to­va­ly, že návrhy jsou neotře­lé, neza­po­me­nu­tel­né, „barev­ně horo­ro­vé“, a ozna­či­ly ho za „mis­tra maka­bróz­ních efek­tů“. Arnold uve­dl, že scé­na s „hrud­ním košem“ pro­ká­za­la „děsi­vou kre­a­ti­vi­tu“ a násled­ná scé­na s usek­nu­tou hla­vou byla „šíle­ně maka­bróz­ní“, a při­rov­nal je ke scé­nám s hrud­ním košem a usek­nu­tou hla­vou ve Vetřelci. Variety film ozna­čil za „nej­ži­věj­ší horor, jaký kdy bráz­dil plát­na kin“. Denby je nao­pak ozna­čil za více nechut­né než děsi­vé a lito­val, že trend horo­rů stá­le více ote­ví­rat lid­ské tělo hra­ni­čí s obscén­nos­tí, Spencer řekl, že na efek­tech je vidět Bottinova peč­li­vost a hrdost na své řemes­lo, ale jak oni, tak Schickel je pova­žu­jí za ohro­mu­jí­cí a „pro­mr­ha­né“ bez sil­ných postav a pří­bě­hu. Přesto Canby řekl, že efek­ty vypa­da­ly pří­liš „faleš­ně na to, aby byly nechut­né“. Podle Canbyho a Arnolda bylo na ško­du, že stvo­ře­ní nemě­lo jed­not­ný, roze­zna­tel­ný tvar, a jeho ukry­tí v lidech ztě­žo­va­lo jeho sle­do­vá­ní. Arnold řekl, že ver­ze z roku 1951 byla méně uni­ver­zál­ní, ale lépe se na ni dalo zaost­řit.

Gross a Spencer chvá­li­li tech­nic­ké úspě­chy fil­mu, zejmé­na Cundeyho „mra­zi­vou“ kame­ru, zvuk, střih a Morriconeho hud­bu. Spencer kri­ti­zo­val Carpenterovu režii a pro­hlá­sil, že je to jeho „mar­ná“ sna­ha dát divá­kům to, co si mys­lí, že chtě­jí, a že Carpenter není určen k reží­ro­vá­ní sci-fi, ale hodí se spí­še k reží­ro­vá­ní „doprav­ních nehod, vla­ko­vých nehod a veřej­né­ho bičo­vá­ní“. Ansen pro­hlá­sil, že „zvěr­stvo pro zvěr­stvo“ Carpenterovi nesvěd­čí.

Věc byla čas­to srov­ná­vá­na s podob­ný­mi fil­my, zejmé­na s Vetřelcem, Invazí lupi­čů těl (1978) a Věcí z jiné­ho svě­ta. Ebert a Denby tvr­di­li, že Věc půso­bí ve srov­ná­ní s těmi­to fil­my, kte­ré pří­běh ztvár­ni­ly lépe, odvo­ze­ně. Variety ji ozna­čil za hor­ší než ver­zi z roku 1951. Arnold pova­žo­val Věc za výsle­dek toho, že Vetřelec zvý­šil poža­dav­ky na horo­ro­vou podí­va­nou.

Film Věc z jiné­ho svě­ta kri­ti­zo­va­li také herec Kenneth Tobey a reži­sér Christian Nyby. Nyby řekl: „Pokud chce­te krev, jdě­te na jat­ka .... Celkově vza­to je to úžas­ná rekla­ma na skot­skou J&B“. Tobey vyzdvi­hl vizu­ál­ní efek­ty a řekl, že „byly tak expli­cit­ní, že vlast­ně zni­či­ly to, co jste měli k posta­vám cítit ...“. Staly se téměř fil­mem samým o sobě a byly až pří­liš děsi­vé“. V kni­ze Phila Hardyho Science Fiction z roku 1984 ozna­čil recen­zent film za „pře­kva­pi­vý pro­pa­dák“ a ozna­čil ho za „Carpenterův dosud nej­ne­u­spo­ko­ji­věj­ší film“. Recenze pozna­me­na­la, že vyprá­vě­ní „se zdá být jen o málo víc než zámin­kou pro růz­né kuli­sy zvlášt­ních efek­tů a Russellův hrdi­na není víc než šif­ra ve srov­ná­ní s Tobeyho zaob­le­nou posta­vou ve fil­mu Věc Howarda Hawkse“. Clennon uve­dl, že úvod­ní scé­ny postav, kte­ré byly z fil­mu vyne­chá­ny, ztě­žu­jí divá­kům sblí­že­ní s nimi, čímž film při­chá­zí o část šir­ší atrak­ti­vi­ty Vetřelce.

Ocenění

Věc zís­ka­la nomi­na­ce od Akademie science ficti­on, fan­ta­sy a horo­ro­vých fil­mů za nej­lep­ší horor a nej­lep­ší spe­ci­ál­ní efek­ty, ale pro­hrá­la s fil­my Poltergeist, respek­ti­ve E.T. the Extra-Terrestrial. Film byl nomi­no­ván na cenu Razzie Awards za nej­hor­ší hudeb­ní dopro­vod.

