Ester Kočičková - dvorní dáma

Jaká je vaše dvor­ní dáma v pohád­ce Řachanda?

Ona se vlast­ně nijak nepro­je­vu­je. S dru­hou dvor­ní dámou jsme troš­ku nepře­jí­cí, ale naštěs­tí se to nestih­ne pří­liš pro­je­vit. Myslím, že jsme tro­chu praš­tě­né a jsme moc rády, že jsme u dvo­ra. Ale že bychom tam byly nějak uži­teč­né, to ne. Jako ostat­ně všech­ny dvor­ní dámy.

Proč jste roli při­ja­la?

Protože jsem zvě­da­vá. Uvědomila jsem si, že i přes svůj věk nejsem vůbec zvyk­lá pra­co­vat s kame­rou. Něco jiné­ho je dis­kuz­ní pořad v tele­vi­zi a něco jiné­ho je natá­čet něja­ký děj, pama­to­vat si text a pak ho nesplést… Kamarádka Simona Babčáková mi radi­la, že to musím pros­tě zkou­šet, že jiný recept není. A když jsem vidě­la to obsa­ze­ní, tak jsem chtě­la být u toho a vidět, jak tihle lidé pra­cu­jí.

 Takže tohle je vaše prv­ní pohád­ko­vá role?

Myslím, že ano. Vždycky, když jsem byla v něja­kém fil­mu nebo seri­á­lu, tak jsem děla­la lékař­ku nebo uči­tel­ku, pře­mrš­tě­nou, abych to řek­la sluš­ně. Tohle je taky tako­vá pře­mrš­tě­ná paní, ale v dobo­vém kos­tý­mu, tak­že si to pat­řič­ně uží­vám.

 Chtěla jste si někdy zahrát v pohád­ce?

 Určitě. Je to nád­her­ná věc. Tak zhru­ba tuší­te, v čem ty ženy muse­ly cho­dit. Pravda, toto je tro­chu jed­no­duš­ší, než když jsem měla v jed­nom his­to­ric­kém seri­á­lu kri­no­lí­nu, ale je dob­ré, když si žena sou­čas­nos­ti může vyzkou­šet, v čem se dámy muse­ly škr­tit dřív. A pak si s úle­vou vez­me suk­ni na gumu a něja­ký sve­tr a je jí dob­ře. Tady jsem měla tro­chu pro­blém s pokrýv­kou hla­vy, ale prav­da je, že když zapr­ší, prak­tic­ky o tom neví­te. (smích)

Co se vám vyba­ví, když si vzpo­me­ne­te na natá­če­ní Řachandy?

 Horko, když jsme se poti­li v těž­kých same­to­vých šatech. A taky jak někte­ří kole­go­vé doká­žou zno­vu a zno­vu nasa­dit a zopa­ko­vat svůj „vál“, jak se říká na Brněnsku. Já bych to asi neda­la. Pětkrát šest­krát zopa­ko­vat tutéž věc, ješ­tě tře­ba emoč­ně vypja­tou, hla­so­vě nároč­nou. To obdi­vu­ji. Například moje mamin­ka si mys­lí, že všich­ni her­ci jsou dar­mo­žrou­ti. Chtěla bych ji vidět, kdy­by měla stát na nádvo­ří, v deš­ti, ve ved­ru a pořád se toči­lo, toči­lo a toči­lo, pro­to­že se něco nepo­ved­lo. Komparzisté, kte­ří jsou na pla­ce popr­vé, jsou udi­ve­ní. Ti ostří­le­ní už to zna­jí, že je to těž­ká dři­na. A mys­lím si, že by si to kaž­dý divák měl zku­sit, aby viděl. Výsledek vypa­dá hez­ky a jed­no­du­še, ale dva­ce­tivte­ři­no­vý záběr se může točit i půl dne.