Americký režisér Darren Aronofsky se ve filmu Velryba po letech opět vrací k tématu fyzické sebedestrukce, kterou prozkoumával již ve snímcích Requiem za sen, jenž se točil kolem několika lidí propadajících se do drogové závislosti, Wrestler, jehož hrdinou byl stárnoucí bojovník, neschopen se navzdory zdravotním potížím vzdát své kariéry v ringu, a Černá labuť, který pojednával o ambiciózní baletce toužící po dosažení dokonalosti. Protagonistou jeho nového filmu je pro změnu morbidně obézní učitel literatury Charlie, téměř třísetkilový muž, který řeší svá traumata, smutek i stresové situace přejídáním.
 |
| Photo © A24 |
Charlie (Brendan Fraser nasoukaný do brutálního protetického tukového obleku) je prakticky nesoběstačný a téměř imobilní. Po místnosti je schopen se pohybovat pouze s pomocí chodítka a vstávání z křesla je pro něj těžko proveditelným úkonem, který zvládne jen při vypjetí všech sil. Ze svého bytu nikdy nevychází – nejdál se ostatně sám dostane pouze k prahu vstupních dveří, kde mu poslíček s pizzou nechává každý den večeři. Pracuje z domova jako lektor online kurzů tvůrčího psaní, ale webkameru na notebooku si při komunikaci s žáky vždy nechává vypnutou, aby nikdo neviděl, jak vypadá. Při detailním pozorování Charlieho během jeho běžného dne, v němž je i přemítání nad vysokým rizikem infarktu v podstatě rutinou, se před námi rozkrývají jeho obrovské problémy spojené s vykonáváním zcela všedních a banálních činností. Přesto Charlie zůstává veselým a dobrosrdečným optimistou, který se dívá na svět s humorem a v každém vidí jen to dobré.
Jídlo je pro Charlieho mimo jiné prostředkem k zahnání chmur z tragické smrti jeho životního partnera, kvůli němuž před devíti lety opustil svou tehdejší manželku a v té době osmiletou dceru Ellie. Už několik let se vídá jen s kamarádkou Liz (na Oscara nominovaná Hong Chau), zdravotní sestrou, která mu nezištně dělá asistentku, nosí mu jídlo a na denní bázi mu provádí základní zdravotní vyšetření. S vidinou smrti před očima by Charlie rád obnovil dávno zpřetrhané pouto se svou dcerou, a tudíž ji kontaktuje, aby jej přijela navštívit. Z dospívající Ellie (Sadie Sink) je však problematický rebelující teenager živený nenávistí ke všemu a ke všem a nejvíce k vlastnímu otci, s nímž vůbec netouží trávit volný čas. Leda že by za ni psal domácí slohy, aby nepropadla ve škole…
Základem filmu Velryba je stejnojmenná divadelní hra, jejíž autor Samuel D. Hunter ji sám adaptoval do filmového scénáře. Byť se celý snímek odehrává uvnitř jednoho bytu a na přilehlé verandě, tak zejména díky plynulým pohybům kamery, která pro práci s prostorem využívá nejrůznější úhly pohledu a vynalézavě pracuje s kompozicí, výsledný film příliš divadelně nepůsobí. Struktura filmu, která stojí na postupném odkrývání informací o hlavním hrdinovi, o jeho minulosti i o jeho motivacích, je brilantně vymyšlená a jednotlivé prvky v ní (až na pár výjimek) zapadají do sebe a slouží k postupnému vrstvení nečekaných závěrů. Ať už se jedná o okrajový opakující se motiv komunikace s doručovatelem pizzy, vedlejší linie s návštěvami mladistvého misionáře (Ty Simpkins) nebo Charlieho obliba jedné konkrétní slohové práce zasvěcené analýze románu Bílá velryba, který dal filmu název.
Velryba je krom toho velkým návratem na výsluní a do životní formy pro herce Brendana Frasera, který byl na přelomu tisíciletí hvězdou dobrodružných a komediálních filmů, aby pak kvůli účinkování v řadě těžce podprůměrných komedií a nevydařených braků zmizel na dlouhou dobu ze zřetele. Za ztvárnění osamělého Charlieho si nyní vysloužil nominaci na Oscara a mezi nominovanými patří k největším favoritům. Brendanův strhující a místy až hypnotický výkon je naprosto fenomenální, přetéká upřímností, lítostí, empatií a lidskostí a částečně i pomáhá zakrýt slabiny jinak problematicky vyznívajícího filmu. Skvělí jsou sice i herci ve vedlejších rolích, nicméně je to především Brendan, kvůli němuž se snímek vyplatí vidět.
Onou problematickou složkou je Aronofského manipulativní režie, kvůli níž snaha dojmout diváky přechází až k sebe-dojímání utopeného v moři okázalého patosu a sentimentu. Mnozí si v kině i tak jistě popláčou, avšak průhledné metody na hranici citového vydírání, s nimiž se režisér usilovně pokouší ždímat slzy postupem času čím dál usilovněji, mohou být pro leckoho naopak otravnou překážkou. Ještě větší potíž pak představuje režisérův záměr, v němž plačtivost a sentiment slouží jako prostředky užívané k tomu, abychom hlavního hrdinu, vědomě se poškozujícího jedince, vnímali jako dojemnou bytost, jejíž opakované tvrdohlavé odmítání odborné lékařské péče nebo bezodkladného nástupu do nemocnice je dokonce prezentováno jako cosi hrdinského. Což je dosti kontraproduktivní tvůrčí rozhodnutí u filmu, jenž má zároveň sloužit jako kritická metafora pro obezitu v USA.
Navzdory vzájemně si protiřečícím sdělením však Velrybě nelze odepřít to, že jde o emocionálně intenzivní podívanou se skvěle vybudovanou závěrečnou katarzí, která má, stejně jako se píše v oné zmíněné analytické eseji o Bílé velrybě, šanci přimět diváky, aby přemýšleli i o vlastním životě a o tom, co pro ně znamenají lidé v jejich okolí a co pro lidi v jejich okolí znamenají oni sami.