Post-release

Analýza výsledků a následky

Od uve­de­ní fil­mu do kin se kul­tur­ní his­to­ri­ci a kri­ti­ci sna­ží pocho­pit, co ved­lo k počá­teč­ní­mu neú­spě­chu fil­mu Věc u divá­ků. V roz­ho­vo­ru z roku 1999 Carpenter uve­dl, že divá­ci odmít­li Věc pro její nihi­lis­tic­ký, depre­siv­ní pohled v době, kdy se Spojené stá­ty nachá­ze­ly upro­střed rece­se. V době pre­mi­é­ry sou­pe­řil s kri­tic­ky i komerč­ně úspěš­ným fil­mem E.T. the Extra-Terrestrial (619 mili­o­nů dola­rů), rodin­ným fil­mem, kte­rý byl uve­den o dva týd­ny dří­ve a nabí­zel opti­mis­tič­těj­ší pohled na návště­vu mimo­zemš­ťa­nů. Carpenter jej ozna­čil za napros­tý opak své­ho fil­mu. The Thing měl pre­mi­é­ru ve stej­ný den jako sci-fi film Blade Runner, kte­rý ten víkend debu­to­val jako dru­hý film s trž­bou 6,1 mili­o­nu dola­rů a vydě­lal 33,8 mili­o­nu dola­rů. V té době byl také pova­žo­ván za kri­tic­ký a komerč­ní neú­spěch.

Ostatní vinu nese pře­sy­ce­ní sci-fi a fan­ta­sy fil­my uve­de­ný­mi v tom roce, včet­ně fil­mů Barbar Conan (130 mili­o­nů dola­rů), Poltergeist (121,7 mili­o­nu dola­rů), Star Trek II: Khanův hněv (97 mili­o­nů dola­rů), Šílený Max 2 (34,5 mili­o­nu dola­rů) a Tron (33 mili­o­nů dola­rů). Někteří ana­ly­ti­ci z toho vini­li špat­ný mar­ke­ting spo­leč­nos­ti Universal, kte­rý nedo­ká­zal kon­ku­ro­vat zápla­vě pro­pa­ga­ce pro­mi­nent­ních fil­mů uve­de­ných do kin toho léta. Dalším fak­to­rem byl udě­le­ný rating R, kte­rý ome­zo­val divá­ky star­ší 17 let, pokud nejsou v dopro­vo­du dospě­lé oso­by. Naproti tomu Poltergeist, dal­ší horor, zís­kal rating PG, kte­rý umož­ňo­val jeho sle­do­vá­ní rodi­nám a mlad­ším dětem.

Dopad na Carpentera byl oka­mži­tý - kvů­li špat­né­mu výko­nu Věci při­šel o prá­ci reži­sé­ra sci-fi horo­ru Firestarter z roku 1984. Jeho před­cho­zí úspěch mu zajis­til smlou­vu na něko­lik fil­mů u spo­leč­nos­ti Universal, ale stu­dio se roz­hod­lo ho z ní radě­ji vykou­pit. Poté pokra­čo­val v natá­če­ní fil­mů, ale ztra­til sebe­dů­vě­ru a o neú­spě­chu Věci ote­vře­ně pro­mlu­vil až v roz­ho­vo­ru pro Starlog v roce 1985, kde řekl: „Nazvali mě „por­no­gra­fem nási­lí“ ...“. Netušil jsem, že to tak bude při­ja­to... Věc byla na teh­dej­ší dobu pří­liš sil­ná. Věděl jsem, že to bude sil­né, ale nemys­lel jsem si, že to bude pří­liš sil­né ... Nebral jsem v potaz vkus pub­li­ka.“ Krátce po uve­de­ní fil­mu do kin Wilbur Stark zaža­lo­val spo­leč­nost Universal o 43 mili­o­nů dola­rů za „pomlu­vu, poru­še­ní smlou­vy, pod­vod a kla­má­ní“ a tvr­dil, že mu vznik­la finanč­ní ztrá­ta tím, že ho spo­leč­nost Universal řád­ně nepři­zna­la při mar­ke­tingu a jeho jmé­no uved­la během závě­reč­ných titul­ků, což je méně pres­tiž­ní pozi­ce. Stark rov­něž uve­dl, že „se na [scé­ná­ři] význam­ně podí­lel“. David Foster odpo­vě­děl, že Stark se na výro­bě fil­mu nijak nepo­dí­lel a ve všech mate­ri­á­lech byl řád­ně uve­den. Stark poz­dě­ji kvů­li Fosterovým výro­kům zaža­lo­val o dal­ších 15 mili­o­nů dola­rů. Výsledek soud­ních spo­rů není znám.

