Velryba (The Whale) – Recenze – 70 %

Americký reži­sér Darren Aronofsky se ve fil­mu Velryba po letech opět vra­cí k téma­tu fyzic­ké sebe­de­struk­ce, kte­rou pro­zkou­má­val již ve sním­cích Requiem za sen, jenž se točil kolem něko­li­ka lidí pro­pa­da­jí­cích se do dro­go­vé závis­los­ti, Wrestler, jehož hrdi­nou byl stár­nou­cí bojov­ník, nescho­pen se navzdo­ry zdra­vot­ním potí­žím vzdát své kari­é­ry v rin­gu, a Černá labuť, kte­rý pojed­ná­val o ambi­ci­óz­ní balet­ce tou­ží­cí po dosa­že­ní doko­na­los­ti. Protagonistou jeho nové­ho fil­mu je pro změ­nu mor­bid­ně obéz­ní uči­tel lite­ra­tu­ry Charlie, téměř třísetki­lo­vý muž, kte­rý řeší svá trau­ma­ta, smu­tek i stre­so­vé situ­a­ce pře­jí­dá­ním.

Photo © A24

 

Charlie (Brendan Fraser nasou­ka­ný do bru­tál­ní­ho pro­te­tic­ké­ho tuko­vé­ho oble­ku) je prak­tic­ky nesoběstač­ný a téměř imo­bil­ní. Po míst­nos­ti je scho­pen se pohy­bo­vat pou­ze s pomo­cí cho­dít­ka a vstá­vá­ní z křes­la je pro něj těž­ko pro­ve­di­tel­ným úko­nem, kte­rý zvlád­ne jen při vypje­tí všech sil. Ze své­ho bytu nikdy nevy­chá­zí – nej­dál se ostat­ně sám dosta­ne pou­ze k pra­hu vstup­ních dve­ří, kde mu poslí­ček s piz­zou nechá­vá kaž­dý den veče­ři. Pracuje z domo­va jako lek­tor onli­ne kur­zů tvůr­čí­ho psa­ní, ale web­ka­me­ru na note­boo­ku si při komu­ni­ka­ci s žáky vždy nechá­vá vypnu­tou, aby nikdo nevi­děl, jak vypa­dá. Při detail­ním pozo­ro­vá­ní Charlieho během jeho běž­né­ho dne, v němž je i pře­mí­tá­ní nad vyso­kým rizi­kem infark­tu v pod­sta­tě ruti­nou, se před námi roz­krý­va­jí jeho obrov­ské pro­blémy spo­je­né s vyko­ná­vá­ním zce­la všed­ních a banál­ních čin­nos­tí. Přesto Charlie zůstá­vá vese­lým a dob­ro­sr­deč­ným opti­mis­tou, kte­rý se dívá na svět s humo­rem a v kaž­dém vidí jen to dob­ré.

Jídlo je pro Charlieho mimo jiné pro­střed­kem k zahná­ní chmur z tra­gic­ké smr­ti jeho život­ní­ho part­ne­ra, kvů­li němuž před deví­ti lety opus­til svou teh­dej­ší man­žel­ku a v té době osmi­le­tou dce­ru Ellie. Už něko­lik let se vídá jen s kama­rád­kou Liz (na Oscara nomi­no­va­ná Hong Chau), zdra­vot­ní sestrou, kte­rá mu nezišt­ně dělá asi­s­tent­ku, nosí mu jíd­lo a na den­ní bázi mu pro­vá­dí základ­ní zdra­vot­ní vyšet­ře­ní. S vidi­nou smr­ti před oči­ma by Charlie rád obno­vil dáv­no zpře­tr­ha­né pou­to se svou dce­rou, a tudíž ji kon­tak­tu­je, aby jej při­je­la navští­vit. Z dospí­va­jí­cí Ellie (Sadie Sink) je však pro­ble­ma­tic­ký rebe­lu­jí­cí tee­nager žive­ný nená­vis­tí ke vše­mu a ke všem a nej­ví­ce k vlast­ní­mu otci, s nímž vůbec netou­ží trá­vit vol­ný čas. Leda že by za ni psal domá­cí slo­hy, aby nepro­padla ve ško­le…

 

