Vladimír Polívka - Kuba

V pohád­ce hra­je­te Kubu, mohl bys­te nám ho tro­chu při­blí­žit?

 Je to tako­vý ten anti­hr­di­na, kte­rý nejdřív činí a až potom mys­lí. Většinou, co může, to poka­zí. Je to pople­ta, har­lekýn děje. Provází pří­bě­hem, ale nesle­du­je jeho hlav­ní rovi­nu. Kdyby neměl Matěj, kte­ré­ho hra­je Aleš Bílík, Kubu, tak si mys­lím, že by to všech­no dob­ře dopadlo. Kuba je Matějův nezdár­ný kama­rád, kte­rý to všech­no mys­lí dob­ře a má věč­ně hlad. Jeho cílem je mít plný žalu­dek a pak si s ním může­te dělat, co chce­te.

Když jste dostal tuhle nabíd­ku, měl jste radost, že si zahra­je­te v pohád­ce?

 Měl jsem radost, pro­to­že pohád­ku jsem ješ­tě neto­čil a říkal jsem si, že by to moh­la být legra­ce. Prince bych hrál nerad, pro­to­že vím, že mě baví hrát jiné role a jinak. Princové nejsou to, po čem tou­žím. Musela by to být hod­ně hez­ky napsa­ná pohád­ka, aby mě princ zau­jal. Nedokážu si před­sta­vit ty pun­čoš­ky, zpěv… (smích)

 Jak vlast­ně Kuba vypa­dá, co má na sobě?

Je to trhá­nek. Je to har­lekýnek, má zápla­ty, roz­cu­cha­né vla­sy… Myslím si, že v té polo­ze, ve kte­ré se ho sna­žím hle­dat, půso­bí i poměr­ně roz­to­mi­le. Skrz to si ho člo­věk oblí­bí. Pak mu musí divák, stej­ně jako Kuba, odpus­tit všech­no, co poka­zí.

Zažil jste při natá­če­ní něja­kou per­nou chví­li?

Dva dny jsem strá­vil v pět­a­dva­ce­ti­ki­lo­vém brně­ní v pět­a­dva­ce­tistup­ňo­vém ved­ru. Tohle brně­ní mi nan­dá­va­li pano­ši, část po čás­ti našrou­bo­vat a krou­tit, dopnout… V sedm ráno jsem to na sebe dostal, vysvlé­ka­li mě ve čty­ři hodi­ny odpo­led­ne a hned mě vez­li na před­sta­ve­ní do Národního diva­dla, kde jsem byl dvě a půl hodi­ny. To byly doce­la kruš­né dny. Jak v mik­ro­vln­ce. Nikdy v živo­tě jsem se takhle rych­le nepo­til.

 Nejvíce času jste při natá­če­ní strá­vil s Matějem Alešem Bílíkem, jak jste si sed­li?

My se zná­me ze ško­ly a jsme kama­rá­di. On cho­dil o rok výš na čino­hru. Takže když jsem se dozvě­děl, že Matěje hra­je Aleš, při­šlo mi to per­fekt­ní.