(zatím nehodnoceno)
Loading...Jak tenká je hranice mezi tím, co se stalo, a tím, co bychom chtěli, aby se stalo? Jaký je rozdíl mezi skutečností a sny, pokud je člověk natolik sebevědomý a odvážný („Pravda je, že já byl vždy trochu blázen.“), že dokáže své představy zpřístupnit ostatním? Těch několik otázek kladu v harmonii s poselstvím, které jsem vycítil ze snímku Velká ryba (Big Fish). Stejně tak by se ale daly použít i k nedávnému počinu Tima Burtona. Muž, jenž se již dříve nezalekl realizace Beetlejuice, dvou Batmanů, Strřihorukého Edwarda, Mars útočí nebo nové planety opic, totiž natočil v roce 2003 právě tento film, Velkou rybu. Ta nedávno obohatila české videopůjčovny a každý, kdo ji ještě neměl možnost shlédnout, by měl tento nedostatek napravit.
Edward Bloom (jako by se to jméno podobalo Edu Woodovi, že?) byl vždycky člověkem s jedinečným osobním kouzlem. Po vzoru, k němuž je po celý příběh přirovnáván, tedy velké rybě, proplouvá svým rybníkem a zanechává za sebou zvlněné hlubiny. Je to snílek, který své okolí ohromuje neuvěřitelnými historkami, dokonale mapujícími jeho život. Co na tom, že jsou očividně vymyšlené, zní (a ve filmu samozřejmě i vypadají) totiž tak hezky, že by byla škoda chtít znát skutečnost.
Oproti tomu Will Bloom, Edův syn, realisticky vnímající svět, by se rád dozvěděl pravdu o všem, co se v otcově životě dělo. Jako zatvrzelý pragmatik odmítá přijmout verze, v nichž vystupují obři, mořské panny nebo čarodějnice. Léta s otcem nedokáže promluvit, a až když Edward umírá, vydává se jeho syn za ním, aby konečně našel pravdu.
Motiv největší ryby z rybníka se ve snímků často opakuje. Symbolicky neustále připomíná, že čím větší rybník obýváme, tím větších rozměrů můžeme dorůst. Přestože víme, že si Edward své historky vymýšlí, nemůžeme mu to vyčítat, protože – jak říká motto filmu – pro někoho je každý rybník příliš malý.
Příběh je velice emotivní a i když se podle popisu zdá, že jde hlavně o vztah mezi otcem a synem, v pozadí rozhodně nezůstávají city jako láska (ať už reálná či platonická) nebo přátelství, propojeny průběhem času. Všechno se odehrává v pohádkových kulisách tak promyšleně, že divák, který Velké rybě propadne, dlouho přemýšlí, nakolik vlastně byl celý Edwardův život nepravdivý.
Scénář, který rozebírá velmi závažné otázky a zároveň vlastně docela nic, i když to řeší krásně, splňuje přesně svoji úlohu: otevírá možnost vyprávět zvláštní příběh jedinečného muže, a to v poutavém prostředí ve vizuálně velmi slušivém kabátku. Oba představitelé Edwarda Blooma ho vykreslují přesně tak, jak má vypadat (Ewan McGregor jako svérázný mladík, udivovaný světem, a naopak bolestí trpící starý muž Alberta Finneyho). Z vedlejších rolí stojí za zmínku rozhodně jako vždy perfektní Steve Buscemi.
V médiích byla Velká ryba často přirovnávána k Forrestu Gumpovi. Styl příběhu je podobný, vyprávění se nese ve stejném duchu a veselé okamžiky vždy střídá smutná kompenzace. Velká ryba má ale jinou atmosféru. Edward Bloom je někým zcela jiným, než byl Forrest. A i když oba hrdinové těchto filmů jakoby náhodou pocházejí z Alabamy, porovnávat tyto dva ojedinělé filmařské počiny není na místě.
Nestává se mi často, že by mě film dojal k slzám. Tak příjemné mrazení jsem zažil naposled na prvním dílu Pána Prstenů. Nepochybuji o tom, že i přes několik drobností, které snad nemá cenu řešit, dokázal Tim Burton dosáhnout třpytu starších klasik, i když jejich nezapomenutelnosti se tento snímek patrně nedočká. Přesto se Velká ryba bezpochyby již stala velkou rybou i ve vodách tohoto žánru.
Nejnovější komentáře