Domácí média

Přestože film Věc nebyl zpo­čát­ku úspěš­ný, doká­zal si najít nové divá­ky a uzná­ní na domá­cím videu a poz­dě­ji i v tele­vi­zi. Sidney Sheinberg sestří­hal ver­zi fil­mu pro tele­viz­ní vysí­lá­ní, kte­rá při­da­la vyprá­vě­ní a odliš­ný konec, kde Věc napo­do­bu­je psa a uni­ká ze zni­če­né­ho tábo­ra. Carpenter se této ver­ze zře­kl a vyslo­vil teo­rii, že se na něj Sheinberg zlo­bil, pro­to­že nepři­jal jeho tvůr­čí nápa­dy pro diva­del­ní sestřih.

V roce 1998 vyšla Věc na DVD a obsa­ho­va­la doda­teč­ný obsah, napří­klad film The Thing: Terror Takes Shape - podrob­ný doku­ment o natá­če­ní, vyne­cha­né a alter­na­tiv­ní scé­ny a komen­tá­ře Carpentera a Russella. V roce 2006 násle­do­va­la ver­ze na HD DVD se stej­ný­mi prv­ky a v roce 2008 ver­ze na Blu-ray, kte­rá obsa­ho­va­la pou­ze komen­tář Carpentera a Russella a něko­lik videí ze záku­li­sí, kte­rá byla k dis­po­zi­ci pro­střed­nic­tvím obra­zu v obra­ze během fil­mu. Vydání Blu-ray z roku 2016 obsa­ho­va­lo restau­ro­vá­ní fil­mu v roz­li­še­ní 2K, na kte­ré dohlí­žel Dean Cundey. Kromě před­cho­zích bonu­sů, jako je komen­tář a Terror Takes Shape, při­da­lo roz­ho­vo­ry s her­ci a štá­bem a seg­men­ty zamě­ře­né na hud­bu, psa­ní scé­ná­ře, střih, Ploogovu výtvar­nou prá­ci, roz­ho­vor s Alanem Deanem Fosterem, kte­rý napsal nove­li­za­ci fil­mu, a tele­viz­ní vysí­la­cí ver­zi fil­mu Věc, kte­rá je o 15 minut krat­ší než kino­ver­ze. V roce 2017 vyšla na dis­ku Blu-ray restau­ra­ce v roz­li­še­ní 4K, zpo­čát­ku exklu­ziv­ně ve Velké Británii v ome­ze­ném nákla­du 8 000 kusů. Restaurace byla vytvo­ře­na s pou­ži­tím původ­ní­ho fil­mo­vé­ho nega­ti­vu a dohlí­že­li na ni Carpenter a Cundey. V září 2021 byl vydán disk Ultra HD Blu-ray v roz­li­še­ní 4K.

MCA vyda­la soun­d­track k fil­mu Věc v roce 1982. Varèse Sarabande jej zno­vu vyda­la v roce 1991 na kom­pakt­ním dis­ku a kom­pakt­ní kaze­tě. Tyto ver­ze se nako­nec pře­sta­ly vyrá­bět. V roce 2011 Howarth a Larry Hopkins obno­vi­li Morriconeho hud­bu pomo­cí aktu­a­li­zo­va­ných digi­tál­ních tech­nik a uspo­řá­da­li jed­not­li­vé sklad­by v pořa­dí, v jakém se obje­vu­jí ve fil­mu. Album obsa­hu­je také sklad­by, kte­ré pro film slo­ži­li Carpenter a Howarth. Remasterovaná ver­ze hud­by vyšla na viny­lu 23. úno­ra 2017; delu­xe edi­ce obsa­ho­va­la exklu­ziv­ní roz­ho­vor s Carpenterem. V květ­nu 2020 vyšla roz­ší­ře­ná hra (EP) Lost Cues: The Thing (Věc). EP obsa­hu­je Carpenterovy pří­spěv­ky k hud­bě k fil­mu Věc; hud­bu nahrál zno­vu, pro­to­že původ­ní mas­te­rin­gy byly ztra­ce­ny.

Merchandise

V roce 1982 vyšla nove­li­za­ce fil­mu od Alana Deana Fostera. Vychází z dří­věj­ší­ho návr­hu scé­ná­ře a obsa­hu­je někte­ré odliš­nos­ti od dokon­če­né­ho fil­mu. Je v ní zahr­nu­ta scé­na, v níž MacReady, Bennings a Childs vyhá­ně­jí naka­že­né psy do sně­hu, a je v ní vysvět­le­no Naulsovo zmi­ze­ní: V roce 2000 vyda­la spo­leč­nost McFarlane Toys dvě figur­ky „Movie Maniacs“: Blair-Thinga a Norris-Thinga, včet­ně jeho pavou­čí hla­vy bez těla. SOTA Toys vyda­la sadu s figur­kou MacReadyho a Dog-Thinga pod­le scé­ny z fil­mo­vé bou­dy a s bus­tou pavou­čí hla­vy Norris-Thinga. V roce 2017 vyda­la spo­leč­nost Mondo a divi­ze Project Raygun spo­leč­nos­ti USAopoly des­ko­vou hru The Thing: Infection at Outpost 31 (Věc: Nákaza na základ­ně 31). Hráči se v ní ují­ma­jí rolí postav z fil­mu nebo z Věci a kaž­dý z nich se sna­ží pora­zit toho dru­hé­ho pomo­cí lsti a sabo­tá­že.

