Körnera mám rád, ačkoliv jsem toho od něj četl relativně málo, tak většinu jeho scénářů k filmům mám „nakoukaných“. Ve všech jeho dílech se objevuje typická „körnerovština“, tedy zajímavý pohled na psychologii postav a často i zanesení děje do dlouhých a spletitých česko-německých vztahů.
Nejinak je tomu i v jeho prvotině s názvem Střepiny v trávě, kterou jsem získal za okolností více než kuriozních. Koupil jsem ji totiž v prodejně stavebního materiálu. Zvláštní, že?
Cena byla stejná jako u filmu Piano, o kterém jsem zde psal včera - 10 káčé.
Příběh se odehrává krátce po válce, z pracovního tábora se vrací třicátnice Vláčilová, které válka bohužel odnesla manžela (kterého asi, jak jsem z textu pochopil, zrovna horoucím způsobem nemilovala) a v podstatě i dcerku Kláru, jež byla dána na převýchovu do Deutschlandu. Klárka se posléze najde, ale soužití lidí, kteří byli prakticky vychováni v jiném jazyce a v jiných sociálních podmínkách není jednoduché. Körner píše i o tom, jak se válka podepisuje na zemi i na lidské duši. Zem se po čase uzdraví, nábojnice zreznou, zákopy se zavalí, ostnatý drát se schová, nicméně jizvy na duši se odstraňují daleko hůře a determinují tak lidský život až do jeho konce. To je vidět na osudu Vláčilové, pana Jindřicha a koneckonců i Kláry.
Střepiny v trávě jsou novelou o počtu necelých sto stran, která vyšla v roce 1964 v rámci edice „život kolem nás“ a Körner už zde dokazuje jakým je skvělým spisovatelem.