Základem fil­mu Velryba je stej­no­jmen­ná diva­del­ní hra, jejíž autor Samuel D. Hunter ji sám adap­to­val do fil­mo­vé­ho scé­ná­ře. Byť se celý sní­mek ode­hrá­vá uvnitř jed­no­ho bytu a na při­leh­lé veran­dě, tak zejmé­na díky ply­nu­lým pohy­bům kame­ry, kte­rá pro prá­ci s pro­sto­rem vyu­ží­vá nej­růz­něj­ší úhly pohle­du a vyna­lé­za­vě pra­cu­je s kom­po­zi­cí, výsled­ný film pří­liš diva­del­ně nepů­so­bí. Struktura fil­mu, kte­rá sto­jí na postup­ném odkrý­vá­ní infor­ma­cí o hlav­ním hrdi­no­vi, o jeho minu­los­ti i o jeho moti­va­cích, je bri­lant­ně vymyš­le­ná a jed­not­li­vé prv­ky v ní (až na pár výji­mek) zapa­da­jí do sebe a slou­ží k postup­né­mu vrstve­ní neče­ka­ných závě­rů. Ať už se jed­ná o okra­jo­vý opa­ku­jí­cí se motiv komu­ni­ka­ce s doru­čo­va­te­lem piz­zy, ved­lej­ší linie s návště­va­mi mla­dist­vé­ho misi­o­ná­ře (Ty Simpkins) nebo Charlieho obli­ba jed­né kon­krét­ní slo­ho­vé prá­ce zasvě­ce­né ana­lý­ze romá­nu Bílá velry­ba, kte­rý dal fil­mu název.

Velryba je krom toho vel­kým návra­tem na výslu­ní a do život­ní for­my pro her­ce Brendana Frasera, kte­rý byl na pře­lo­mu tisí­ci­le­tí hvězdou dob­ro­druž­ných a kome­di­ál­ních fil­mů, aby pak kvů­li účin­ko­vá­ní v řadě těž­ce pod­prů­měr­ných kome­dií a nevy­da­ře­ných bra­ků zmi­zel na dlou­hou dobu ze zře­te­le. Za ztvár­ně­ní osa­mě­lé­ho Charlieho si nyní vyslou­žil nomi­na­ci na Oscara a mezi nomi­no­va­ný­mi pat­ří k nej­vět­ším favo­ri­tům. Brendanův str­hu­jí­cí a mís­ty až hyp­no­tic­ký výkon je napros­to feno­me­nál­ní, pře­té­ká upřím­nos­tí, lítos­tí, empa­tií a lid­skostí a čás­teč­ně i pomá­há zakrýt sla­bi­ny jinak pro­ble­ma­tic­ky vyzní­va­jí­cí­ho fil­mu. Skvělí jsou sice i her­ci ve ved­lej­ších rolích, nicmé­ně je to pře­de­vším Brendan, kvů­li němuž se sní­mek vypla­tí vidět.

 

Onou pro­ble­ma­tic­kou slož­kou je Aronofského mani­pu­la­tiv­ní režie, kvů­li níž sna­ha dojmout divá­ky pře­chá­zí až k sebe-dojímání uto­pe­né­ho v moři oká­za­lé­ho pato­su a sen­ti­men­tu. Mnozí si v kině i tak jis­tě poplá­čou, avšak prů­hled­né meto­dy na hra­ni­ci cito­vé­ho vydí­rá­ní, s nimiž se reži­sér usi­lov­ně pokou­ší ždí­mat slzy postu­pem času čím dál usi­lov­ně­ji, mohou být pro lec­ko­ho nao­pak otrav­nou pře­káž­kou. Ještě vět­ší potíž pak před­sta­vu­je reži­sé­rův záměr, v němž plačti­vost a sen­ti­ment slou­ží jako pro­střed­ky uží­va­né k tomu, abychom hlav­ní­ho hrdi­nu, vědo­mě se poško­zu­jí­cí­ho jedin­ce, vní­ma­li jako dojem­nou bytost, jejíž opa­ko­va­né tvr­do­hla­vé odmí­tá­ní odbor­né lékař­ské péče nebo bez­od­klad­né­ho nástu­pu do nemoc­ni­ce je dokon­ce pre­zen­to­vá­no jako cosi hrdin­ské­ho. Což je dosti kon­tra­pro­duk­tiv­ní tvůr­čí roz­hod­nu­tí u fil­mu, jenž má záro­veň slou­žit jako kri­tic­ká meta­fo­ra pro obe­zi­tu v USA.

Navzdory vzá­jem­ně si pro­ti­ře­čí­cím sdě­le­ním však Velrybě nelze ode­přít to, že jde o emo­ci­o­nál­ně inten­ziv­ní podí­va­nou se skvě­le vybu­do­va­nou závě­reč­nou katar­zí, kte­rá má, stej­ně jako se píše v oné zmí­ně­né ana­ly­tic­ké ese­ji o Bílé velry­bě, šan­ci při­mět divá­ky, aby pře­mýš­le­li i o vlast­ním živo­tě a o tom, co pro ně zna­me­na­jí lidé v jejich oko­lí a co pro lidi v jejich oko­lí zna­me­na­jí oni sami.

 

---

---