Tematická analýza

Ústředním téma­tem Věci je para­no­ia a nedů­vě­ra. V zása­dě jde o ero­zi důvě­ry v malé komu­ni­tě, kte­rou pod­ně­cu­jí růz­né for­my para­no­ie způ­so­be­né mož­nos­tí, že někdo není tím, za koho se vydá­vá, nebo že váš nej­lep­ší pří­tel může být vaším nepří­te­lem. Představuje nedů­vě­ru, kte­rou lidé vždy cho­va­jí k něko­mu jiné­mu, a strach ze zra­dy těch, kte­ré zná­me, a nako­nec i našich těl. Téma je stá­le aktu­ál­ní, pro­to­že téma para­no­ie se při­způ­so­bu­je době. The Thing se zamě­řu­je na neschop­nost důvě­řo­vat svým vrs­tev­ní­kům, ale lze to inter­pre­to­vat i jako nedů­vě­ru k celým insti­tu­cím.

Film vzni­kl v době stu­de­no­vá­leč­né­ho napě­tí mezi Spojenými stá­ty a Sovětským sva­zem a odka­zu­je na hroz­bu jader­né­ho zni­če­ní vzá­jem­ně zaru­če­ným zni­če­ním. Daniel Clarkson Fisher z Diabolique si vší­má, že MacReady zni­čí šacho­vý počí­tač poté, co byl šacho­ván, a podob­ně pří­sa­há, že zni­čí Věc, a to i na úkor týmu. Izolacionismus ve sty­lu stu­de­né vál­ky sku­pi­ně ško­dí, zatím­co nedo­sta­tek důvě­ry ji ničí. Michael Edward Taylor ze ser­ve­ru Screen Rant nachá­zí alu­ze mezi fil­mem Věc a obvi­ňu­jí­cí­mi fil­my Red Scares a McCarthyism, neboť film vyja­dřu­je anti­ko­mu­nis­tic­ký strach z infek­ce civi­li­zo­va­ných oblas­tí, kte­rá pove­de k asi­mi­la­ci a napo­do­bo­vá­ní. Podle Johna Lingsana z časo­pi­su Slant vyka­zu­jí muži po viet­nam­ské vál­ce (1955-1975) úro­veň „una­ve­né­ho kon­tra­kul­tu­ra­lis­mu“ - odmí­tá­ní kon­venč­ních spo­le­čen­ských norem, při­čemž kaž­dý z nich se vyme­zu­je vůči svým vlast­ním výstřed­nos­tem.

Lancasterův scé­nář se vyhý­bá žen­ským posta­vám, pro­to­že se domní­val, že žen­ská posta­va by byla milost­ným zájmem, kte­rý se nevy­hnu­tel­ně při­ple­te do ces­ty. Noah Berlatsky z časo­pi­su The Atlantic uve­dl, že na roz­díl od typic­kých horo­ro­vých žán­ro­vých fil­mů jsou ženy vylou­če­ny, což umož­ňu­je iden­ti­fi­ko­vat Věc jako strach z toho, že není muž, nebo že je homose­xu­ál. Několik asi­mi­la­cí totiž zahr­nu­je pene­tra­ci, cha­padla a v Norrisově pří­pa­dě se ote­vře v bři­še, aby se naro­di­la jeho vlast­ní repli­ka. Žánr sla­she­ru upřed­nost­ňu­je žen­ské hvězdy, pro­to­že jsou vní­má­ny jako slab­ší, a tudíž empa­tič­těj­ší, což jim posky­tu­je katarz­ní uvol­ně­ní, když padou­cha pora­zí, ale ve Věci nema­jí muži pře­žít. Patrick Marlborough z časo­pi­su Vice pova­žo­val film Věc za kri­tic­ký pohled na mas­ku­li­ni­tu. Identifikace Věci vyža­du­je inti­mi­tu, při­zná­ní a empa­tii, aby se tvor vyma­nil, ale mas­ku­li­ni­ta tomu jako mož­nost brá­ní. Muži, uvěz­ně­ní v pas­ti pýchy a zakr­ně­lé­ho cito­vé­ho vývo­je, nejsou schop­ni posta­vit se prav­dě ze stra­chu před ztrap­ně­ním nebo odha­le­ním. Berlatsky pozna­me­nal, že MacReady se vyhý­bá cito­vým vaz­bám a je nej­pa­ra­no­id­něj­ší, což mu umož­ňu­je být hrdi­nou. Tato odta­ži­tost pra­cu­je pro­ti němu ve finá­le, kte­ré MacReadyho zane­chá­vá uvěz­ně­né­ho v mar­né nedů­vě­ře s Childsem, při­čemž jeden dru­hé­ho vlast­ně nezná.

Kyle Anderson z por­tá­lu Nerdist a Orrin Grey z por­tá­lu Strange Horizons ana­ly­zo­va­li Věc jako pří­klad kos­mic­ké­ho horo­ru auto­ra H. P. Lovecrafta, tedy před­sta­vy, že exis­tu­jí pra­sta­ré, nelid­ské bytos­ti, kte­ré se o lid­stvo nijak nesta­ra­jí. Patří sem také strach ze ztrá­ty lid­skosti a z toho, že bude těmi­to pra­sta­rý­mi eldritch behe­mo­ty obraz­ně či doslo­va pohl­cen. Věc je bytost, kte­rá se vymy­ká naše­mu chá­pá­ní a dis­po­nu­je schop­nos­tí rych­le zni­čit veš­ke­rý život na Zemi. Stejně jako Lovecraft nechal své bytos­ti nepo­psa­né, i Věc lze spat­řit, ale její podo­ba je vět­ši­nou nepo­psa­tel­ná, mimo oblast lid­ské­ho pozná­ní. Grey řekl, že MacReady před­sta­vu­je tra­dič­něj­ší­ho hrdi­nu holly­wo­od­ské­ho fil­mu, ale Blair před­sta­vu­je lovecraf­tov­ské­ho pro­ta­go­nis­tu, kte­rý pod­leh­ne stra­chu z tvo­ra, je dohnán k šílen­ství důsled­ky jeho pova­hy a nako­nec se sta­ne tím, čeho se bojí.

Věc nikdy nepro­mlu­ví ani neu­ve­de motiv své­ho jed­ná­ní a bez­o­hled­ně jde za svým cílem. Grey popi­su­je bytost jako strach ze ztrá­ty sebe sama. Útočí, poží­rá a doko­na­le napo­do­bu­je jedin­ce vzpo­mín­ka­mi a cho­vá­ním. Originál je pod­ří­zen cizí kopii, kte­rou je prak­tic­ky nemož­né iden­ti­fi­ko­vat. Mark Harrison a Ryan Lambie z Den of Geek uved­li, že pod­sta­tou lid­skosti je svo­bod­ná vůle, kte­ré se Věc zba­vu­je, aniž by si to pří­pad­ně jedi­nec uvě­do­mo­val. Když měl Carpenter v roz­ho­vo­ru z roku 1982 mož­nost popsat Věc jako „pro-věc“ jako Kdo tam jde? nebo „proti-věc“ jako Věc z jiné­ho svě­ta, zvo­lil „pro-lidskou“ a pro­hlá­sil: „Je lep­ší být člo­vě­kem než napo­do­be­ni­nou, nebo se nechat ovlád­nout tím­to tvo­rem, kte­rý nemu­sí být nut­ně zlý, ale jehož při­ro­ze­nos­tí je pros­tě napo­do­bo­vat, jako cha­me­le­on.“ V roz­ho­vo­ru z roku 1982 Carpenter uve­dl, že „je lep­ší být člo­vě­kem než napo­do­be­ni­nou“. Další naráž­ky se obje­vu­jí mezi scé­nou s krev­ním tes­tem a teh­dej­ší epi­de­mií HIV, kte­rou bylo mož­né iden­ti­fi­ko­vat pou­ze pomo­cí krev­ní­ho tes­tu.

Od uve­de­ní fil­mu do kin vznik­lo mno­ho teo­rií, kte­ré se sna­ží odpo­vě­dět na nejed­no­znač­ný konec fil­mu, kte­rý sdí­le­jí MacReady a Childs. Několik z nich nazna­ču­je, že Childs byl naka­že­ný, a odvo­lá­vá se na pro­hlá­še­ní Deana Cundeyho, že záměr­ně posky­tl jem­né osvět­le­ní očí nena­ka­že­ných postav, což u Childse chy­bí. Stejně tak jiní upo­zor­ňu­jí na nedo­sta­tek vidi­tel­né­ho dechu posta­vy v mra­zi­vém vzdu­chu. Zatímco oba aspek­ty jsou v MacReadym pří­tom­ny, jejich absen­ce v Childsovi byla vysvět­le­na jako tech­nic­ký pro­blém při natá­če­ní. Během natá­če­ní Carpenter zva­žo­val, že MacReady bude naka­že­ný, a alter­na­tiv­ní konec uká­zal, že MacReady byl zachrá­něn a defi­ni­tiv­ně tes­to­ván jako nena­ka­že­ný. Russell pro­hlá­sil, že ana­lý­za scé­ny kvů­li sto­pám „postrá­dá poin­tu“. Pokračoval: „[Carpenter] a já jsme na závě­ru toho fil­mu pra­co­va­li spo­leč­ně dlou­ho. Oba jsme divá­ky vra­ce­li na začá­tek. Nakonec to byla pozi­ce, ve kte­ré se ti lidé nachá­ze­li. Prostě nic nevě­dě­li... Nevěděli, jest­li vědí, kdo jsou... Líbí se mi, že za ta léta se tomu fil­mu dosta­lo nále­ži­té­ho uzná­ní, pro­to­že lidé se doká­za­li pře­nést přes děsi­vost mon­stra... a pocho­pit, o čem ten film byl, a to o para­no­ie.“ Carpenter však podotkl: „Teď už vím, kdo je nako­nec Věc, ale nemůžu vám to říct.“

Odkaz

Kritické přehodnocení

V letech násle­du­jí­cích po uve­de­ní do kin kri­ti­ci i fanouš­ci pře­hod­no­ti­li Věc jako mil­ník horo­ro­vé­ho žán­ru. Prozíravá recen­ze Petera Nichollse z roku 1992 ozna­či­la Věc za „čer­ný, neza­po­me­nu­tel­ný film, [kte­rý] mož­ná ješ­tě bude pova­žo­ván za kla­si­ku“. Byl ozna­čen za jeden z nej­lep­ších, ne-li nej­lep­ší Carpenterův film. John Kenneth Muir jej ozna­čil za „Carpenterův nej­do­ko­na­lej­ší a nedo­ce­ně­ný režij­ní počin“ a kri­tik Matt Zoller Seitz řekl, že „jde o jeden z nej­lep­ších a nej­e­le­gant­ně­ji vysta­vě­ných béč­ko­vých fil­mů, jaké kdy byly nato­če­ny“.

Trace Thurman ho ozna­čil za jeden z nej­lep­ších fil­mů vůbec a v roce 2008 ho časo­pis Empire vybral jako jeden z 500 nej­lep­ších fil­mů všech dob na 289. mís­to a ozna­čil ho za „bez­kon­ku­renč­ní mis­trov­ské dílo neú­pros­né­ho napě­tí, vizu­ál­ní nad­sáz­ky, kte­rá ničí sít­ni­ci, a napros­té­ho nihi­lis­tic­ké­ho tero­ru“. Dnes je pova­žo­ván za jeden z nej­lep­ších horo­rů všech dob a za kla­si­ku žán­ru. Několik pub­li­ka­cí jej ozna­či­lo za jeden z nej­lep­ších fil­mů roku 1982, včet­ně Filmsite.org, Film.com a Entertainment Weekly. Muir jej ozna­čil za „nej­lep­ší sci-fi-horor roku 1982, neu­vě­ři­tel­ně kon­ku­renč­ní­ho roku, a mož­ná i nej­lep­ší žán­ro­vý film dese­ti­le­tí“. Complex jej ozna­čil za devá­tý nej­lep­ší film dese­ti­le­tí a ozna­čil jej za „nej­lep­ší žán­ro­vý rema­ke všech dob“. Řada pub­li­ka­cí jej zařa­di­la mezi nej­lep­ší sci-fi fil­my, včet­ně čtvr­té­ho mís­ta pod­le IGN (2016); 12. mís­ta pod­le Thrillist (2018); 17. mís­ta pod­le GamesRadar (2018); 31. mís­ta pod­le Paste (2018); 32. mís­ta pod­le Esquire (2015) a Popular Mechanics (2017); a 76. mís­ta pod­le Rotten Tomatoes (2017) na zákla­dě prů­měr­né­ho hod­no­ce­ní recen­zí.

Stejně tak se Věc obje­vi­la v něko­li­ka žeb­říč­cích nej­lep­ších horo­rů, včet­ně prv­ní­ho mís­ta pod­le The Boston Globe; dru­hé­ho mís­ta pod­le Bloody Disgusting (2018); čtvr­té­ho mís­ta pod­le Empire (2016); a šes­té­ho mís­ta pod­le Time Out (2016). Empire zařa­dil jeho pla­kát na 43. mís­to v žeb­říč­ku nej­lep­ších fil­mo­vých pla­ká­tů vůbec. V roce 2016 jej Britský fil­mo­vý insti­tut zařa­dil mezi 10 skvě­lých fil­mů o mimo­zemš­ťa­nech, kte­ří navští­vi­li Zemi. V anke­tě čte­ná­řů časo­pi­su Rolling Stone byl zvo­len devá­tým nej­lep­ším horo­rem všech dob a je pova­žo­ván za jeden z nej­lep­ších pří­kla­dů body horo­ru. Server GamesRadar zařa­dil jeho závěr mezi 25 nej­lep­ších fil­mů všech dob. Současný web pro sdru­žo­vá­ní recen­zí Rotten Tomatoes nabí­zí hod­no­ce­ní 82 hod­no­ce­ní od 74 kri­ti­ků - prů­měr­né hod­no­ce­ní 7,40/10, kte­ré posky­tu­je sho­du: „Ponurejší a děsi­věj­ší než sní­mek z 50. let, Věc Johna Carpentera je napí­na­vý sci-fi thriller plný pře­svěd­či­vé­ho napě­tí a pozo­ru­hod­ných mas­kér­ských efek­tů.“ Film má také na ser­ve­ru Metacritic na zákla­dě 13 kri­tic­kých recen­zí skó­re 57 ze 100, což zna­me­ná „smí­še­né nebo prů­měr­né hod­no­ce­ní“.

V jed­nom roz­ho­vo­ru z roku 2011 Carpenter pozna­me­nal, že jde o jeho mož­ná nej­ob­lí­be­něj­ší film z jeho vlast­ní fil­mo­gra­fie. Litoval, že trva­lo dlou­ho, než si Věc našla šir­ší pub­li­kum: „Kdyby se Věc sta­la hitem, moje kari­é­ra by byla jiná. Nemusel bych se roz­hod­nout tak, jak jsem se roz­ho­dl. Ale potře­bo­val jsem prá­ci. Neříkám, že nená­vi­dím fil­my, kte­ré jsem nato­čil. Rád jsem nato­čil Christine (1983) a Starmana (1984) a Velké nesná­ze v malé Číně (1986), všech­ny ty fil­my. Ale moje kari­é­ra by byla jiná.“

Kulturní dopad

Film měl znač­ný vliv na popu­lár­ní kul­tu­ru a v roce 1998 už byla Věc pova­žo­vá­na za kul­tov­ní kla­si­ku. Je uve­den ve fil­mo­vé pří­ruč­ce 1001 fil­mů, kte­ré musí­te vidět, než zemře­te, kde se píše: „Jeden z nej­vliv­něj­ších horo­rů 80. let, hod­ně napo­do­bo­va­ný, ale jen zříd­ka pře­ko­na­ný...“. Je to jeden z prv­ních fil­mů, kte­rý neo­chvěj­ně uka­zu­je trhá­ní a defor­mo­vá­ní masa a kos­tí do gro­tesk­ních tabu­lek surre­a­lis­tic­ké krá­sy a navždy tak zve­dl lať­ku fil­mo­vé­ho horo­ru.“ Na film se odka­zu­je v růz­ných médi­ích, od tele­vi­ze (včet­ně Akt X, Futuramy a Stranger Things) přes hry (Resident Evil 4, Tomb Raider III, Icewind Dale: Rime of the Frostmaiden a Among Us) až po fil­my (The Faculty, Slither, The Mist).

Několik fil­mo­vých tvůr­ců se vyjá­d­ři­lo, že si Věci váží nebo uved­li její vliv na svou vlast­ní tvor­bu, včet­ně Guillerma del Tora, Jamese DeMonaca, J. J. Abramse, Neilla Blomkampa, Davida Roberta Mitchella, Roba Hardyho, Stevena S. DeKnighta a Quentina Tarantina. V roce 2011 se deník The New York Times zeptal význam­ných horo­ro­vých tvůr­ců, kte­rý film jim při­pa­dal nejdě­si­věj­ší. Dva z nich, John Sayles a Edgar Wright, uved­li film Věc. Tarantinův film The Hateful Eight z roku 2015 si z Věci bere řadu pod­ně­tů, od účas­ti Russella v hlav­ní roli, přes repli­ku moti­vu para­no­ie a nedů­vě­ry mezi posta­va­mi ome­ze­ný­mi na jedi­nou loka­ci, až po zko­pí­ro­vá­ní někte­rých úhlů a roz­vr­že­ní pou­ži­tých Carpenterem a Cundeym. Části Morriconeho nepo­u­ži­té hud­by k fil­mu Věc byly zno­vu pou­ži­ty pro film The Hateful Eight. Tarantino také uve­dl Věc jako inspi­ra­ci pro svůj film Reservoir Dogs z roku 1992.

Film se kaž­do­roč­ně pro­mí­tá v úno­ru u pří­le­ži­tos­ti začát­ku zimy na Amundsenově-Scottově sta­ni­ci na již­ním pólu. V led­nu 2010 vyšla v časo­pi­se Clarkesworld povíd­ka „The Things“ od Petera Wattse, vyprá­vě­ná z pohle­du Věci; ta nedo­ká­že pocho­pit, proč jsou k ní lidé nepřá­tel­ští, a s hrů­zou zjiš­ťu­je, že nemě­ní podo­bu. Povídka byla v roce 2011 nomi­no­vá­na na cenu Hugo. V roce 2017 byla vydá­na 400stránková kni­ha s umě­lec­ký­mi díly inspi­ro­va­ný­mi fil­mem Věc, do níž při­spě­lo 350 uměl­ců, před­mluvou reži­sé­ra Eliho Rotha a doslo­vem Carpentera.

V roce 2007 se v rám­ci akce Halloween Horror Nights v Universal Studios v Orlandu na Floridě kona­la stra­ši­del­ná atrak­ce „The Thing: Assimilation“, kte­rá byla zalo­že­na na fil­mu. Atrakce zahr­no­va­la MacReadyho a Childse, oba drže­né ve stá­zi, Blair-Thing a psi­nec Outpost. V sou­čas­né době je na rok 2022 naplá­no­vá­na exkur­ze fanouš­ků do mís­ta natá­če­ní v Britské Kolumbii, kte­rá se má konat u pří­le­ži­tos­ti 40. výro­čí fil­mu.

Další díly

Viz také: V roce 2012 se usku­teč­nil fil­mo­vý fes­ti­val v Britské Kolumbii: The Thing (2011 film), The Thing (video­hra), Prince of Darkness (film) a In the Mouth of Madness

Dark Horse Comics vydal čty­ři komik­so­vá pokra­čo­vá­ní s MacReadym v hlav­ní roli, počí­na­je pro­sin­cem 1991 dvou­díl­nou kni­hou The Thing from Another World od Chucka Pfarrera, kte­rá se ode­hrá­vá 24 hodin po fil­mu. Pfarrer údaj­ně počát­kem deva­de­sá­tých let nabí­dl svůj komik­so­vý pří­běh spo­leč­nos­ti Universal jako pokra­čo­vá­ní. Následovala čtyř­díl­ná Věc z jiné­ho svě­ta: V čer­ven­ci 1992 vyšel čtyř­díl­ný film The Thing from Another World: Věčné sli­by v pro­sin­ci 1993 a The Thing from Another World: Questionable Research (Pochybný výzkum). V roce 1999 Carpenter pro­hlá­sil, že žád­ná váž­ná jed­ná­ní o pokra­čo­vá­ní nepro­běh­la, ale že by měl zájem zalo­žit ho na Pfarrerově adap­ta­ci, při­čemž pří­běh ozna­čil za důstoj­né pokra­čo­vá­ní. V roce 2002 vyšla stej­no­jmen­ná video­hra pro Microsoft Windows, PlayStation 2 a Xbox, kte­rá se setka­la s vesměs pří­z­ni­vým hod­no­ce­ním. Děj hry sle­du­je tým ame­ric­kých vojá­ků, kte­ří vyšet­řu­jí násled­ky udá­los­tí fil­mu.

V roce 2005 plá­no­va­la sta­ni­ce Syfy nato­čit čtyř­ho­di­no­vé pokra­čo­vá­ní mini­sé­rie, kte­rou pro­du­ko­val Frank Darabont a napsal David Leslie Johnson-McGoldrick. Příběh sle­do­val rus­ký tým, kte­rý nalez­ne mrt­vo­ly MacReadyho a Childse a zbyt­ky Věci. Příběh se pře­sou­vá o 23 let dopře­du, kde Věc uni­ká v Novém Mexiku, a sle­du­je poku­sy o její zadr­že­ní. Projekt se nikdy neu­sku­teč­nil a spo­leč­nost Universal se roz­hod­la pokra­čo­vat celo­ve­čer­ním fil­mo­vým pokra­čo­vá­ním. Prequelový film Věc byl uve­den do kin v říj­nu 2011 s celo­svě­to­vým výděl­kem 27,4 mili­o­nu dola­rů a smí­še­ný­mi recen­ze­mi. Příběh sle­du­je udá­los­ti po obje­ve­ní Věci nor­ským týmem. V roce 2020 ozná­mi­ly spo­leč­nos­ti Universal Studios a Blumhouse Productions vývoj rema­ku Carpenterovy Věci. Remake byl popsán jako zahr­nu­jí­cí prv­ky fil­mů Věc z jiné­ho svě­ta a Věc, stej­ně jako nove­ly Kdo tam jde? a její roz­ší­ře­nou ver­zi Mrazivé peklo, kte­rá obsa­hu­je něko­lik dal­ších kapi­tol.

Ačkoli byla Věc vydá­na s odstu­pem něko­li­ka let a nesou­vi­sí spo­lu, pokud jde o děj, posta­vy, štáb nebo dokon­ce pro­dukč­ní stu­dia, Carpenter pova­žu­je Věc za prv­ní díl své „tri­lo­gie Apokalypsa“, série fil­mů zalo­že­ných na kos­mic­kém horo­ru, enti­tách nezná­mých člo­vě­ku, kte­ré ohro­žu­jí lid­ský život i smy­sl pro sebe sama. Po Věci násle­do­val v roce 1987 Princ tem­no­ty a v roce 1994 V ústech šílen­ství. Všechny tři fil­my jsou sil­ně ovliv­ně­ny Carpenterovou úctou k Lovecraftovu dílu.

• Zdroj: Anglická Wikipedie